Potratová pilulka RU- 486 je nabízena ženám, které jsou těhotné méně než 9 týdnů. Když se poprvé stala dostupnou ve Spojených státech, pro-choice aktivisti se radovali. Věřili, že tímto se stane potrat pro ženu snadno dostupným.
Vykonavatelé interupcí hovoří, že pilulka RU- 486 je bezpečná a účinná. Dr. David Grimesa tvrdí:
" Já jednoduše nevidím žádné stinné stránky. Ženám, které nemají rádi invazivitu chirurga, dává možnost, která je velmi důležitá."
V článku Marie Claire s názvem "Betrayed by a Pill" (Zrazena pilulkou) žena s pro-choice názorem jménem Norina Dworkin-McDanielová podává jiný pohled, když popisuje svůj potrat tabletkou RU-486.
Začíná tím, že mluví o tom, jak byla šťastná, když bylo ženám umožněno užívat tabletku RU-486. Od okamžiku, když byla v roce 2000 schválena, jsem v potratovou pilulku věřila. Konečně! Potrat by se tak konečně stal tím, čím vždy měl být: soukromou zdravotní záležitostí mezi ženou a jejím lékařem. Slibovalo to rychlé domácí ukončení těhotenství. Nebylo by víc rukavic, demonstrantů na klinikách, protože kdo by věděl, kteří lékaři dávkovali pilulky? Ještě lepší bylo, že pilulka by mohla ponechat potrat na dosah v čase, když budou gynekologové časem méně ochotní je vykonávat ze strachu před útoky.
Dworkin-McDanielová nakonec čelila neplánovanému těhotenství. Jak sama hovoří, když otěhotněla, užívala kokain a "pracovala celý den, a flámovala, flámovala, flámovala celou noc." Obávala se, že její užívání drog by mohlo způsobit děťátku zdravotní problémy:
" Bez ohledu na to, co by jsem od té doby udělala, vždy byly šance, že dítě bude mít problémy- možná fyzické, možná psychické. Nebyla jsem ochotná házet si kostkami, když se to týkalo jiného života." Takže se Dworkin-MacDanielová rozhodla namísto toto tento život ukončit.
"Samozřejmě, byla možnost chirurgického potratu. Už jsem jeden měla na univerzitě (takže by jste si mysleli, že z této lekce by jsem měla být dost poučená) a děsila jsem se jehly, která by mohla být použita na znecitlivění mého krčku dělohy. Potrat měl být vykonaný díky RU-486 (mifepristonu), který by zabil dítě. Potom druhý lék (misoprostol) by měl způsobit vypuzení embrya a placenty. Literatura Mifeprex popisuje nějaké křeče a krvácení podobné nebo vyšší, jak při normální menstruaci. Znělo to o mmoho atraktivněji než chirurgický potrat. Několik pilulek, pár křečí a bude po všem. Můžeme dál pokračovat ve svých životech. Ale nefungovalo to tak, jak jsem měla v plánu.
Vzala mifespristone a byla připravená potom o dva dny později užít misoprostol. Pracovníci kliniky mi nařídili vložit tablety do pochvy ráno, aby jsem měla den na zotavení. V duchu jsem si představila, jak se zotavuji na gauči s některými nepříjemnými, ale snesitelnými křečemi uspokojující se slabým denním televizním programem.
Nic- ani příbalový leták, lékař na klinice, dokonce ani můj vlastní gynekolog mě nepřipravili na spalující, svírající, stlačující bolest, která trhala moje břicho o 30 minut později. Nemohla jsem ani zformulovat slova, když Stewart, můj přítel, zavolal, aby mě zkontroloval. Všechno, co jsem mohla udělat bylo zalapat po dechu: "Pojď domů! Teď". Na 90 minut jsem byla dezorientovaná, bylo mi zle od žaludku a při zdrcujících vlnách kontrakcí, které si myslím, měly blízko k těm, které žena cítí při porodu, jsem utíkala z postele do koupelny s průjmem. Potom- stejně rychle- bylo po všem. Na další noc, jsem začala krvácet. Krvácela jsem 14 dní. Následující ultrazvuk potvrdil, že jsem potratila. A tehdy začaly problémy.
Byla jsem připravená na možnost, že pilulka nebude fungovat, a že bych ještě potřebovala chirurgický potrat, který se děje v 5 až 8% případů. Věděla jsem také, že bych mohla tak silně krvácet, že bych až potřebovala operaci na zastavení krvácení. To, co mě nepříjemně překvapilo bylo, kromě toho, že jsem byla zničená z mifepristonu, objevily se mi vačkovité vředy na krku, ramenech a zádech. Byla jsem též přemožena únavou a úplnou neschopností dělat něco namáhavější než spaní nebo ležení na gauči. Můj mozek se cítil, jak v mlze. Angličtina vypadala jako druhý jazyk a já jsem nemohla vůbec pracovat. Jako vrchol toho všeho přišla deprese, neustála jsem plakala, nevycházela jsem z domu a přestala jsem se sprchovat.
