Více než milion zmasakrovaných
Rwanďanů – to je bilance
strašného vraždění národů
mezi Hutuy a Tutsii v roce 1994. Mohou
zúčastnění na něco takového zapomenout
nebo vůbec odpustit?
Jak se dá dále žít
s pocity nenávisti, zoufalství, smutku, hluboké
deprese?
Protože lidé v Rwandě naléhavě
potřebují smíření, založila sestra
Donata Uwimanipaye společnost „Misionářky
míru“. Tím otevírá svým krajanům
cestu, aby se zakotvili v Kristu a navzájem
si odpustili. O tom všem a o jejím životě
jsem si povídala s touto působivou,
milou ženou, když byla ve Vídni na cestě,
aby sbírala dary.
Sestra Donata přišla na svět na severu
Rwandy na konci padesátých let 20. století
jako jedno z deseti dětí v katolické rodině.
Ještě před jejím narozením ji matka
zasvětila Panně Marii. Rodina nezanedbala
žádnou neděli mši svatou. Víru jí nevštípili
jenom její rodiče, ale také řádové
sestry, u kterých dostala školské vzdělávání.
Už koncem svého školního vzdělávání
se cítila Donata být přitahována
svatými. O svátku svého patrona prosila,
aby mohla školu na několik hodin opustit,
aby se mohla modlit v kostele, vzdáleném
dvě hodiny chůze!
Nebyl tak dlouhý pěší pochod nebezpečný?
„Bezpečný úplně nebyl. Když jsme
v neděli chtěli být na 7 hodin ráno na
mši svaté, museli jsme také vyjít v 5 hodin,
potmě, po úzkých stezkách přes hory
a údolí. Ale když jsem na své jmeniny
chtěla jít do kostela, našel se vždycky někdo
z velké rodiny, kdo mě doprovodil.“
Který bratr by to tady u nás pro svoji sestru
udělal?
Její závěrečné vysvědčení ji opravňovalo,
aby mohla od roku 1977 vyučovat
v některé národní škole. Potom, co se seznámila
s charismatickou obnovou víry
a Mariinými legiemi, cítila se být povolána
k životu v klášteře. Proto opustila
roku 1981 rodný dům a vstoupila k „Sestrám
Panny Marie“, k prvnímu ženskému
řádu v Rwandě.
To je ten rok, kdy začala církví uznaná
zjevení Matky Boží v Kibeho.
„Byl to
výjimečný rok. Byli jsme přítomni u některých
zjevení. Vizionáři nám dávali
toto poselství: Je na naší generaci, na naší
kultuře, abychom reformovali, pozměnili
svoje zvyky a svoji křesťanskou víru.
A jestliže se teď nebudeme postit, budeme
to muset později dělat proti své vůli.
– Samozřejmě, že jsme chtěli změnit
dějiny naší země k lepšímu. Ale mysleli
jsme přitom na pozdější dobu, nepochopili
jsme, že s tím máme začít hned. Jinak
bude, jak řekla Matka Boží, příliš pozdě.
My v Rwandě jsme správně nepochopili
situaci, poselství jsme brali na lehkou
váhu a neptali se sami sebe: Jak se mám
měnit? Také lidé ve vládě nepochopili, že
i oni se mají postit a obrátit.“
A uzavírá důrazně:
„Genocida nám
ukázala, že ďábel je mocný a nesmí se
podceňovat. Nechali jsme mu otevřené
dveře. Ďábel ale není silnější než Bůh.
Dnes to můžeme dosvědčit, k tomu žijeme:
Kultura smrti, kterou ďábel šíří,
není silnější než kultura života, která je
od Boha.“
Skutečně to vřelo už dlouho mezi
oběma kmeny v zemi, mezi Tutsii a Hutuy.
A splnilo se všechno, co Matka Boží
předpověděla, potom v roce 1994: došlo
k opravdové vraždě národa. Na začátku
roku byly jako mladé sestry vyslány
svým řádem na vzdělání do Freiburgu
a do Švýcarska. A 6. dubna – v den, kdy
prezident Rwandy, Hutu, byl zavražděn
Tutsii – katastrofa začala. Sestra Donata
byla právě v Taizé, aby poznala jiné způsoby
zvěstování víry.
