V 32. čísle časopisu Světlo z roku 2013 vyšel pěkný článek k 10. výročí svatořečení P. Arnolda Janssena.
Arnold Janssen je velkou postavou
misijního vzepětí církve
19. století. I když sám nebyl
povolán jako misionář, umožnil zvěstování
evangelia v mnoha národech a kulturách.
K založení prvního německého misijního
domu v holandském stylu pro vzdělávání
budoucích misionářů došlo v době, kdy
v Německu kvůli kulturnímu boji muselo
uzavřít své brány bezpočet klášterů.
Ze skromných, skoro bezperspektivních
začátků vyrostl mohutný strom, jehož
větve se rozrostly až do nejvzdálenějších
částí země.
Svatořečení zakladatele
se konalo 5. října 2003, tedy před deseti
lety. Jeho bezbřehá důvěra ve vládu božské
Prozřetelnosti odstranila všechen odpor,
tehdy jako i dnes.
Ti, kdo stavějí na
Bohu, dojdou nakonec toho nejlepšího.
Ve své po generace zbožné rodině –
v Gochu (Dolní Porýní) – v níž se narodil,
rozpoznal Arnold Janssen velmi brzy
své povolání ke kněžství. Jeho rodiče, ve
všední dny zavaleni prací, strávili skoro celou
neděli ve farním kostele. A otec Gerhard
neopomněl nikdy mši svatou v pondělí
ráno, protože tento den je zasvěcen
Duchu Svatému. Tato pobožnost ke Třetí
Božské osobě přešla na jeho syna Arnolda
a přinášela u něj bohaté plody.
Na svých častých cestách až do holandského
Nijmwegen se modlili otec Gerhard
se svým synem Arnoldem se zálibou růženec.
Rodina měla po generace zvláštní
vztah k 8 km vzdálenému mariánskému
poutnímu místu Kevelaer. To přetrvalo
i tehdy, když Arnold založil misijní dům
v holandském Steylu.
Nejméně jednou v roce podnikal odtud
se všemi svými kandidáty misií pouť k „Těšitelce
zarmoucených“ do Kevelaer, přičemž
přespali ve vesnici Walbeck. Teprve
když počet kandidátů velmi vzrostl, nebylo
už možné pouť touto formou pořádat.
„Bylo velkou starostí matky, aby nás děti
svěřila pod ochranu Matky Boží a do požehnání
církve,“ vzpomíná si jeho mladší
bratr Wilhelm (jako kapucín pojmenovaný
„bratr Juniperus“). „V deseti letech jsme
byli přijati pětkrát do škapulířového bratrstva...
Zvláštní radost dělala matce májová
pobožnost doma.“
Arnold se tedy chtěl stát knězem. V biskupském
městě Münsteru začal příslušné
studium. Mezitím se ale nechal zapsat na
univerzitě v Bonnu na několik semestrů
ke studiu matematiky a přírodních věd.
Aby přitom mohl pěstovat pravou zbožnost,
přihlásil se v obou městech do „Mariánské
kongregace“.
O svátku Nanebevzetí Panny Marie
(15. srpna 1861) se konalo v Münsteru
kněžské svěcení. Svoji primici oslavil Arnold
Janssen o dva dny později, v sobotu
17. srpna v „kostele nad vodou“ (Liebfrauen),
v nejstarším mariánském kostele
diecéze Münster. A svoje první kázání stanovil
pro svátek narození Panny Marie
(8. září). Uskutečnilo se v Kalden Kirchen,
kde byl farářem jeden z jeho příbuzných,
strýc Wellesen. Tématem tohoto
kázání bylo: „Arcibratrstvo Neposkvrněného
Srdce Mariina k obrácení hříšníků“.(1)
A potom začala jeho činnost novokněze.
Biskup ho poslal jako učitele a vicerektora
na „vyšší měšťanskou školu“ do
Bocholtu. Vedle latiny měl Arnold Janssen
vyučovat matematiku a přírodovědné
obory. Dvanáct let setrval v tomto postavení,
a snad by to bylo do konce života,
kdyby se nestala ona příhoda s mariánskou
sochou.
Stalo se toto: Žáci ústavu v Bocholtu
poslouchali v aule nové školní budovy každou
neděli náboženskou přednášku (místo
kázání při mši svaté v kostele). Nad katedru
chtěl roku 1869 Arnold Janssen umístit
sochu Matky Boží, kterou sám zaplatil.
