Prožila jsem opravdové divy

Svědectví mimořádné misijní činnosti Traude Schröttnerové: "Zjistila jsem, že moje ANO stačí, a Bůh udělá to ostatní."





Nebylo tomu vždycky tak, že jsem byla v církvi pevně zakotvená a žila v hluboké víře a důvěře v našeho Pána Ježíše Krista. Byla to namáhavá, desetiletí trvající cesta, až jsem konečně, vedena Matkou Boží, našla toho, který mohl utišit moji touhu a mému životu dát smysl, Ježíše Krista! Vyrostla jsem se šesti sourozenci v jedné bezbožné rodině. Můj otec zemřel, když jsem měla osm let. Moje dětství a mládí se vyznačovalo bídou a hladem, násilím v rodině, životem nepřátelským vůči Bohu a církvi, s otčímem, kterého jsme my děti odmítaly a od něhož jsme také zakusily jenom odmítání.
Bylo pro mě vysvobozením, když jsem se po absolvování obchodní školy mohla vystěhovat z úzkého bytu o pokoji a kuchyni současně a ubytovat se v jednom pokoji v podnájmu s vlastní domácností a vlastním příjmem.
V této době jsem náhodou na náměstí v Grazu uslyšela mluvit P. Leppicha. Ihned, i když jsem byla ještě úplně nevěřící, mě napadlo přání, jít na tři roky do nějaké africké země na misie. Kněz, kterého jsem potom vyhledala, mi ale radil, abych se raději vdala a stala se dobrou matkou, protože jsem mezitím poznala svého budoucího muže. Teprve po 40 letech těžkého manželství – můj muž byl nejdříve nevěřící jako já, k tomu kuřák, pijan a hráč – jsem měla možnost splnit si svůj mladický sen a přijmout v Africe pro naši církev misijní práci. Protože jsem ve svém dětství zažila chudobu a hlad se všemi důsledky toho, co jsem prožila na škole a ve společnosti, měla jsem zvláštní pochopení a zvláštní lásku k chudým.
Věřím, že proto mě Bůh vedl nejdříve do Chorvatska a do Bosny, kde tenkrát ve strašné občanské válce hledaly tisíce lidí, ženy s nemluvňaty, útočiště v uprchlických táborech. Vzpomínám si ještě dobře na to, jak náš farář v modlitební skupině, do které jsem se mezitím zapojila, vyprávěl o výzvě jednoho jeho přítele kněze, který naléhavě prosil o pomoc pro své uprchlíky.
Spontánně jsem zorganizovala malou pomocnou výpravu a o několik dnů později se tito uprchlíci mohli těšit z naší pomoci. Z vděčnosti nad zdařilou akcí jsme navštívili následně poutní místo Marija Bistrica. Ale i tam nás farář prosil, abychom pomohli asi 1000 uprchlíkům, kteří na jeho faře našli útočiště. Od té doby jsem jezdila s několika pomocníky po sedm let skoro o každém víkendu do tohoto tábora a pečovala o uprchlíky ve všem, co potřebovali: potraviny, ošacení, léky, zdravotní výpomoc, školní potřeby, hračky, nábytek... Přitom jsem zažívala opravdové zázraky, které byly zřejmé jak pro mě, tak také pro moje průvodce.
Tak jsme jednou dostali od někoho 5000 šilinků pro naše uprchlíky. Šla jsem s tím do obchodu s botami a prosila o boty za tento obnos. Lhostejné, jaké velikosti, pro děti, pro ženy a muže. Dostala jsem 100 kartonů s botami a dovezla je do Marija Bistrica. Dříve, než jsme naše zboží vybalili, vysvětlila mi pečovatelka o uprchlíky, že by potřebovala nutně pro 96 žáků sportovní boty podle možnosti vysoké, zateplené. Jak jsme užasli, když jsme kartony otevřeli: Všech 96 dětí našlo potřebné vysoké zateplené sportovní boty ve svých velikostech! Ty zbývající 4 páry byly přesně na míru těm dětem, které dodatečně přišly. Kdo to mohl naplánovat, považuji ještě dnes za zásah Boží, za zázrak.
Další zázrak: pro mnoho dětí a staré lidi jsme stále používali mléko v prášku. Obvykle jsme potraviny vyžebrali před tržištěm. Ale prací potřeby a mléčný prášek jsme museli stále nakupovat. Tak jsem jednou objednala dvě tuny mléka v prášku za 50 000 šilinků u jedné firmy v Hartbergu, nevěděla jsem ale, odkud vezmu peníze. Na ranní mši, na kterou jsem chodila každý den před úřadem, jsem předložila žádost Matce Boží. Tenkrát byla právě v pátek v Trojičním kostele v Grazu mše pro mládež s farářem Stemingerem. Prosila jsem ho, aby tentokrát uspořádal sbírku pro moje mléko v prášku. Na jeho výzvu „hrát si na světlomety“, to znamená, nechat drobné v tašce a papírové hodit do košíčku, se nasbíralo 38 250 šilinků – pro mládež úžasně velký dar! Na sušené mléko to ale bohužel nestačilo. O příští ranní mši jsem poděkovala Matce Boží, ale upozornila ji na to, že bych potřebovala ještě ten zbytek do 50 000. Ještě téhož dne dopoledne mě vyrozuměla firma z Hartbergu, že mléko v prášku přišlo tentokrát z Běloruska. Stojí prý jenom 38 250 šilinků. V slzách jsem zjistila, že tento obnos už mám – Matka Boží ví, co potřebujeme. Organizuje všechno nejlépe.