Ve zpětném pohledu na událost mi
vyprávěla: „Už toho dne jsem v modlitbě
cítila, jak strašné to bude. Bylo jasné,
že zavraždění prezidenta by mohlo mít
hrozivé následky. Když mě Bůh chtěl toho
uchránit, znamená to pro mě, že mi
dá úkol pro další dějiny země.“ Tím začíná
ihned, jak je to možné, se zvláštní
duchovní cestou, která povede k pozdější
mírové iniciativě.
Tehdy se přenáší chaos v Rwandě na
vztahy Rwanďanů ve Švýcarsku. Nálada
mezi jejími krajany je napjatá. O své rodině
doma nemá žádné zprávy. V této situaci
nejistoty se stává Bůh jediným pevným
bodem. Ve všech záležitostech se spoléhá
na vedení Ducha Svatého.
Co se ale stalo s její rodinou během masakrů,
ptám se. Otec, dvě její sestry a jeden
bratr jejího otce byli zavražděni, jak
se dověděla později. A o jejím jediném,
tenkrát ještě živém bratrovi, zmizely od
té doby všechny stopy.
„Moje matka měla
to »štěstí«, že před genocidou zemřela
přirozenou smrtí,“ vypráví sestra se smutným
úsměvem, aby hned dodala: „Tyto
zprávy byly natolik strašné, že mě utvrzovaly
v tom, abych později dělala něco
k usmíření lidí.“
V následujících letech se sestra Donata
soustředila ve Švýcarsku na své studium
a na svoji budoucí úlohu. V roce 1998 dostala
příležitost, aby se zúčastnila po šest
měsíců v USA vzdělávání u „Iowa, Nebrasca
Peace Institute for Mediation“. Při
tom se zúčastní meditací ve školách a ve
vězeních při těžkých konfliktech. „Chtěla
bych jednou pomoci ukončit kruh násilí
v naší zemi,“ řekla. Po návratu zpět do
Švýcarska dokončuje studium vše obecné
a klinické psychologie a teologie magisterskou
prací.
V roce 2001 přišla konečně zpátky do
Rwandy. Tady jsou lidé nesmiřitelní, depresivní,
bez odvahy a bez sil. Minulost
není zpracovaná, mládež se přestala učit.
Mladí se ještě alespoň dají oslovit. „Vy
jste přežili, vy teď musíte žít – ale lépe,
říkala jsem chlapcům,“ vypráví mi sestra.
Vlastně by chtěla všechno to, co si rozpracovala
a vymodlila, ihned věnovat pro
mír v zemi. Její řád ji ale nejdříve pověřil
funkcí ředitelky jedné střední školy. Ještě
během doby, kdy vykonává toto poslání
– až do roku 2009 – začíná zakládat novou
společnost: „Misionářky míru Krista
Krále“.
K tomu vysvětluje: „Naše země byla už
v roce 1946 zasvěcena Kristu. Měli jsme
tedy svazek s Kristem Králem. Proto jsem
se zeptala: Co nám chybělo, že mohla nastat
tato katastrofa? Proč ty nemilosrdné
vraždy? Cožpak jsme nebyli zemí s více
než 80 % křesťanů? Odpověď zněla: Nebyli
jsme dostatečně s Bohem ve spojení,
necítili jsme se s Ním být dostatečně
svázáni. Proto dělali mnozí to, co jim
vrchnost přikázala: »Řekli nám, že musíme
ty druhé zabít, protože jinak by oni
zabili nás,« říkali potom vrazi. »Tak jsme
to udělali.« Neměli tedy jednoduše žádné
fungující svědomí. Musíme proto začít
s výchovou svědomí, potřebujeme novou
evangelizaci, musíme jít více do hloubky,
být správně zakotveni v modlitbě. To by
mohlo zachránit naši zemi. Mír nepřichází
z ničeho, nikoliv od politiků. Mír může
přijít jenom od Boha.“
Protože se kněží ještě nevrátili do venkovských
oblastí, nebyly tam ani řádové
sestry, obracejí se na katechety, aby začali
v kostele rozdělovat Nejsvětější svátost.