Kolegium učitelů souhlasilo, ale jeden
člen kuratoria (správního výboru ústavu)
vznesl vehementně námitku. Nějaký jiný
náboženský ozdobný předmět by strpěl,
ale nikoliv Madonu. Přesto objednal Arnold
Janssen tuto sochu u sochaře Strackeho.
Nad tím se rozčílili také ostatní členové
kuratoria a požadovali v květnu 1870
rozhodnutím většiny, aby byl nad katedrou
v aule umístěn „decentní krucifix“, ale
žádná socha Panny Marie. Záležitost byla
delší dobu v klidu, když se v lednu 1873
rozbouřila s novou silou. Arnold Janssen
na to reagoval jinak, než se očekávalo: Poprosil
svého biskupa, aby mohl opustit místo
na bocholtské škole. 19. března 1873
to oznámil kuratoriu. Jeho zastání se Madony
mu uvolnilo cestu pro jeho vlastní
velké povolání. Z učitele matematiky se
stal průkopníkem a apoštolem šíření víry.
Nejdříve věnoval všechny své síly „vnitřní
misii“, dal se k dispozici „bonifáckému
spolku“, aby pomohl katolíkům v německé
diaspoře. Pracoval pro „jednotu křesťanů“,
podporoval „apoštolát modlitby“. Příležitostně
prý řekl: „Kdybychom se tolik
modlili za protestanty, kolik na ně nadáváme,
dávno by se stali katolíky.“
Poslední úsek jeho života ale patřil
především světové misii („vnější misie“).
Slovem i písmem hlásal svůj požadavek.
Proslavil se a zasloužil se především výchovou
a vysíláním mnoha misionářů do
všech částí světa.
V prvních desetiletích 19. století vzbuzovala
v celém münsterském kraji velkou
úctu stigmatizovaná žena, Anna Kateřina
Emmerichová (blahořečena 3. října 2004).
I když zemřela roku 1824, zůstala mezi lidem
živá až do našich dnů. Její vize (sepsané
Clemensem Brentanem) se pilně četly,
také Arnold Janssen jí byl fascinován, použil
její vize k předčítání v Bocholtu a potom
ve Steylu. V časopisu vzniklém v roce
1874 „Malý posel Srdce Ježíšova“ šířil
její poselství. Byla pro něho „skoro nepřetržitě
tržitě bdící, modlící se, pomáhající a nikdy
ne unavenou dělnicí na vinici Páně“.
Spolupráce s ní se nemohl vzdát ani takový
apoštol, jakým byl Arnold Janssen, přičemž
základ spočíval v tomto:
1. Nikdo není zavázán věřit, co se tam
vypráví...
2. Nikdo nesmí tato sdělení klást na
roveň s Písmem svatým! Ale přece: Pravá
„soukromá zjevení“ se mají mít v největší
vážnosti, předpokládat, že skutečně
přicházejí od Boha a nejsou lidským
slovem.
Pro Arnolda Janssena platilo, že
Emmerichová je „jednou z největších dcer
německého národa a zaslouží si, aby byla
více uznávána a ctěna“. Platí 2000 let
stará slova Písma svatého: „Dar promlouvání
z vnuknutí nepodceňujte! Všecko
zkoumejte, a co je dobré, toho se držte!“
(1 Sol 5,20–21) Ano, bylo by mnohem lépe
na světě, kdyby se lidé drželi tohoto slova!
Zakladatel řádů
Arnold Janssen se měl stát trojnásobným
zakladatelem řádu, to bylo jeho vlastním
posláním. Ale ještě nevěděl jak: Dva
aktivní misijní řády, jeden pro muže, druhý
pro ženy! A kromě toho ještě jednu čistě
„kontemplativní“ odnož, všechny zvláštním
způsobem zasvěcené Duchu Svatému.
V holandském Steylu začal Arnold Janssen
svůj dobrodružný podnik, všichni ti,
„kdo to vědí lépe“, pokyvovali hlavou. Po
mnoha marných pokusech se 16. června
1875 podepsal pod dokument, který mu
přinesl vlastnictví jednoho pozemku. Toto
datum bylo přesně výročím 200 let, kdy
se v klášteře Paray-le-Monial ve Francii
zjevilo Srdce Ježíšovo sv. Markétě Marii
Alacoque a všem svým ctitelům zanechalo
velká zaslíbení. Ve znamení Srdce Ježíšova
začalo první čistě německé misijní
dílo. Jedna často citovaná deviza Arnolda
Janssena zněla: Vivat Cor Jesu in cordibus
hominum! (Ať žije Srdce Ježíšovo
v srdcích lidí!)
