Naše čtenářka nám zaslala krátké zamyšlení nad nedělním evangeliem o uzdravení slepého.
V neděli jsem seděla v poslední lavici v kostele a měla krásný výhled na celý prostor. Mohla jsem si vychutnat pohled na barokní oltáře a velký obraz na oltáři s Kristem na kříži. Když mezi lidmi procházel ministrant s ošatkou, lidé mu do ní vkládali drobné mince, někteří vkládali bankovky. Mladík měl dlouhé vlasy, zastřižený plnovous a nemohla jsem se zbavit pocitu, že takhle mohl vypadat Kristus. A vtom mi došlo, jestli bychom ho vlastně poznali, kdyby mezi námi skutečně procházel a sám vybíral peníze do ošatky. Nebyli bychom stejně slepí jako onen muž z evangelia, kterého Ježíš uzdravil u rybníku Siloe? Můžeme si být jistí, že sami nejsme slepí? Vidíme to, co je důležité? Vidíme v druhých to dobré? Vidíme v druhých Krista? Neměli bychom i my stát v zástupu místo toho slepého u rybníku Siloe a prosit Krista, aby uzdravil naši slepotu? Vůči druhým, vůči sobě. Každý více bezmyšlenkovitě vkládat peníze a často se ani na ministranta nepodíval… Nechováme se tak i v životě? Kéž nám jednou Ježíš řekne: Když jsem byl hladový, nasytil jsi mě, když jsem byl žíznivý, dal jsi mi pít, když jsem byl nahý, oblékl jsi mě, když jsem potřeboval pomoci, pomohl jsi.
H. F.