Když se to lidé dovídají, přicházejí
v zástupech. U Pána se cítí bezpečni. Tak
začíná něco rozkvétat. Zakládá se první
společnost „Misionářek míru“. Druhá
vzniká v místě školy. Jsou to hlavně mladí
lidé, kteří se scházejí k modlitbě za mír.
Aby udržela kontakt mezi těmito dvěma
skupinami, musí sestra ujít větší vzdálenosti
pěšky. Někdy ji přitom doprovází
mládež. „Jak je to daleko?“ ptám se. „No,
po silnicích je to 100 kilometrů.“ Jsem
překvapena! „Ne, ne,“ usmívá se, „já nechodím
po silnici, nýbrž po řece a přes
kopce. Tak je to jenom asi 50 kilometrů!“
I tak – je to neuvěřitelné!
Devět let tak sestra Donata chodí vedle
své práce ředitelky pěšky sem a tam.
Ale potom, co se společnosti rozrůstají,
prosí řád, aby ji uvolnil pro další mírové
projekty. Tak tedy opouští školu a věnuje
se cílevědomě výchově „Misionářek míru“
a vzniku dalších společenství. Brzo
se její aktivity rozšíří téměř do celé země.
Vzniká noviciát pro nové společnosti,
v němž se budou vzdělávat mladiství,
kteří se zajímají o meditaci míru a smíření
v Rwandě.
V současnosti působí v mnoha diecézích,
v nichž žije 5 z 12 milionů Rwanďanů.
„Mnoho lidí přichází mezitím do
těchto meditačních skupin, aby se modlili
za mír a smíření. Mnozí se modlí za
uzdravení po zraněních nejrůznějšího druhu.
V centrech se starají o duševně zraněné
lidi. Tak se podaří mnohým odpustit
a smířit se, často mnozí prosí přeživší nebo
příbuzné zavražděných za odpuštění
za své činy. To nemusí být vždycky vražda,
mohou to být také zrady, nenávist, závist
a zbabělost. Tady je tolik zranění,“ říká
a já se dívám na ni, jak jí leží na srdci
utrpení a bolest těchto lidí.
Neúnavně a v pevné důvěře v modlitbu
a vedení Ducha Svatého se ponořuje
v posledních letech do snah o smíření
a mír. Spiritualita „Společenství misionářek
míru“ si bere Krista Krále jako příklad
a spočívá na třech pilířích: bezpodmínečná
láska, která je otevřena pro všechny,
slitování a citlivost ke všem, kteří trpí.
Na vysvětlenou k tomu dodává: „Viděli
jsme, že se této citlivosti nedostává pro
ostatní, kteří nepatří k vlastní skupině.
A tak jsme hledali, kdo dnes nejvíce trpí
v našem společenství nedostatkem citlivosti,
a to jsou invalidní děti. Jsou považovány
za ostudu. Schovávají je za dům,
nebo je uvazují, aby nikdo nemohl vidět,
že tady žije postižené dítě. Tak jsme si
umínili, že těmto ubožákům pomůžeme
k tomu, aby jednoho dne mohli žít jako
všichni ostatní lidé.“
Díky jednomu daru z Rakouska jsme
mohli v jednom centru zřídit domov pro
tyto ubožáky. Děti teď dostávají také léky
a psychoterapeutické ošetření a nemálo
z nich se uzdravilo. Sestra šťastně vypráví:
„Především jim pomáhá láska, kterou
tady dostávají, příchylnost, přijetí jich takových,
jaké jsou. Děti ožívají, učí se společně
se zdravými dětmi a dostávají naději
do života.“
Mateřskou školu pro 3–6leté navštěvuje
v této době 100 postižených a nepostižených
dětí. „Později se mohou děti
u nás také vyučit pro budoucí povolání,“
dodává sestra Donata. Děti teď ošetřuje
několik z 56 členů „Společenství misionářek
míru“. Kromě toho je zaměstnáno
15 učitelů, protože všechny děti musí
zvládnout běžné státem předepsané učivo.