Úcta k Srdci Ježíšovu se ukázala skutečně
jako „pramen zvláštní nadpřirozené
pomoci“. „Můžeme v tom očima víry
spatřovat základ jejího zázračného rozvinutí,“
zní závěr Janssenova životopisce
Hermanna Fischera.
8. září 1875, o svátku Narození Panny
Marie, se už konalo posvěcení první budovy
na pozemku: prvního misijního domu.
Zakladatel přitom vyzvedl, jak se nové dílo
„musí především posílit uvnitř a přijetím
dobrého ducha si musí zasloužit, aby
se stalo milovaným dítětem Mariiným“.
Ano, jde v první řadě o zbožnost! To
poznal už sv. Pavel, nejvýznamnější misionář
původní církve: „Zbožnost je potřebná
ke všemu. Má zaslíbení pro současný
i budoucí svět.“ (1 Tim 4,8) Ano, svatého
Pavla musíme napodobovat!
Ve Steylu zařídili bratři laici tiskárnu.
„Posel Srdce Ježíšova“, „Město Boží“, „Michalský
kalendář“ a mnoho jiných spisů
a knih učinily misijní dílo známým po celé
oblasti německého jazyka, vzbudily mu
mnoho přátel a dobrodinců. První misionáři,
P. Joh. B. Anzer (první steylský biskup)
a P. Josef Freinademetz (svatořečen
spolu s Arnoldem Janssenem), přijali
první misijní oblast v daleké Číně. Druhá
pobočka po Steylu vznikla ale v Římě, ve
„Věčném městě“, k podpoře církevní „vědy“:
Byla řízena vlastním bratrem zakladatele,
Johanem Janssenem, který vydal
mimo jiné biografii o svatém faráři z Arsu
a stal se pak 1889 prvním ředitelem nově
založeného Steylského misijního domu
v Mödlingu (jižně od Vídně). Ve Vídni si
dali Arnold Janssen a Anzer poradit od
zde žijící mystičky Magdaleny Leitnerové.
Drželi se přitom slova Písma svatého:
„Nepohrdejte prorockým darem!“
Další misijní domy následovaly: ve
Slezsku, v Sársku, u Salzburku. Dále šly
sny Arnolda Janssena do Toga, do Severní
a Jižní Ameriky, na Novou Guineu, do
Japonska, do USA (v Techny u Chicaga).
Arnold Janssen myslel na celý svět: Při jeho
svatořečení měly tři jím založené společnosti
celkem okolo 10 000 členů.
„Velké misijní dílo, které vybudoval Arnold
Janssen téměř bez lidských prostředků,
je vzácným plodem jeho apoštolského
působení a neochvějné důvěry v Boží vůli
a prozřetelnost. Byl to muž neustávající
modlitby a horlitel apoštolátu modlitby.
Zvláště uctíval Nejsvětější Srdce Ježíšovo,
Boží slovo a Ducha Svatého. Podporou
exercičního hnutí a založením intenzívního
tiskového apoštolátu dosáhl P. Janssen
zvláštního přínosu k obnově náboženského
života ve své vlasti. Jeho požehnané
zakládání řádů šířilo horizont jeho apoštolského
působení do rozměrů světového
misijního apoštolátu.“ To jsou slova,
která pronesl papež Pavel VI. při Janssenově
blahořečení 19. října 1975.
Z Maria heute 7-8/2013 přeložil -mp-
Poznámka:
(1) Arnold Janssen ve svých modlitbách nemyslel
v první řadě na svoje požadavky, nýbrž na
ty, kteří „milosrdenství Boží nejvíce potřebují“,
totiž na ubohé hříšníky. Ještě v jeho „Duchovním
odkazu“ čteme: „Z tohoto důvodu mám velmi
rád také Bratrstvo Nejsvětějšího Srdce Mariina
k obrácení hříšníků, a svoje první kázání,
které jsem měl o svátku Narození Panny Marie
roku 1861 v Kalden Kirchen, jsem věnoval tomuto
předmětu.“
