Zamyšlení nad evangeliem 2 neděle velikonoční.
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On však jim odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo jeho hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na moje ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Svátost Božího míru
„Kníže pokoje“ ujišťuje po svém zmrtvýchvstání opakovaným pozdravem: „Pokoj vám“, že chce přinést zastrašeným srdcím pokoj a Boží mír. Strach a zmatek nejsou tedy duchem Kristovým.
Co znamená „Boží mír“: Je to totéž jako „spása“, totiž plná harmonie člověka s Bohem, s bližním a se sebou samým tím, že se odstraní těžký hřích, jenž je zaviněným velkým rozporem člověka s Božím řádem a s bližním.
Svátost je od Boha chtěné a autenticky Kristem ustanovené setkání člověka s Bohem v základních životních situacích k dosažení většího společenství s Bohem. Přijetí svátostí je tedy cestou k autentickému Božímu společenství nebo k jeho prohloubení, kdykoliv účastníci této cesty k Bohu mají víru v zaslíbený Boží dar a mají úmysl činit Kristovu vůli se znamením spásy. Nejde tedy o věcný dar, jako je balíček s jídlem na cestu či mzdový sáček, nýbrž jde vždy o osobní setkání s Bohem prostřednictvím jeho vynikajícího znamení.
Kristus Pán ustanovil svátost smíření jako svůj velikonoční dar a přikázal jeho udělování jako jeden z hlavních cílů křesťanského poselství.
Velikonoční dar svátostného pokání
je ustanoven Kristem Pánem ve formě účasti na vzkříšení Páně, a to omilostňujícím rozsudkem královským. Těžká vina je zaviněným sebe odloučením člověka ve společenství života s Bohem. Obnovení Božího společenství ve svátosti usmíření je tedy vzkříšením, darem nového života, účastí na Kristově vzkříšení.
Jak jsme vzdáleni od tohoto nádherného daru, pokládáme-li svátost pokání za obtížnou povinnost…!
Poslání Církve
je úkolem daným výslovně od Krista ke spáse lidí. Církev tedy není dobrovolným spolkem lidí či nevázanou institucí, nýbrž řádnou cestou ke spáse s Boží autoritou a zplnomocněním: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“. Zmrtvýchvstalý Pán, jenž se brzo odebere do neviditelné nebeské všudypřítomnosti, ustanovuje ve společenství Církve viditelné zástupce svého poselství i své nebeské plné moci, dané Otcem! Tím autorizuje Spasitel výslovně církevní představené v pokračování jeho spásném díle s Boží plnou mocí („jako mne Otec, tak já vás“) a tato Boží moc vrcholí ve svátosti Božího míru: „Komu odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny; komu je zadržíte, jsou zadrženy“.
Poznání Krista
je a vždy bylo záležitostí víry a milosti, nikoliv pouze záležitostí smyslů. Ani apoštolové, na velikonoční večer ve večeřadle, nepoznávají Zmrtvýchvstalého jinak: Pán sám uschopňuje apoštoly, aby ho poznali v jeho nové existenci, k jejímuž poznání nestačí smysly: Na základě smyslového poznání nepoznali s jistotou Pána po vzkříšení ani Magdaléna ani emauzští učedníci, ani apoštolové zde a potom v Galileji.
První Církev na tom tedy nebyla přes vidění, slyšení a dotek Páně zcela jinak než my dnes: Už tehdy platilo Kristovo: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili“. I první křesťané bylo odkázáni na Boží slovo a na svědky, Bohem určené.
Kristus zná mé srdce
Toto poznání bylo pro Tomáše jedním z rozhodujících zážitků, jež ho nutili padnout na kolena. Nevíme s jistotou, zda Tomáš použil nabídky Kristovy a vložil své prsty do ran Páně. Tomáš však pochopil ze situace Kristovu vševědoucnost, neboť Kristus znal podmínky, které Tomáš sebevědomě určil vůči apoštolům. Tomáš se v tomto okamžiku jistě styděl za své jednání a poznal pravdu, že věčnost je sice neviditelná, ale že jsme ji obklopeni ( je dobře na to myslet v pokušeních k sebevědomé autonomii činů!).
Tomášova slova proto nejsou pouhým uznáním překvapující skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání, nýbrž i klaněním s vyznáním víry: „Můj Pán a můj Bůh!“
Kriste, ty jsi jako zmrtvýchvstalý Boží Syn jediným prostředníkem mezi námi lidmi a Otcem, a nikdo nemůže přijít k Otci než skrze tebe. Ty jsi dostatečně ukázal během své veřejné činnosti, že znáš Otce a znáš lidská srdce všech lidí. Znáš i mé slabé srdce; posilni je milostí víry, naděje a lásky – ty to dovedeš, protože jsi Pán Bůh!
Tajemství vyvolení
u miliónů a miliard lidí, kteří kdy žijí před Božím zrakem, vyvolilo toto oko zrovna jednoho človíčka, jménem Tomáš. Bůh viděl dva sourozence – Tomáš je dvojče, ale obrátil se zvláštním způsobem jen na Tomáše; o druhém sourozenci nevíme nic. Je tomu přesně tak, jak to jednou Kristus řekl o konečném třídění lidí na konci časů: „Dva budou na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán… Dva budou na jednom loži: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán.“
Vyvolení Tomáše je nadto zajímavější, když uvážíme, že lidské vlastnosti Tomášovy nebyly zrovna vynikající. Z toho, co o něm slyšíme v Písmě, byl to těžkopádný, spíše defétistický člověk, který měl náklonnost k malomyslnosti. Uskutečňuje se však na něm slovo Kristovo: „Syn člověka přišel hledat a zachránit to, co bylo ztraceno“.
Dobrý pastýř však zachraňuje tak dokonale, že vyvolený dojde k nádhernému klanění a vyznání víry, jež není menší než slavné vyznání Petrovo a ostatních učedníků: „Můj Pán a můj Bůh!“
I dnes si volí Bůh z miliard lidí své vyznavače, mučedníky, panny a panice, Boží děti, prosté i zvláštní služebníky Božího lidu. Bůh je věren i dnes své metodě „hledat především ztracené ovce“.
Věřím, že Kristus Pán má moc i lásku povolat a nalézt i mě? Doufám, že Pán je i pro mne zachráncem a Spasitelem, zvláště kvůli mým vinám a slabostem? Kdo z nás by se směl označit za vyloučeného z Boží záchranné moci, rozjímá-li o Tomášově vyvolení? Je ovšem třeba, abychom odpověděli na Boží milost podobně jako Tomáš klaněním a ochotou ke službě v Božím lidu. „Komu bylo mnoho svěřeno, od toho se bude mnoho požadovat“.
Tomáš byl ochoten ke svědectví klaněním, službou i krví;
jak je tomu u mne? Dovede-li dnes ďábel přivést své služebníky ve světě k úžasné aktivitě a obětavosti, můžeme se cítit spokojeni ve své prostřednosti? Dnešní svět směřuje k úpadku jistě spíše pro prostřednost či lhostejnost většiny křesťanů než pro rostoucí úspěch bezbožníků.
Křesťanství za sníženou cenu a pohodlnost jeho svědků nemohou mít ovšem sílu, jež „přesazuje hory“ a jež „přemáhá svět“, a proto současné křesťanství nedovede rozhodněji pomoci při řešení naléhavých otázek dnešní lidské společnosti jako je hlad miliónů, populační problém, starost o mír mezi národy, starost o zdravější životní prostředí aj.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