„Na darovaných šicích strojích nebo jiných
přístrojích vyrábějí žáci potom různé
výrobky, které pak prodáváme, např.
trička. Když později odejdou, udržujeme
s nimi kontakt,“ říká. Zvláště důležité je
pro ni ovšem uvádění dětí do hodnot, jakými
jsou mírumilovnost, vzájemná pomoc,
bezpodmínečné vzájemné přijetí.
Jak se takové uvádění děje? „Společným
soužitím, při kterém se starají o sebe
navzájem, vzájemně si pomáhají, učí
se dělit s ostatními, učí se snášet rozdíly,
které mezi nimi jsou, a mít se navzájem
rádi. Velkou roli hraje modlitba. Jedenkrát
v týdnu je pro všechny žáky i děti
ze školky mše svatá. Vědí také, že se
před jídlem modlí a děkuje Bohu, že se
návštěvníci mají zdvořile pozdravit atd.
Dobré mravy a hodnoty mají vést ke vzájemnosti
v míru.“
V současné době mohou poskytnout
péči tohoto druhu jenom v jednom centru.
V ostatních centrech o děti pečují jenom
v pozdním odpoledni. „Přicházejí
vlastně všechny děti,“ říká sestra Donata
radostně, „je lhostejné, jakou mají etnickou
nebo náboženskou příslušnost,
aby dostaly v odpoledních hodinách duchovní
vzdělání, aby si spolu hrály, zpívaly
a tančily. Říkáme tomu »dětská odpoledne
«. V této společnosti se učí vzájemně
spolu žít. Chápou, že ten druhý je bratr
nebo sestra.“
Zpátky k těm modlitebním skupinám:
„Zde se uskutečnilo už mnoho smíření,
i když je tam také ještě mnoho bídy.
V některých modlitebních skupinách sedí
vedle sebe dřívější nepřátelé, modlí se
společně – i když se mimo společenství
nedokážou pozdravit. Bohudíky máme
ale také případy, kdy si dřívější nepřátelé
odpustili a teď jsou mezi sebou spojeni
modlitbou. Není to neuvěřitelný zázrak?!“
Ano, je to sotva k uvěření, co tyto
trpělivé sestry s pomocí Ducha Svatého
už uvedly do chodu.
„Bylo tu jedno děvče, které přestalo
mluvit,“ vyprávěla. „Ona jako jediná
z jejich rodiny přežila vraždění. Nejen
že byli před jejíma očima zavražděni rodiče,
pak ji ještě také mučili, ale nechali
živou, aby trpěla. Přišla do skupiny, aby
se modlila, ale nechtěla být členkou společenství.
Pro ni bylo všechno, co viděla,
černé: květiny, lidé – jednoduše všechno
bylo zlé a smrtonosné. Toto děvče mělo
tedy mnoho co odpouštět.“
Společnými modlitbami, rozpracováním
utrpení ve skupině začala pomalu
zase mluvit. Protože ve skupině se měl
každý pokusit hlasitě se vyslovit, komu
odpouští, mohla také ona tiše zamumlat
slovo „odpouštím“. Tak se vrátila zpátky
do života. Dnes vydává svědectví o tom,
co působí modlitba: hojí nejhorší rány
a vede k odpuštění a ke smíření.
A ještě něco mi sestra Donata vyprávěla:
„Každý rok v dubnu, v měsíci, kdy masakr
začal, vystoupily u mnoha lidí kruté
vzpomínky: třeba Odetta, když jsme šli do
kostela, náhle začala křičet a schovávala
se pod lavice: »Jsou tady, přicházejí!« křičela
a viděla ty strašné výjevy z té doby
znovu. Také ona se modlitbami a společenstvím
nakonec uzdravila z vracejícího
se strachu. Dnes má dobře prosperující
podnik se zaměstnanci a stále nás chodí
navštěvovat. Každému, kdo to chce slyšet,
dosvědčuje, že je navenek i uvnitř úplně
uzdravená.“
Existují také tělesná uzdravení?