Až když jsem popsala svoje příznaky mému gynekologovi jsem zjistila, že moje zkušenost nebyla ničím neobvyklým. Leták Mifeprexu se o tom ani nezmínil.
"Myslím, že se to tam nepíše, ale asi jedna ze tří žen má dramatické vedlejší účinky, " řekl mi můj gynekolog. Moje tělo bylo v totálním chaose, těhotenské hormony se srážely s těmi, které se zaměřovaly proti těhotenství a se stresovými. Nechci mluvit o poporodní depresi, ale o melancholii "po události", která je mnohem dramatičtější, než si lidé chtějí přiznat. Lékař mi předepsal antidepresiva s tím, že jednoho dne se budu cítit zase sama sebou. Trvalo to devět měsíců.
Příběh Dworkin-Mcdanielové je podobný jak u Abby Johnson. Johnson byla ředitelka kliniky Plánovaného rodičovství, kde měla potrat s RU-486. Ani ona nebyla připravená na utrpení. Johnson popisuje mučivou bolest a silné krvácení, které zažívala.
Věděla jsem, že musím vstát a umýt ze sebe krev. Vstala jsem pomalu a narovnala jsem si tělo. Když jsem byla úplně nahoře pocítila jsem bolest horší než jsem do té doby zažila. Začala jsem se znovu potit a cítit se slabá. Chytila jsem se boku sprchové stěny, aby jsem se uklidnila. Potom jsem ucítila uvolnění a žblunknutí do vody, která se pode mnou vypouštěla. Do vody v mé vaně spadla krvavá sraženina velikosti citrónu. Bylo to moje dítě? Věděla jsem, že tato obrovská sraženina odtokem neprojde, a tak jsem se sehnula, abych ji zvedla. Byla jsem schopná oběma rukama vzít tu velkou sraženinu a přesunout ji na toaletu. Stála jsem v teplé sprše po dobu několika minut, trochu se mi od křečí ulevilo. Potom přišla opět nesnesitelná bolest. Vyskočila jsem ze sprchy a sedla si na záchod. Další sraženina velikosti citrónu a potom další a další. Myslela jsem, že umírám. To přece nemůže být normální. Plánované rodičovství mi nikdy neřeklo, že by se toto mělo stát. Bylo okolo půlnoci a já jsem v koupelně byla už dobrých 12 hodin. Věděla jsem, že by jsem ještě nebyla schopná odejít a lehnout si do postele, krvácení bylo příliš silné. A sraženiny stále přicházely, ne tak často, ale přicházely. Tak jsem se rozhodla spát tu noc na podlaze v koupelně, přímo při WC. Chlad podlahy mi dělal dobře. Byla jsem fyzicky vyčerpaná, ale nemohla jsem spát.
Druhý den ráno jsem volala na kliniku Plánovaného rodičovství. Žádala jsem, abych mohla mluvit se sestrou. Odpověděli mi, že za chvíli mi zavolá. Pověděla jsem jí o svém předcházejícím dni. Odpověděla mi, že to není abnormální. Co? To přece nemyslí vážně. Řekla mi, že mám použít vyhřáté tampony namočené v teplé vaně a vzít si Ibuprofen. Byla jsem naštvaná. Jak je možné, že mi nepověděli o vedlejších účincích? Cítila jsem se zrazena.
Na zasedání ředitelství jsem vyjádřila svoje obavy. Proč nemluvíme o riziku? Proč mi to nikdo neřekl.
"No, nechceme je vyděsit" pověděl mi můj nadřízený.
Ach tak, takže když jsou vyděšené a myslí si, že umírají kvůli velkému množství krve, které ztrácejí, protože jsme se rozhodli, že jim to nepovíme, tak je to normální? To byla jejich odpověď? Nechtěli, aby se ženy bály? Nikdy jsem se tak nebála, jak v tu noc mého pilulkového potratu ležíc v koupelně na studené podlaze.
Je pravda, že ne každá žena, která užívá RU-486 má takovou hroznou zkušenost. Ale tyto zlé zkušenosti, jsou častější, než by mnozí vykonavatelé interupcí věřili. Potratové kliniky prezentují RU-486 jako jednoduchou volbu. Často je to však něco úplně jiného.
Zdroj:
Norine Dworkin-McDaniel “BETRAYED BY A PILL” (Zrazená pilulkou) Marie Claire (US), Jul2007, Vol. 14 7, p184-186
Převzato z www.lifenews.sk,
článek z 5. 4. 2014 naleznete
zde.
