Zamyšlení nad evangeliem 3 neděle postní.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš ji řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš ji na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš ji odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu odpověděla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš ji řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš ji na to řekl: „Správně jsi odpověděla: „Nemám muže“; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: „Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.“ Ježíš ji odpověděl: „Věř mi ženo, že nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazývaný Kristu. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co ji chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, nejez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmuje konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: „Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.“ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: „Jiný rozsévá a jiný sklízí.“ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“
Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“
Boží dar mesiánský
je plnost Ducha Svatého, jenž byl naznačován pramenitou vodou už ve Starém Zákoně. Bez vody odumírá příroda i člověk; bez Božího nadpřirozeného života z nového bytí a duchovního života je člověk jako vyprahlá, neplodná půda. Kristus, spolupodstatný s Duchem Svatým, je sám pramenem nadpřirozeného života, milosti a radosti v Duchu svatém.
Patří mi snad též výčitka Páně, že si málo vážím a hledím tohoto nadpřirozeného života duše: „Kdybys znal dar Boží…, ty bys prosil…“? Je Boží bytí ve mně oživujícím pramenem pro druhé – či pouze neplodnou stojatou vodou?
Boží sebezjevení
Pán se dotkl v krásném rozhovoru se Samaritánkou tří hlavních myšlenek: o Božím daru, o Božím poselství a konečně o sobě samém, Božím Synu – Mesiáši.
Prostá žena, povrchně dobrodružná a cizoložná, musila pochopit hlavní pravdu spásy přes všechno uhýbání: Zde je hodina spásy, zde je zaslíbený Mesiáš.
Pane, dej, abych v nejasných dobách životních i já jasně viděl, že mi ukazuješ směr: „Já jsem to, který mluví s tebou!“ „Ježíši, v tebe věřím!“
Dobročinnost
činí nitro člověka lepším a uzpůsobuje, ho, aby přijal Boží milosti. Pán dává polopohanské Samaritánce příležitost k dobrému skutku, jímž je podání sklenice vody a tím ji uzpůsobuje k větším milostem.
Jsem vědomě dobročinný? Všímám si kolem sebe potřebných lidí?
Pán zná srdce lidí
Spasitel dal často najevo, že vidí dobře do duše lidí a zde to ukazuje znovu.
Vím, Pane, že znáš moje srdce; nechci se pokoušet o přetvářku ani schovávanou před Tebou (např. ve svátosti pokání). Mám snad něco, co mi nepatří („není tvým mužem“)? Utěšuje mě, že znáš, Pane, nejen mé hříchy, nýbrž i mou dobrou vůli.
Unavený a žíznivý Pán
Ježíš je nejen pravý Bůh, nýbrž i pravý člověk, jenž měl hlad, žízeň, byl unaven, plakal, měl tělesné bolesti a umíral. Zná potřeby i slabosti lidského těla, má s námi božskou i lidskou soustrast a pochopení.
V únavě a bolesti si chci vzpomenout na únavu a bolest Páně a nést vše v jeho duchu.
Lituji neprávem sebe sama, když se někdy unavím ve službě druhým, snad dokonce když pečuji o duše? Pokládám za ztrátu, když obětuji mnoho času a námahy pro druhé?
Děkuji Ti, Spasiteli, žes mne hledal na zaprášených cestách galilejských až do únavy, a trpěl jsi v horku dne žízeň pro mne a pro mou spásu!
Splnit úkol daný Bohem,
tedy snažit se vyplnit Boží vůli, je začátkem i koncem každé pravé zbožnosti.
Protože Boží vůle je totožná s nekonečnou moudrostí a nekonečnou láskou Boží, nemůže být pro stvořenou vůli nic lepšího, než dát se vést touto Boží silou, která dává člověku jistotu a vnitřní klid, sílu podobnou dennímu pokrmu.
„Buď vůle Tvá!“ Při každém důležitém rozhodnutí chci zkoumat své nitro, zda je mi jasná Boží vůle: Co by učinil Pán na mém místě?
I já mám od Boha svěřený životní úkol, jenž dává mé existenci smysl a posvěcení; v jakém duchu se starám o jeho splnění?
Spolupracovnice spásy
Spasitel volá každého člověka ke spolupráci na díle Boží záchrany, ať se účastní aktivně nebo pasivně. I my hříšní a společensky bezvýznamní lidé, jsme k tomu povoláni. Samaritánka od Jakubovy studny přijala Boží volání a předala je s úspěchem dál.
Každý člověk má možnost vykonat něco pro Boží řád – i já. Nechci váhat se začátkem této činnosti. Nebudu nikdy druhé podceňovat ve schopnostech jak prospět Božímu království.
Úspěch modlitby
Pán zdůrazní později apoštolům, že oni nejsou zatím posláni k Samaritánům a pohanům, nýbrž nejprve k Izraelitům. Pán dokonce praví i o sobě, že je „poslán nejprve ke zbloudilým ovcím izraelského národa“. Protože však Samaritáni přišli „s prosbou, aby u nich zůstal“, vyslyšel Spasitel jejich modlitbu.
Chci důvěřovat síle každé dobré modlitby. Nikdo není ztracen, kdo se modlí. Nezapomínám na modlitbu za ty, kteří jsou svým smýšlením vzdáleni od Pána?
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
