V roce 2003 mi přítel navrhl, aby jsem napsal příběh o Billovi a Sharon Edwardsonowých a jejich rodině. Na základě toho, co mi můj přítel, lékař, řekl, jsem pohotově souhlasil. Ale Edwardsonovi nemohli pochopit, proč si s nimi chci vyprávět a vysvětlovali, že se vůbec nepovažují za mimořádnou rodinu.
"To je důvod" řekl přítel,
" proč jsou takoví zvláštní".
Toto jsem o Billovi a Sharon věděl, když jsme se střetli. Mají 11 dětí a to 11. dítě se jim narodilo s Downovým syndromem. Trochu zaskočeni, tím, kam je život vede, udělali něco, co by pravděpodobně většinu lidí nenapadlo. Adoptovali si tři děti, z toho dvě s Downovým syndromem.
"Cítili jsme, že je důležité, abychom společnosti něco nějakým způsobem splatili, třeba jen tím, že poskytneme bezpečný a milující domov pro dítě, které by jinak žádný nepoznalo" řekl Bill v článku z listopadu roku 2003.
Na takové lidi nezapomenete. Takže o více než 10 let později se fotograf Dean Hoffmeyer a já vrátili navštívit tuto rodinu, abychom zjistili, co je u nich nového, opět jsme byli v úžasu. Ukázalo se, že měli mnoho práce.
V jednom studeném, sychravém dni jsme vkročili do jednoho domu v Jižním Richmonde s pískovištěm na předním dvoře, a tak jako před 10 lety, nás uvítal ne jen dům plný dětí, ale i pozoruhodný pokoj. Děti si potichu hrály hry a četly knihy, Sharon se ve velkém, měkkém křesle mazlila s dětmi, nejmladšími. Tato scéna byla zjevně pozoruhodná, jen pro mě.
"Pro nás to není pozoruhodné" pověděl Bill, který před 10 lety podotkl, že s Sharon neplánovali mít velkou rodinu. Jen to tak prostě nějak vyšlo.
"Uvědomuji si, že nepasujeme do typické formy, ale když v tom žijete, je to pro vás prostě normální".
Bill a Sharon měli 14 dětí, když jsem je navštívil v roce 2003. Teď jich mají 20, když v předcházející dekádě adoptovali 6 dětí, včetně dvou s Downovým syndromem a jedno dítě s cystickou fibrózou. Nejstarší z jejich dětí má 38 let a nejmladší, Bella, adoptovaná z Bulharska, měla nedávno 4 roky. Jen 11 dětí žije stále doma, ostatní se odstěhovali na vysoké školy a za kariérou.
Probrali jsme novinky o starších dětech, "novějších" dětech a jejich nespočetných dobrodružstvích, jako například adopční cesty v letech 2004 a 2005 do Dagestanu, ruské republiky známé etnickým napětím, terorismem a všeobecnou nedůvěrou vůči Američanům. Nikdo tam nechodí, řekla Sharon. Ale ona a Bill šli, protože našla fotku děvčátka na web stránce adopční agentury a rozhodla se ji adoptovat, bez toho, aby si uvědomila, že to děvčátko žije v sirotčinci v Dagestane. Radili jim necestovat, ale v tom čase už byli přesvědčeni, že toto dítě potřebuje být s nimi. Prostě byla tam, neměli jsme na výběr.
Překonali ozbrojené stanoviště, spletitý soudní proces a výbuch auta, který se odehrál nedaleko místa jejich ubytování. Bylo to shodou okolností olympijské tréningové středisko pro ruské zápasníky. Místní se rozhodli, že by bylo příliš nebezpečné. Během svého nelehkého pobytu byli Bill a Sharon pozváni na narozeninovou oslavu ředitele sirotčince, kde na jejich počest zazněl upřímný přípitek. Pocta? "Chtěli bychom připít na vaši odvahu."
"Jordan, dítě, které kvůli kterému se vystavili tomuto nebezpečí, má dnes 13 roků. Povím vám o Jordan účasnou věc, přivedli jsme ji domů v únoru 2005 a řekl bych, že za 5-6 měsíců zvládla angličtinu. Jednoduše neuvěřitelné.
