Zamyšlení nad evangeliem 3 neděle velikonoční.
Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim něco zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl. „Ty jsi asi jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo. „ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíš z Nazareta, který byl prorok, mocný slovem i činem před Bohem i předřevším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. V tom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.
Pohoršení, že se křesťanství málo změnilo ve světě
Kdo naříká jako emauzští učedníci: „My jsme doufali, že právě Kristus má izraelskému národu přinést vykoupení“, ten jde jako oni předvelikonoční cestou. Kleofáš a jeho druh věděli sice o Kristu všechno, co bylo možno vědět, ale neporozuměli smyslu křesťanství.
Podobně neosvíceně hovoří někteří bratři a sestry: „Dva tisíce let křesťanství – a co je dnes ve světě? Války, utlačování miliónů, bída, nenávist a smrt. Přišel i druhý vatikánský sněm – a nezměnilo se skoro nic k lepšímu. My jsme však doufali…“ To je předvelikonoční smýšlení, které zapomíná na ukřižovanou naději, totiž na plody kříže.
Skrze kříž k věčnému životu
Spasitel osvětlil sám tajemství smyslu života a utrpení když dával biblické hodiny emauzským učedníkům: „Což nemusel Mesiáš to všechno vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Biblická exegeze Kristova označuje kříž nikoliv za konec, nýbrž za nový, nutný začátek.
K oslavení nevede jiná cesta než křížová. Teprve v rozlomení všech světských pravidel nicoty umírání se definitivně ukazuje Boží všemohoucnost toho, jenž „oživuje mrtvé a volá k životu to, co není, aby bylo.“
Naděje, jež plyne z kříže Páně a ze vzkříšení je nejsilnějším prvkem proměny člověka i světa: Kdo ví o tomto Božím poselství, nemůže být žárlivý ani na ušlechtilé dobro ve stvoření (příroda, umění, přátelství, láska aj.) ani na hříšné radovánky a je dokonce schopen zříci se i dovolených příjemných zážitků pro vyšší hodnoty (např. ke službě lásky).
Teprve křesťanská naděje dovede člověka uzpůsobit k dobrovolnému společenství s Ukřižovaným a k riziku ztráty podle slova Páně: „Kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne ho.“
Nemáme právo na plánování křesťanských úspěchů podle našich rozměrů; jedině platným rozměrem je toto slovo Kristovo.
Biblický výklad
Apoštolové a učedníci nedostali, ač měli dobrou vůli, k jádru a správnému pochopení Kristových slov, dokud jim sám Pán nedal zvláštní vysvětlení. Podobně je to zde s emauzskými učedníky: věděli vše o Kristově životě, smrti a vzkříšení – a přece jim chyběl klíč k pochopení. Tímto klíčem byly velikonoce – a Pán jim musel vyložit souvislost dějin spásy „od Mojžíše a proroků až po Krista“.
Kniha Písma nestačí sama o sobě, je nutné znát smysl poselství. Ani vlastní mluvení o Pánu Ježíši nestačí; je nutno poslouchat, co nám říká Pán a rozjímat o jeho slovech. dokud emauzští učedníci hovořili sami, byli smutní a zklamaní; teprve až poslouchali výklad Spasitelův, dosáhli pochopení a radosti.
Smysl Písma lze pochopit jen od Krista a z podstaty jeho poselství. Proto je nutné, aby všichni uvědomělí věřící studovali bibli, intenzivně o jejich slovech meditovali a zároveň dbali zásadních výkladů učitelského úřadu Církve.
Jsem vděčen duchovním vůdcům, spisovatelům a kazatelům?
Živé společenství s Kristem dává jistotu víry
Eucharistie byla tehdy, je nyní a bude vždy ústředním bodem křesťanského života a církevního společenství.
Vážím si mše svaté a Nejsvětější svátosti jako jádra křesťanské bohoslužby? Jsou mi střediskem, jež posiluji mou víru, naději a lásku?
Jdu-li někdy zarmoucen či v nejistotě svou životní cestu, nemám se nechat zmást:
Kristus Pán jde podobně jako u Emaus – jistě už déle po boku á já jsem ho zatím nepoznal; zůstanu-li však v trpělivém slyšení jeho slova a v eucharistickém společenství, dojdu i já k blaženému poznání Pána a jeho vyznání s emauzskými učedníky: „Ještě tu hodinu se vydali na cestu a … vypravovali… jak ho poznali „při lámání chleba“.
Hořící srdce
nesmí být pro křesťana jen povrchním symbolem.
Je-li i mé srdce nábožensky vyschlé či ledové, pak bych se měl alespoň vroucně modlit k Pánu:
„Dobrotivý Bože, vidíš, jak je mé srdce lhostejné a slabé ke Tvému království. Daruj mi alespoň pár jisker z ohně Božího Ducha! Ty jsi přece přišle, abys vhodil do světa oheň svého poselství a nic si tolik nepřeješ, jako aby hořel, podobně jako u emauzských učedníků, v lidských srdcích.“
Spořádaný oheň potřebuje i lidskou péči: je třeba obstarat palivo a přikládat na oheň. I křesťan musí pečovat o Boží oheň rozjímáním a modlitbou, svědectvím a svátostí.
Křesťanství přetrvá a překoná nynější období katastrofálního sucha, nikoliv však novými metodami církevní aktivity vůbec ne konkordáty či diplomacií, nýbrž hořícím srdcem dostatečného množství spravedlivých.
Co vyvádí z bídy světa a přináší vykoupení?
Emauzští učedníci říkali: „My jsme doufali, že právě on má izraelskému národu přinést vykoupení.“
Vykoupení: Z jaké bídy a k jaké harmonii?
Křesťan ví, že ohrožený životní prostor, problém rakoviny a srdečních infarktů, sociální a jiná bída jsou pouze projevem hlubších neštěstí, jimž je porušena harmonie lidstva se Stvořitelem.
Křesťan ví od Krista, že nestačí potírat jen horečku a jiné projevy nemoci, nýbrž nemoc samu! Proto žádal Ježíš nejprve obrácení k Bohu i jeho lásce a slíbil vše ostatní jako přídavek.
Křesťan bude tedy vždy jako první mezi lidmi pracovat na zlepšení životních podmínek ve světě, ale nadevše si bude vážit harmonie s Bohem a bude o ni usilovat z celého srdce.
Boží „chůze mimo nás“
Bůh je stále v naší blízkosti a ve skrytu nám nabízí spásu skrze lidi, události, zkoušky. Pán je s námi po všechny dny a chce, aby všichni lidé přišli ke spáse.
Pán jde stále kolem – je třeba mu otevřít dveře srdce.
Bojím se zmeškat nabídku milosti Pána, jenž jde kolem mne – to byla oblíbená myšlenka sv. Augustina.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8