Několik měsíců před svou smrtí formuloval biskup Klaus Hemmerle (Německo,
Cáchy, 1929–1994) následující myšlenky: „Kdo nežije se smrtí, nežije s životem,
a kdo nežije s vlastní smrtí, nežije s vlastním životem.“
Co to pro těžce nemocného
biskupa znamenalo, vyjádřil ve své modlitbě:
Ať dnes žiji tak, jako by to byl můj poslední den.
Ať se dnes modlím tak, jako by to bylo naposledy,
kdy s Tebou na této zemi budu moci mluvit.
Ať Tě tolik miluji ve svých bližních,
jako by to mělo být poslední setkání s Tebou
před oním konečným ve smrti.
Ať tak trpím, jako by to bylo naposledy,
kdy tímto utrpením mohu přijít k Tobě,
a jako by mělo být mostem k Tobě.
Ať mluvím tak, jako by to mělo být mé poslední slovo,
a jednám tak, jako by to měl být
můj poslední možný dárek pro Tebe.
Tím, že svůj konec neodsouvám pryč,
neuzavírám se před ním, mohu žít mnohem
intenzivněji, radikálněji, žít do hloubky.
Potom je to celý život, protože je to
život se smrtí.
Druhá Hemmerleho myšlenka, která
nás uvádí do umění umírání, navazuje
na příběh o sv. Aloisovi. Během hry se
někdo svatého hošíka zeptal, co by dělal,
kdyby věděl, že má během příští hodiny
zemřít. On zcela spontánně odpověděl:
„Hrál bych si dál!“ To je opravdová odevzdanost,
která je nesena velkou dětskou
důvěrou: V každém okamžiku stojí můj život
před Bohem. Bůh se zároveň dívá oknem
okamžiku do mého života a já jsem
„Boží okamžik“.
Protiřečí si tyto dva postoje, „odevzdanost“
a „rozhodnost“? Ne, neboť pokud
vím, že jsem Bohem milován, potom bude
můj život až do poslední hodiny přesvědčen
o nekonečnosti této lásky a zároveň
bude v odevzdanosti poznávat prozatímnost
našeho bytí zde na zemi.
V tomto očekávání žijeme již nyní,
a když zemřeme, jsme Bohem očekáváni,
a jistě i lidmi, kteří nás v této víře na
věčnost předešli.
P. Maximilian Heim OCist., opat v Heiligenkreuz
Světlo 3/2014
Z www.noen.at přeložil -tk-
