Najednou se Althea probudila, hned se na posteli posadila a pohlédla přes
celou místnost na kříž, který visel na protilehlé zdi. Vztáhla ruce, jako když
se s někým vítá, a vykřikla hlasitě jediné slovo: „Ježíši!“ Nádherný úsměv rozzářil
její obličej, než se opět sesunula na polštář a zemřela.
Od roku 1986 do roku 1988
jsem byl kaplanem u sv. Jakuba
v Port Arthuru v severoamerickém
státu Texas a během jednoho
roku jsem měl na starosti nemocné
ve velké nemocnici St. Maria. Noční směna
od 9 hodin večer do 6 hodin ráno mi
nevadila, protože jsem byl mladý. Na seznamu
z počítače jsem měl každý večer
připraveny všechny pacienty, které jsem
měl navštívit. Jednu pacientku z nich, Altheu
Turner, nikdy nezapomenu. Již od
začátku mého působení v nemocnici ležela
v kómatu. Každý den po celý měsíc
jsem ji navštěvoval bez toho, abych u ní
viděl nějakou reakci. V semináři jsme se
totiž učili, že pacienti v kómatu někdy přece
jen vnímají určité věci, které se okolo
nich dějí nebo říkají. Každý den jsem
si sedl na její postel, řekl jsem své jméno,
odkud jsem přišel, krátce jsem mluvil
o tom, co se přes den stalo, a o počasí.
Než jsem jí dal požehnání, pomodlil
jsem se obvykle Otčenáš, Zdrávas Maria
a Sláva Otci.
Jednoho večera, po zvláště náročném
dni ve farnosti, jsem dostal velmi dlouhý
seznam pacientů. Unavený jsem si pomyslel:
„Dnes večer Altheu vynechám, tak
jako tak neví, že jsem zde.“ Ale zatímco
jsem spěchal k ostatním pacientům, nepřestával
jsem na Altheu stále myslet. Ve
tři hodiny ráno, když jsem se chtěl vrátit
do farnosti, přišlo mi na mysl: „Měl bych
navštívit Altheu. Kdyby zrovna tuto noc
zemřela, bude mě neustále pronásledovat
myšlenka, proč jsem zrovna tuto noc
k ní nezašel.“
Šel jsem k ní jen z pocitu povinnosti.
Tu scénu nikdy nezapomenu. Úplněk
zářivě osvětloval místnost a já začal svou
běžnou rutinní promluvu – počasí, modlitby...
Když už jsem končil, říkal mi vnitřní
hlas: „Ona nebyla u zpovědi. Odpusť jí
hříchy.“ V myšlenkách jsem odpověděl:
„To je pravda! Co mě to jen napadlo, vyprávět
jí tu o zprávách ze světa a zapomenout
na to, přinést jí radostnou zvěst
o Božím odpuštění!“
V mžiku jsem se probral, vzal jsem
její ruku do své a řekl: „Altheo, jestliže
jsi učinila nějaké hříchy, z kterých ses
ještě nezpovídala, tak na ně nyní mysli.
Za pár okamžiků ti dám rozhřešení
z tvých hříchů.“ Chvilku jsem v tichosti
čekal, modlil jsem se úkon kajícnosti
a vztáhl nad ní ruce, přičemž jsem vyslovil
rozhřešení.
Najednou se Althea probudila, hned se
na posteli posadila a pohlédla přes celou
místnost na kříž, který visel na protilehlé
zdi. Vztáhla ruce, jako když se s někým
vítá, a vykřikla hlasitě jediné slovo: „Ježíši!“
Nádherný úsměv rozzářil její obličej,
než se opět sesunula na polštář a zemřela.
Nebyl jsem schopný slova, byl jsem
přemožen, ale strach jsem neměl. Bylo mi
jasné, že Bůh nedovolil Althei z nějakého
důvodu zemřít, dokud nebude osvobozena
z pout, která ji ještě svazovala s touto
zemí. A poprvé jsem skutečně pochopil
onu plnou kněžskou moc: jako Boží
zástupce spolu s ním lidi usmiřovat. Několik
minut jsem tam ještě jen tak seděl
a rozjímal nad tímto velkým tajemstvím
hříchu a odpuštění.
O několik dní později, po pohřbu, se
mi představila Altheina sestra a řekla: „Jako
děti jsme se učily modlit se o dobrou
smrt, o dar moci zemřít v Boží milosti.
Personál nemocnice mi sdělil, že jste byl
u Althey, když zemřela. Chci jen, abyste
věděl, jak jsem za to vděčná.“
P. Tymothy Deeter
Z Dienst am Glauben 1/2014
Světlo 4/2014
přeložil -tk-
* Převzato z „Triumf srdce“.
