Stojí už 15 let před jednou potratovou klinikou, aby uchránil ženy před osudným
neblahým krokem – a aby je odkázal na Boží milosrdenství, když po zásahu
opouštějí kliniku.
Když vycházíme z odhadů potratářů,
že v Rakousku se provede
za rok okolo 40 000 potratů,
znamená to, že při 80 000 porodech
za rok je každé třetí dítě usmrceno. Musíme
to s ohromením konstatovat.
I když jsem se naučil mnohému, musím
se přiznat, že mě někdy popadne
oprávněný hněv, když vidím, jak mladí
muži přivážejí děvčata na potratovou kliniku.
Někteří netečně sedí v přepychových
autech, zatímco matky
tahají své dcery dovnitř.
Tam pak dítě umírá a začíná
obrovská bída: Zničení mezilidských
vztahů, zničení mateřství...
Tu člověka snadno
napadne myšlenka: Vás zasáhne
spravedlnost!
Bohudíky nám ukázal
Kristus spolu s Msgr. Philippem
Reillym královskou
cestu. A ukázal nám, kteří
stojíme před místy usmrcování ve Vídni,
Grazu a Salcburku, perspektivu naděje.
Vysvětlil nám totiž, že tam stojíme na
Golgotě, protože tam se v nevinných dětech
usmrcuje Kristus. Když tedy cítím,
jak se ve mně zvedá vztek, napadá mě: Ty
jsi přece na Golgotě! Myslel to tak Kristus?
Řekl Kristus něco takového? V takových
okamžicích si uvědomuji, že dítě
umírá krutou smrtí. A to ve mně vzbuzuje
soucit a já mám motiv, abych tam stál
dále, ať ve vedru, nebo v chladu...
Když
se tedy podívám na mladého otce, který
tak žalostně zklamal, ptám se: Co se
stalo v jeho životě, že nemůže to dítě přijmout?
Jaký by byl jeho osud, kdyby se
ho nikdo před Bohem nezastal? Prosit
o milosrdenství? O jiskru milosti, která
jeho srdcem pohne, aby pocítil
lítost a nastalo u něho
obrácení? To by znamenalo,
že by musel v této temnotě,
v chladu, v bolesti, v nichž
už teď žije, žít na věčnosti.
Pak ve mně rostl soucit s těmi
lidmi, kteří to dělají.
Přesně toto má být náš
postoj. Svolávat milosrdenství
Boží na ty, kteří nedokážou
přijmout malé, nevinné
dítě. Toto smilování potřebují také ti,
kteří jsou v politice a hospodářství spoluzodpovědní
za tuto bídu. Také ti, kteří
si těmi potraty vydělávají.
Je tomu 40 let, co se v našem (rakouském)
demokraticky zvoleném parlamentu
rozhodlo, že se smí beztrestně usmrcovat
děti až do 12. týdne. Zatím jsou
miliony postižených: usmrcené děti, jejich
rodiče, sourozenci, prarodiče, přátelé,
kteří vědomě odrazovali od donošení
dítěte, novináři, kteří psali o právu žen
nebo toto téma zamlčovali, lékaři a sestry,
kteří na potratech spolupracovali. Nejsou
to jen politikové, kteří tu nesou zodpovědnost.
My všichni jsme připočteni ke
spirále mlčení. Vždyť sotva kdo pozvedne
hlas, aby řekl, že tato nepříčetnost by
měla být konečně zastavena.
Proto je každý vyzýván, aby ve svém
okolí udělal něco proti tomuto pustošivému
dění. Co mohu udělat já? – budete se
ptát. Mohu to učinit předmětem naléhavých
modliteb: „Milý Bože, pomoz matkám,
které jsou na cestě k potratu, které
se zabývají myšlenkami na potrat, které
jsou ponechány sobě a ztratily všechnu
naději!“ I to už stačí.
Nebo mohu vydat svědectví v okruhu
svých známých. Třeba moje dcery
přijdou ze školy a vyprávějí, že jedna
spolužačka otěhotněla, mohu ji pozvat,
abych jí dodala odvahy, aby dítě přijala,
nebo odkázat ji na místa, kde dostane pomoc.
