Nejen do Německa přicházejí misionáři z jiných zemí, aby navrátili zpět hodnoty,
které přináší Kristova radostná zvěst. Jsme nuceni připustit, že i naše země
by se jen stěží obešla bez pomoci kněží a sester z jiných koutů světa. To je zároveň svědectvím jednoty misionářského poslání, na kterém stojí hlásání Boží spásy.
Katolická církev je univerzální.
Svátosti a radostná zvěst platí
ve všech dobách a ve všech
zemích – je jedno, z jaké země misionář
přichází a jakou má barvu kůže. To věděli
také kněží, misijní sestry, lékaři a učitelé
v 19. a 20. století, kteří s nasazením
života šířili v Africe a Asii evangelium.
Dnes přicházejí misionáři z Afriky a Asie
k nám, aby v Německu, které se mezitím
stalo misijní zemí, vypomáhali. Evangelium
se naštěstí vrací zpět.
K evropským misionářům, kteří v Asii
zvěstovali evangelium, patřili také Bratři
křesťanských škol. Jedním z nich byl bratr
Mutwald William Hengelbrock.
Narodil
se roku 1907 v Osnabrücku v rodině
křesťana, sochaře. Ve 23 letech vstoupil
do Řádu školských bratří. Po učitelském
studiu byl poslán na Dálný východ, aby
své vzdělání doplnil v anglickém učitelském
semináři. Jeho prvním vyučovacím
místem byla anglická kolonie Malakka
v Malajsii.
Při vypuknutí války v roce 1939 byli
němečtí řádoví bratři z této oblasti vykázáni.
Našli ale pohotově přijetí v De La
Salle Kolleg v Manile, kde bylo více než
1200 žáků a studentů. Bratr Mutwald vyučoval
hlavně náboženství, ale také vázání
knih a kreslení. Školští bratři přivedli
své školy, a dokonce jednu univerzitu k vysokému
uznání. Řemeslníci a akademikové
se vyučili svým povoláním na křesťanském
základě.
Když na jaře 1945 obsadili Manilu
Japonci, radil bratr Mutwald svým spolubratřím,
aby z bezpečnostních důvodů
školu dočasně opustili a vyhledali si
ochranu na nějakém pokud možno bezpečném
místě. Ale nadřízený, který byl
současně ředitelem školy, tento plán odmítl.
Říkal: „Buďto tady společně zemřeme,
nebo budeme společně zachráněni.“
S těžkým srdcem bratři poslechli, protože
jim to přikazoval jejich slib poslušnosti.
Strach před masakrem v této japonsko-
americké válce zachvátil také civilní
obyvatelstvo ve městě, takže mnoho rodin
uteklo do velké školní budovy školských
bratří. V neděli 12. února 1945 se objevil
u brány japonský důstojník s asi 20 vojáky.
Ti už měli bodáky nasazeny a upevněny
na puškách. Po pronikavém výkřiku
oficíra nastalo krveprolití. Na bezbranné
mnichy a shromážděné uprchlé rodiny
začali střílet, zapichovali je a některé
ještě zaživa rozčtvrtili. Ze 17 přítomných
školských bratří přežil jenom jeden těžce
zraněný. Ten pod hromadou mrtvol předstíral
rovněž mrtvého. Celkem bylo po krveprolití
napočítáno 43 mrtvol, mezi nimi
i bratr Mutwald.
Zfanatizovaní japonští vojáci považovali
všechny cizince z Evropy a Ameriky
za podezřelé – především když šířili cizí
náboženství. Z lidských hledisek byla jejich
smrt nesmyslná. Před Bohem ale není
žádná oběť ztracená. Kdo přijímá misionáře
ze zahraničí, přijímá s nimi univerzalitu
církve a také podstatu víry.
Eduard Werner
Z Der Fels 12/2012
Světlo 2/2014
přeložil -mp-
