Nadpis této hluboce osobní úvahy na stránce
www.parenting.com
zní: "
Jsem co? Neočekávaně těhotná ve 42 letech a čelila jsem nejtěžšímu rozhodnutí svého života."
... a závěr tohoto příběhu vás naprosto dostane. Tedy alespoň mě dostal.
Tato úvaha se mě dotkla ze dvou důvodů. Moje máma, ať odpočívá v pokoji, porodila mého nejmladšího bratra jako 40-letá. Můj otec, řidič kamionu, byl právě pryč a tak jsem mámu do nemocnice vezl já. Až do dnešního dne zůstává vzpomínka na tento zážitek ve mně tak živá, jako by se to stalo teprve včera: když rodila Jamese, já jsem právě psal práci na hodinu psaní v prvním ročníku na vysoké škole!
Druhým důvodem je, že dvě z největších pro-life zastánkyní, které znám, mi řekly, jak byly zmatené (slušně řečeno) a odrovnané (pokud máme být upřímnější), když zjistily, že jsou těhotné - jedna ve svých 39 letech a druhá v 41. Jak často říkám svým "pro-choice" přátelům, kteří trvají na tom, že zastánci pro-life žijí v jakémsi paralelním světě osvobozeném od bojů a potíží, že i my jsme také jen lidé. Podstatné je to, jak s těmito obtížemi naložíte.
Z vlastní zkušenosti víme, že existuje mnoho, mnoho případů, kdy je těhotenství strašně špatně načasované. Víme o strachu, který žena prožívá, včetně obav z toho, že by v tomto období života nemohla být "dobrou matkou". (Otcové mohou cítit - a skutečně i cítí - stejný pocit neschopnosti.) Toto je zcela pochopitelná reakce.
Příběh "Nancy" je skvělým příkladem ilustrujícím takové emocionální výkyvy. Spolu se svým manželem si adoptovali dvě děti poté, co jejich pokusy mít vlastní biologické děti selhaly. A najednou - prásk!
Říká, že její první reakcí bylo odmítnutí obsažené ve čtyřech slovech:
"Toto se nemůže dít."
V Nancyném vyprávění hledáte stopy tohu, proč se rozhodla tak, jak se rozhodla. Ty se dají poznat už z hrozivého začátku - pochopitelné obavy ohledně svého věku, návaly ranní nevolnosti, její pocit, že ji nikdy velmi nepřitahovala malá miminka, a že toto je ZKRÁTKA UŽ MOC.
Nancy se považuje za náboženskou osobu, která:
věří, že
Bůh má plán, který obvykle vyjde, pokud podle něj jednáme.
"Ve vzácných chvílích si i dovedu představit, že to všechno bude v pořádku, že budu schopna zvládnout tři děti a že se mi to dokonce bude líbit.
Ale většinu času chci křičet: Jaký žertík to Bůh na mě hraje? Jsem vyčerpaná matka dvou dětí, mám velmi náročnou práci a domácnost, která se rozpadá! Nedokážu vychovávat další dítě."
Ve tři ráno vzbudí svého manžela, aby si popovídali o potratu.
"Povídáme si dvě hodiny a ráno oba cítíme úlevu. Potrat, jakkoliv hnusná je to věc, se zdá být tím správným řešením. Ani jeden z nás nechce další dítě, ani se necítí připraven na to, aby ho zvládl, nemluvě o tom, že by to bylo naše první vlastní dítě. Co je ještě důležitější, oba cítíme, že už máme svou rodinu - tyto dvě dívky jsou naše děti, a nikdy už nebudeme nikoho milovat víc. Biologické dítě působí jako narušení, jako podivný doplněk nádherné rodiny. Již není možnost pro další děti. Jsme rozhodnuti."
Avšak Nancy se rozhodne, že musí vědět, do čeho to vlastně jde. "
Pokud mám jít na potrat, musím se z této zkušenosti nějak poučit. Nemohu se na toto těhotenství dívat jen jako na omyl," říká. Tento postřeh odhaluje mnoho. Nancy o tom řekne přítelkyním, o kterých doufá, že podpoří její rozhodnutí a zjistí, že překvapivě mnohé z nich také byly na potratu. I když jí neřeknou "nedělej to", na druhé straně však nejsou ani nadšené zastánkyně potratu.
Co se Vás dotkne, je pravdivost této situace - hodně z toho, co Nancy prožívá, odráží to, jak dobře nebo špatně se cítí v ten konkrétní den. Po svých bojích ohledně toho, že má jít na "konzultaci o předčasném ukončení těhotenství", říká:
"O svém rozhodnutí jsem si jistá jen na 75 procent. Zbývajících 25 procent mám hrůzu z toho, že si nikdy neodpustím to, že jsem se vzdala svého dítěte, že budu vždy přemýšlet o tom, jaké by to bylo. Modlím se, aby se to nějakým způsobem vyřešilo. Chci jen nějaké znamení. Potřebujeme se pohnout z místa."
Nevím, jestli se to dá považovat za "znamení", ale jak tak kráčí do školky se svou nejstarší dcerou, uvědomí si, že se cítí lépe i přesto, že nevolnost bývá ráno silná. "
Přemýšlím o dalším dítěti a cítím, že ještě existuje tato možnost," píše. "
Poté, co odcházím ze školky, nakonec celou cestu do práce jdu pěšky - dobrých 40 minut - jen abych prodloužila dobrý pocit."
Za ústřední bod můžeme v mnohém považovat to, že kvůli svým rozporuplným pocitům odložila svou "konzultaci o předčasném ukončení těhotenství." A děťátko, které před čtyřmi týdny "
vypadalo jako zrnko rýže," má teď (je šokována, když to vidí) "
ruce a hlavu."
Nancy říká: "
Vyjdu ven na světlo a uvědomím si, že budu mít další dítě."
Závěr tohoto příběhu vás naprosto dostane. Tedy alespoň mě dostal.
"O týden později třídím letní oblečení a některé z věcí vyčleňuji na charitu. Roma stále tyto vyřazené věci vybírá z tašky a mě to rozčiluje. ,Ale mami,' říká Roma, tyto věci přece musíme nechat pro miminko.'
S Johnem jsme jí neřekli ani slovo, ale ona už o tom ví."
"Všechno bude v pořádku. Více než v pořádku.
Požehnání? Myslím, že ano."
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 12. 3. 2014
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 23. 3. 2014 naleznete
zde.
