Před tisíci lety, 18. června 1013, se narodil Heřman z Altshausen. Už za života
byl uctíván jako svatý, i když nikdy nebyl oficiálně blahořečen ani svatořečen.
P. Notker Hiegl OSB představuje, v čem tkví svatost života tohoto neobyčejného
benediktinského mnicha na ostrově Reichenau.
Heřman byl genius. Působil jako
matematik, astronom, historik, básník a hudebník. Přitom vyvinul notový zápis,
napsal mariánskou sekvenci „Ave praeclara maris stella“ a také mariánské písně
„Salve Regina“ a „Alma redemptoris mater“, zavedl rozdělení hodiny na minuty
a spolupůsobil na překladu matematických a astronomických spisů z arabštiny.
Ale byl už od dětství spasticky ochrnutý a po celý život upoutaný na židli na
nosítkách. Pro Boha ale vydal ze sebe to nejvyšší.
Zlatý čas evropského lesku
Na žádost alemanských vévodů a za
podpory franského panovníka Karla Martella
založil misijní biskup Pirmin roku 724
klášter Reichenau. Byl to západní Gót, pocházel
ze Španělska a jako křesťan uprchl
v roce 718 před pronikajícími Maury do
Horního Porýní. O „Reichen-Au“ („bohaté
nivě“, i dnes zde nalezneme především
zeleninu a svahy osázené révou), o „insula
felix“ – „šťastném ostrově“ zpívá Walafried
Strabo v 9. století:
„Reichenau, zelenavý
ostrove,
jak jsi před ostatními požehnaný!“
Ostrov v Bodamském jezeře je zasvěcen
nejblahoslavenější Panně Marii a knížeti
apoštolů Petrovi. Stavebníkem prvního kamenného
kostela na Reichenau byl Waldo,
opat v letech 786–806, který spravoval
současně biskupství Pavia a Basilej.
Roku 806 se stal opatem v St. Denis
v Paříži. Jeho nástupce, opat Heito
(806–823), měl dobré vztahy s Karlem
Velikým. Není divu, že se stal roku 811
osobním vyslancem císaře v Cařihradu.
Evropské křesťanské nadechnutí tehdy
v karolinské době! Jako příští velikán evropského
formátu následoval mnich Walafried.
Nejprve byl žákem na Reichenau,
pak šel do Fuldy ke Rhabanu Maurovi,
později se stal domácím duchovním císařovny
Judity a vychovatelem jejího syna
Karla Lysého a nakonec se vrátil na ostrov
jako opat (838–849). Kvetly tam knižní
iluminace, básnictví a hudba spojené s velkou
učeností. Opat Heito III. (888–913)
byl také arcibiskupem v Mainzu. Na něho
přešla nazpět místní část Oberzell s bazilikou
sv. Jiřího. Niederzell byl vystaven
už roku 799 biskupem Eginem z Verony.
Opat Berno dal klášteru v Mittelzell
dnešní podobu západním příčným traktem
a apsidou s oltářem sv. Marka. Oltář
byl posvěcen v roce 1048 za přítomnosti
císaře Jindřicha III. V tuto dobu vystupuje
Heřman Chromý se svými „Dějinami
světa“, v nichž líčí tuto událost slovy:
„Císař přišel od Řezna, kde oslavil Velikonoce,
a vrátil se zase zpět do Alemanska,
přišel do našeho Reichenau, nechal
24. dubna vysvětit novou baziliku svatého
evangelisty Marka jako patrona-ochránce.
Císařská lóže, která je na západ i na
východ, tedy dovnitř jakoby navenek otevřená,
leží ve středu apsidy...“
Heřman z Altshausen – mnich,
učenec a básník
Heřman z Altshausen, Heřman Chromý
(Hermannus Contractus), Heřman
z Reichenau – pod více jmény byl znám
po tisíc let. Žil 41 let, od 18. června 1013
do 21. září 1054, a platil za „Miraculum
saeculi“, za div století. Přesto mluvil o sobě
s velkou skromností a také s mazaným
humorem jako o „posledním chudákovi
Kristově“.
V pravé švábské latině se označoval
jako „noster amiculus liup Herimannulus“,
jako „náš přítelíček, milý Hermaníček“.
Byl to ochrnutý, bezmocný člověk
s berlou, stále odkázaný na samaritánskou
péči svých spolubratří. Současně ale byl
velkým teologem, matematikem, přírodovědcem,
hudebníkem a historikem. Svatý
papež Lev IX. a císař Jindřich III. mu
neodpírali svůj obdiv.