„Ano,
duševní a také tělesná. Vždyť duševně
nemocní lidé onemocní často také tělesně.
Když se ale vyléčí duševně, stanou se
často zase zdravými také tělesně. U Cécile
tomu bylo takto: Viděla, jak byl její
bratr zavražděn, a pokoušela se schovat.
Když konečně hledala ochranu v jednom
klášteře, jedna sestra ji vyhodila a ještě ji
vyzradila nepřátelům.“ Vidím, jak těžce to
sestra Donata nese, když to vypráví. „Nepřáteli
byla Cécile potom strašně zneužita
– tak těžce, že od té doby už nemohla
chodit. My jsme ji znali jenom na vozíku.
Dostavovala se vždy znovu do naší modlitební
skupiny, prosila o modlitbu za sebe,
nechápala ale, že musí ke svému uzdravení
přispět odpuštěním. Prosili jsme ji,
aby napsala seznam všech těch lidí, kterým
by chtěla odpustit. Byl to velmi dlouhý
seznam, protože skoro celá její rodina
byla vyvražděna. Každý den ráno se měla
na ten list podívat a říci: Chci odpustit.
Odpustit není snadné a má to mnoho
společného s vůlí! Jedenkrát při mši za
uzdravení – tyto mše měly ohromný příliv
návštěvníků – zdůraznil P. Ubald (kněz,
který je teď duchovním rektorem společenství),
jak to on vždycky dělá: »Kdo
není schopen odpustit a sám o odpuštění
prosit, nese s sebou těžkou zátěž.« Při
těchto slovech mohla Cécile náhle odpustit!
Dojela se svým pojízdným křeslem
ještě domů, tam ale zjistila, že může
zase vstát. A brzo byla schopná úplně
normálně chodit.“
Ale to není všechno: „Cécile přišla
k nám a prosila o pomoc: Chtěla Bohu
poděkovat – vždyť moci odpustit, to je
milost! Z vděčnosti chtěla jít do vězení
za těmi lidmi, kteří jí přivodili tak těžké
utrpení, a ze své strany jim odpustit.“
„Jak prosím?“ ptala jsem se překvapeně.
„Ano,“ usmívá se sestra mému nevěřícnému
obličeji, „chtěla prosit o odpuštění
vraha svého bratra. Byla si totiž
vědoma toho, že tento člověk se pro ni
stal jakoby mrtvým, protože mu odepřela
všechnu lidskou důstojnost. Šla tedy
do vězení, nejdříve k vrahovi svého bratra,
který chtěl zpočátku všechno svalit na
jiné. Když mu ale Cécile řekla, že mu teď
odpouští a že by chtěla také jeho poprosit
o odpuštění, protože pro ni byl jakoby
mrtvý, odpověděl tento muž: »Uvidět
tě ještě jednou bude pro mě velkým štěstím.
« Jinak tomu bylo při návštěvě řádové
sestry ve vězení: ta si ještě nebyla vědoma
své viny. Cécile jí přesto odpustila.“
Teď provozuje malý obchod, cítí se
dobře a také ráda vypráví, že s odpuštěním
je možné duševní i tělesné uzdravení.
Ostatně, sestra Donata se ani slovem
nezmínila o všech těch obtížích, které
měla s překonáním sebe samé, a kolikerou
trpělivostí se musela ozbrojit. Jejím
cílem je především, aby svým krajanům,
ale vlastně nám všem přinesla důvěru, že
odpuštění a smíření je s pomocí Boží možné,
stejně jako uzdravení. Neměla bych se
pokusit to změnit také já ve svém životě?!
Alexa Gaspariová
Z VISION 2000 – 6/2013 přeložil -mp-
Světlo 2/2014
