Kostel v Otnicích se při lidových misiích ani v noci nezavřel.
Z pátku na sobotu zde totiž probíhalo noční bdění. A jak se vydařilo?
Ve 22 hodin otec Nik vystavil Nejsvětější svátost, a tím jsme začali. Každá první půlhodina byla moderovaná, zbylý čas byl možný využít k soukromé modlitbě.
Co se dělo při společné adoraci? Zpívalo se, četlo z Bible o samařské ženě, která chtěla živou vodu, také o marnotratném synovi a milosrdném otci. Po půlnoci přišel čas na křížovou cestu, korunku k Božímu milosrdenství. Předposlední půlhodinu jsme strávili vzdáváním chval, díků a proseb, protkaných zpěvem. A nakonec společnou modlitbou růžence, která, jak říká jáhen Ladislav Kinc, je nejlepší přípravou na mši svatou.
Program nevytvářeli jen spolupracovníci misionářů, po celou noc se zapojilo i ochotné místní děvče a v ranních hodinách také ostatní.
Bdění nenavštívili jen Otničtí, zavítali i obyvatelé Bošovic, Lovčiček a Milešovic.
Kromě ochotných, kteří se předepsali na rozpis noci, se vždy zúčastnili další.
Také o využití nočního zpovídání není pochyb. Dveře zpovědnice se až do druhé hodiny ranní nezavřely, a ani později nezůstala zpovědnice prázdná.
Před pátou se kostel téměř zaplnil na mši svatou
nejen pro mládež, na kterou zavítaly všechny generace. Od mladých až po staré. Také zde nechyběli zástupci všech čtyř vesnic.
Hlavní myšlenku kázání lze shrnout slovy dětské písničky:
„Víra, to je poklad můj!“
A jako každou mládežnickou mši svatou otec Marek končil slovy:
„Mysli si, co chceš; dělej si, co chceš; ale věř, že umřeš a souzen budeš.“
Bohu díky za tuto noc!