(...) Když se ohlédnu nazpět připadá mi to, jakoby všechny ty roky s uprchlíky byly jenom učební roky, v nichž jsem se naučila vidět nouzi lidí, zacházet s nimi a vyžebrávat potřebné věci. Teď mě ale Bůh vedl do Rwandy, do země, v níž zuřila strašná občanská válka. Roztržka mezi skupinami národa Tutsiů a Hutů. V této válce ztratilo život milion lidí během pouhých tří měsíců.
Přes kmotrovství bylo tenkrát umožněno na naší faře studium mnoha studentům bohosloví. Také P. Ubald vyšel z jedné takové podpory. On sám byl obětí genocidy. Při těchto bojích bylo zavražděno 84 příslušníků jeho rodiny. Po jeho útěku, ke kterému ho přinutil jeho biskup, ho přijala naše fara. Úplně zoufalý si nemyslel, že by ještě mohl být knězem, protože nemohl odpustit vrahům své rodiny. Teprve v Lurdech dostal uzdravení a obrácení. Při modlitbě křížové cesty uslyšel náhle u 2. zastavení: „Ubalde, vezmi také svůj kříž!“ Obratem se vrátil zpátky do Ugandy, šel do vězení, kde byl zavřený vrah jeho rodiny, a odpustil mu. Jeho dětem se stal dokonce otcem. Potom, co jejich matka zemřela, se P. Ubald o ně staral. Ještě dnes platí náklady na jejich výuku na vysoké škole. Od té doby se snaží P. Ubald vzájemně smiřovat hluboce zraněné, nenávistí a pomstou naplněné lidi. Kvůli svědectví svého života se stal pro mnohé hodnověrným příkladem smíření. Během jednoho dalšího pobytu v Rakousku jsme ho provázeli do Schia a Medžugorje. Ve Schiu se dověděl o životě svaté Bakhity, Afričanky, která byla jako dítě odvedena do otroctví, kde potom zažila hrůzy. Svým mučitelům ale odpustila. V Medžugorje, kde se Matka Boží stále ještě zjevuje jako Královna míru, padlo jeho rozhodnutí. Musel v Rwandě zřídit Centrum míru, z něhož by mohl dosáhnout na všechny lidi ve své zemi a v sousedních státech. Měl cíl s pomocí svaté Bakhity a Matky Boží nabádat lidi k obrácení a vést je ke smíření a míru. Nalezl pozemek o 28 hektarech, přímo u jezera Kivu, a s pomocí několika přátel postavil centrum za 200 000 euro. Je to dlouhý a napínavý příběh, jak se dostaly do tohoto centra míru sochy Matky Boží a sestry Bakhity. Je ale fakt, že jsou tam denně okolo nich tisíce lidí, aby v modlitbě a adoraci našli mír. Už při příchodu sochy „Královny míru“ v životní velikosti se shromáždilo asi 25 000 lidí. Nejdříve bylo ale důležité pozemek uzavřít a zřídit ubytování a sanitární zařízení. Toto všechno vyžaduje ještě mnoho peněz. Ale já důvěřuji, že toto centrum je Bohem chtěné a jeho výstavba se dokončí.
Jednou jsem směla v televizi mluvit o svojí misijní práci v Rwandě. Přitom jsem také vyprávěla, že jsem měla v jedné vesnici stavět kostel, aby místní lidé nemuseli v neděli chodit dlouhé hodiny po úzkých strmých pěšinách do kostela. Přitom jsem položila otázku: „Kdo už měl tu milost, aby mohl pro Ježíše stavět dům v tak odlehlé vesnici?“ Brzy nato, po pár dnech, mě oslovila v kostele jedna žena, prostá děvečka ze zemědělství, už v penzi: „Já bych chtěla mít tu milost a postavit Ježíšovi dům!“ Skutečně tento kostel zaplatila z celoživotních úspor. Vděčně jsem zase jednou zjistila, že moje ANO stačí, a Bůh udělá to ostatní.
V důvěře v Boží pomoc a pomoc svaté Matky Boží jsem mohla v minulých 10 letech postavit už 10 kostelů a k tomu ještě nějaké fary. Tisíce růženců, 1300 kilogramů svatých obrázků a medailek z Medžugorje bylo už rozděleno mezi obyvatele nebo přenecháno biskupovi a farářům. Dalo by se toho ještě vyprávět... Mým cílem je, abych se i v budoucnu zastávala chudých, zlepšovala postupně jejich životní situaci, ukazovala jim, že je máme rádi, a dělala všechno, co podporuje šíření víry v našeho Pána Ježíše Krista. Že se mi vždycky podaří najít lidi, kteří podporují tyto projekty, které vždycky vyžadují náklady, to považuji za milostivý zásah Matky Boží a našeho Pána Ježíše Krista, do nichž vkládám všechnu svoji důvěru a svoji naději.

Z VISION 2000 – 6/2013
Světlo 1/2014
přeložil -mp