Heřman byl ve své bídě schopen se
smát a být pro všechny srdečným, soucitným
a humorným přítelem. Byl spřízněným
žákem a přítelem velkého opata
Berna. Ten vzal Heřmana navzdory jeho
postižení 15. září 1020 už v sedmi letech
jako obláta do klášterní školy. A Heřman
se stal pokorným, poslušným a zbožným
synem sv. Benedikta. V tvrdém zápasu
procházel svojí obtížnou a současně zářivou
životní cestou, cestou utrpení. Jedna
z jeho vět o tom vypovídá:
„Dobrota
nebeského Otce stojí vždycky před mojí
duší.“
Být nemocným může být hořké –
a současně sladké
I když se sám pod vlivem stáří dovedu
dobře vcítit do každodenních překážek
postiženého Heřmana, uvedu několik
řádků o Heřmanově churavosti ze známé
knihy „Dokonalá svoboda“ od Marie Calasanz
Ziescheové (překlad z německého
originálu – pozn. red.):
„Berthold, Heřmanův pomocník,... popojížděl
s vozíkem svého mistra Heřmana vedle papeže Lva IX., který právě poctil
Reichenau svojí návštěvou... Za chvíli
ale bude večeře! Heřman k papeži: »Není
vůbec povznášející být přítomen u mého
jídla, Svatý otče.« Tak ho varoval nemocný.
»Já si to nyní přeji, vždyť právě kvůli
vám jsem přišel na Reichenau. Cožpak
není každý náš okamžik společného přebývání
vzácný?« Heřman se tiše modlí
a začíná dílo večerního jídla. Jeho hubený
obličej je tak napjatý a usebraný jako
při nějaké duchovní práci. Jeho třesoucí
se ruce lámou pomalu a s námahou chléb
a sýr a nesou kousky do úst.
Jaký ubohý život vede tento slavný
učenec Augie, když takové obyčejné konání
je pro něho sotva možné! Jak musí
snášet svůj život, když stále naráží na
překážky, hranice, upoutání, jak musí být
pro něho hořké vést takový život v závislosti
a bezmocnosti ve všem, také v nejosobnějších
potřebách?
Papež Lev odvrací svůj pohled od rukou
churavého a pozoruje jeho tvář. Utrpení
se do ní zapsalo. Ale zářivé modré
oči a zaklenuté jasné čelo vypráví návštěvníkovi
o čistotě, ryzosti, moudrosti a dobrotě
srdce a zralosti tohoto muže už v tak
mladém věku...“
Tolik z uvedené knihy.
Heřmanův pozdrav Marii
Heřman Chromý daroval celému křesťanstvu
jednu z nejkrásnějších mariánských
modliteb: „Salve Regina“.
I když někteří učenci po určitou dobu
zpochybňovali její původ, dnešní doba mu
zase autorství tohoto mariánského velebení
připisuje. Bylo zapotřebí ticha a odloučenosti
ostrovní zahrady, aby mohla
vykvést taková vroucí mariánská modlitba.
S pozdravem Marii pozvedá Heřman
svoje „Salve Regina“.
Z vyhnanství posílají děti Evy svoje
volání o pomoc nahoru k Matce Páně,
aby je přinesla před trůn slávy. V těchto
výpovědích se zrcadlí viditelně právní
a prosebný zvyk 10. a 11. století. On to
znal z vyprávění svého rodinného svazku,
starého švábského hraběcího rodu. Jeho
otec, hrabě Wolfenrad II., potomek z rodiny
slavného augsburského biskupa Ulricha,
a jeho matka, hraběnka Hiltruda,
udělali pro něho to nejlepší. Předali ho od
nejútlejšího mládí, ochrnutého, pokřiveného
a skoro bez schopnosti řeči, do pečlivého
opatrování klášterního internátu.
Pravděpodobně to byly právě tělesné nedostatky,
které v chlapci vyvolaly takovou
„duševní explozi“. Tento jenom šeptem
mluvící navrhl pro zpěváky strhující
hymny, jejichž hlas byl převzat do celého
křesťanstva. Nemohl se bez pomoci postavit,
a přesto vešel svými „Dějinami světa“
do dějin tehdy známého světa. Svými
astronomickými díly dosáhl z nízké cely
až ke hvězdám. On měl být také tím, kdo
vynalezl „neumy“, notový zápis zpěvními
značkami nad řádky textu. Tento velikán
prošel opravdu „slzavým údolím“, přičítal
se k těm daleko po vlasti prahnoucím
„chudákům“ a „vyhnancům“. Maria jako
„Advocata“, jako Přímluvkyně před nejvyšším
Soudcem, kéž by k nám obrátila
své oči a ukázala nám Ježíše, plod života
svého. Toto „O clemens, o pia, o dulcis
Virgo Maria“ – „Ó milostivá, ó přívětivá,
ó přesladká Panno Maria“ se může
přičítat také jinému „žhnoucímu“, totiž
sv. Bernardu z Clairvaux. Tak při večerním
„Salve Regina“, zatímco zvony zvoní,
je moje srdce spojené s Heřmanem Chromým
před Marií a jejím božským Dítětem.
Věřím, že nikoliv široké vědecké myšlení,
nikoliv jeho „Dějiny světa“, básně
a hudba, nýbrž jeho účast na Via dolorosa
v následování Pána nesoucího kříž, život
v utrpení a jeho snažení, „navzdory
tomu“ nebo „právě proto“ nechají jeho
svatost zazářit jako vybroušený diamant.
Výroční rok svatého Heřmana Chromého
nám umožňuje ponořit se do jeho bojů
a zápasů a učinit život pro Krista nově
viditelným. Kéž je jeho život pro všechny
příkladem na cestě k poslední svobodě.
Z Kirche heute 6/2013 přeložil -mp-
Světlo 32/2013