Bella a Sophia jsou "nejnovějšími přírůstky" do rodiny. Přicestovali do Richmondu z Bulharska v lednu roku 2013- Obě mají Downový syndrom a Sophia, která bude mít 6 let, utrpěla před adopcí i mrtvici. Kvůli ní nedokáže chodit ani mluvit, a těžko navazuje styky s ostatními, zřejmě proto, že většinu z prvních 5 let svého života strávila uvězněná v postýlce v sirotčinci.
" Nemyslím si, že by věřila lidem", řekl Bill. Důvěra se však buduje tím, jak je obklopená láskou a sourozenci, kdekoliv se podívá.
Desetiletá Claire, která má též Downový syndrom, překonala leukémii a dva roky chemoterapie a daří se jí dobře. Patnáctiletá Sarah, nejmladší z biologických dětí Edwardsonových a prvá s Downovým syndromem, překonala před více než rokem operaci kvůli sraženině a je stejně zábavná a osobitá, jak kdyby měla 5 roků.
"Chceme říct, že z naší strany to není oběť. Naše děti s Downovým syndromem přinášejí do naší rodiny tolik radosti a života. Důvod, proč jsme si adoptovali většinu našich děvčat s Downovým syndromem z ciziny je, že děti s Downovým syndromem v dětských domovech čelí velmi smutné budoucnosti. V případě, že nejsou adoptované přibližně do 5, případně 6 let věku, většina z nich je poslána žít celý život v zařízeních pro duševně nemocné bez jakékoliv naděje na získání rodiny" hovoří.
Bylo neuvěřitelnou zkušeností sledovat všechno toto dění, řekla Suzanne E. McKeeverová, odbornice na patologii dětské řeči a problémy s příjmem potravy, která pracovala s více jejich dětmi během uplynulých 12 let.
"Miluji, jak tato rodina ví, že krev není jedinou věcí, která hovoří, mys jsme rodina," řekla McKeerová.
Mnohým z nás ukázali, že rodina je stav mysli, a že jak všichni otevřeme svoji náruč o něco více, můžeme přidat mnoho do tohoto kruhu lásky. Velmi se mi líbí, jak Sharon a Bill vychovali tolik úžasných dětí, které půjdou a změní svět, a to proto, že se naučili starat se o sebe navzájem"
Mezinárodní adopce může být drahá, stejně jako výchova 20 dětí. Ale Edwardsonovi stále vycházejí z Billového platu, ze své pozice ve výrobním managementu v společnosti Phillip Moris, odešel do důchodu v roce 2009, ale po roce se tam opět vrátil jako živnostník. A byli šetrní. Děti též přispívají. Syn Michael připravil klavírní a dcera Abigail harfový koncert, aby získali peníze na adopci Belly a Sophie. Dospělé děti zaplatili terapii adoptovaných mladších sourozenců.
Osm dětí chodilo na hodiny klavíru, pět hrálo v Harfovém sboru americké mládeže a tři starší děvčata s Downovým syndromem tancují v souboru- Zázraky v pohybu. Některé děti vycestovaly na misijní cesty do jiných krajin, nebo studovali v zahraničí.
Emily nedávno odpromovala s vyznamenáním na Univerzitě Georga Masona a zístkala titul z mezinárodních vztahů a ruských a euroasijských studií a procestovala více než půl tuctu krajin. Megan bude promovat na medicíně v květnu. Edwardsonovi vzdělávají své děti doma a úspěchu, kterého dosáhly starší pomohl Sharon stát se, jak sama říká "ne až tak náročnou, jak dříve bývala".
Mít dům plný dětí, není takové, jak si lidé myslí. Není to opravdu zlé, mě se to líbí. Když jsem se ptala Billa, jestli takto někdy představoval život, tak odpověděl, že o takových věcech nepřemýšlí.
"Prostě řád žiji. Dělej, co chceš. Teda, máme plány, nápady, sny. Nic se nezměnilo" řekl Bill.
Ale, nikde jsme nešli do Číny, abychom adoptovali nějaké děvčátko" přerušila ho Sharon.
"Ano, vím. Stále mi posílá obrázky děvčátek z čínských sirotčinců".
Mohu opět někoho adoptovat?
"Není to vyloučené" odpověděl Bill
Zdroj:
RT.com, 31. 3. 2014.
Převzato z
llifenews.sk,
článek naleznete
zde.