Mnohé totiž vědí, kde je potratová
klinika, ale nemají tušení, kde by mohly
dostat pomoc zachraňující život. Především
musíme zprostředkovat poselství,
že je stále naděje. Bůh je přece přítelem
života. On říká bezpodmínečně ANO
kaž dému z nás.
Dovolte mi vyprávět konkrétní příklad.
Před dvěma týdny jsem zažil toto: Jeden
mladý pár míří na potratovou kliniku. Paní
jako první přechází ulici. Nabízím jí
informaci. Ona sklopí zrak, ignoruje mě
a oba jdou do kliniky. Uplynuly dvě hodiny.
Pár vychází ven. Muž musí podpírat
ženu, která sotva může jít. Vlastně nemám
naději, že by mě teď chtěla poslouchat,
následuji ale jeden impuls a nabízím jim
knihu o následcích potratu. Muž se zdráhá
– a proti očekávání ji vezme.
Teď přijde to udivující: Dítě je mrtvé,
ti dva jsou ve smrtelném hříchu. Ale
náhle se mě kluk ptá: „Máte růženec?“
Dávám mu růženec a říkám: „Samotný
růženec nepomůže. Musíte se také začít
modlit.“ Poděkoval a šel. Uběhla půlhodina.
Konec služby. Chci odejít pryč. Náhle
stojí onen muž přede mnou. „Máte ještě
růženec pro moji přítelkyni?“ – O půl
hodiny později! Stačím říci: „Ještě není
pro vás nic ztraceno, obraťte se k Bohu,
nastupte na cestu k životu!“ A poznávám
v jejich tvářích, jak jsou náhle vděční.
Proto musíme tyto lidi přijímat, učit
u kříže o Ježíšově milosrdenství, který řekl:
„Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
To je moje zkušenost: Lidé nevědí, co činí,
nevědí, co na ně přichází.
Proto je tak důležité, aby lidé – i když
je jich málo – byli přítomni tam, kde se
drama odehrává, křesťané, kteří předtím
byli na mši, aby darovali Boží spásu, milost,
vzbudili lítost, mohli darovat obrácení.
Jak často jsem zažil, že Bůh takové
lidi zase vytáhl z jejich bídy!
K tomu ještě jedno svědectví: Stojím
před klinikou na vídeňském Fleischmarktu.
Přede mnou zaparkuje nějaké auto.
V něm je dáma s asi devítiletým děvčátkem.
Přichází ke mně. Asi bude chtít
vědět, jestli zde smí parkovat, myslím
si. Ona ale začala: „Patříte k těm lidem,
kteří tady před klinikou stojí?“ Připraven
na nejhorší, přisvědčil jsem. Ona nato:
„Před půl rokem jsem tady měla potrat.“
Potom se jí dařilo velmi špatně, vyprávěla.
A teď: „Jsem zase těhotná. Nevím, co
mám dělat, ale vyhledala jsem vás.“ Při
svém potratu před půl rokem se dověděla,
že tady nabízíme pomoc a že to s ní
myslíme dobře. Nechtěla znovu upadnout
do této bídy a tušila, že bychom jí
mohli z této nouze pomoci.
Někdo přijde zpátky za půl hodiny,
někdo za půl roku. My nevíme, kdy lidé
dojdou k obrácení. Za těch 15 let, co
tady před klinikou stojím, jsem viděl tisíce
vcházet dovnitř a nevím, kdy přijde
obrácení těchto lidí, ale doufám v to, že
Bůh obrácení daruje, protože usmiřujeme,
obětujeme a modlíme se přímluvy.
A to může vlastně každý: modlitbou, obětováním
utrpení, vydáváním svědectví,
informacemi, kde možno najít pomoc,
povzbuzováním, když některá žena nečekaně
otěhotní: „Těší mě, že čekáš dítě!“
Tak můžeme všichni zachránit dítě.
Člověk nemusí stát v první frontě, aby
bojoval proti zlu potratu. Stačí ve svém
okolí dělat pro ochranu života to, co je
právě možné.
Mohu vám dosvědčit: Bůh působí, Bůh
zachraňuje, Bůh léčí. On je větší než všechno
toto utrpení, to my vidíme.
Z VISION 2000 – 6/2013
přeložil -mp-
Světlo 1/2014