Bůh se dotkl mého života

Mary byla na Světovém setkání mládeže v Madridu přejeta taxíkem. Její největší přání stát se primabalerínou se změnilo tím, že je od nehody upoutána na vozík. Co ale může dělat Bůh, když v Něho někdo důvěřuje, to je jiný příběh.





Je to pro mne požehnáním, že mohu být tento týden v Medžugorje, abych vám mohla říci, jak velmi se Bůh dotkl mého života. Moje jméno je Mary, mám 21 let a přicházím z Irska. Byla jsem vychována ve víře a ve vědomí, že Bůh a víra jsou velmi potřeba. V dětství mě rodiče učili, že Bůh je můj přítel – a já mám krásné vzpomínky na modlitby a rozhovory s Ním. První roky byly jistě ty nejšťastnější. Ale jako pro teenagera nebyla víra nic, co by bylo moderní nebo zajímavé v mé generaci. Cítila jsem se být pod tlakem, abych se chovala a oblékala tím způsobem jako ostatní, ale přesto jsem stále chodila každou neděli na mši svatou. Ale i když jsem tam byla fyzicky přítomná, byly moje srdce a moje duše úplně jinde. Chodila jsem na mši svatou každý týden – ale bylo to jaksi automatické a nějaká nudná povinnost.

Chtěla jsem se stát nejlepší primabalerínou, jakou kdy svět viděl
Důležitý pro mě byl tanec. Tančila jsem vášnivě ráda – to bylo pro mě přirozené. Odmalička jsem snila o tom, že se stanu primabalerínou. A byla jsem přesvědčena o tom, že je smyslem mého života, abych se stala nejlepší primabalerínou, jakou kdy svět viděl. Věřila jsem, že mě úspěch dovede k pokoji a spokojenosti. Ale pak jsem pochopila, že je moje srdce vlastně prázdné a že se tato prázdnota nedá vyplnit pýchou, úspěchem a dárky. Nebyla jsem si vědoma, že v této mozaice chyběl Bůh.
V 17 letech jsem šla do Afriky, abych tam pomáhala jako učitelka ve slumech okolo Nairobi. Tam jsem našla novou radost a spokojenost života: věnovat se zcela ostatním lidem. Slovy Mahátmy Gándhího to znamená: Nejlepší cestou, jak se poznat, je ztratit se ve službě ostatním. Po této zkoušce pokory a jednoduchosti jsem měla pocit, jako bych se konečně znovu našla. Tato doba v Africe, to, co jsem dala, bylo jako kapka v oceánu, jedna kapka chudoby, ale já jsem chtěla dávat více – těm, kteří byli více nešťastní než já. A pochopila jsem, že být nejlepší, nejpopulárnější a nejúspěšnější není vůbec důležité.

Cesta, na které jsem poznala sama sebe
V létě 2011 jsem se rozhodla, že se vydám na novou misijní cestu do Portugalska, abych pracovala s chudými ve slumech. Na závěr jsme se účastnili Setkání mládeže v Madridu. Neměla jsem tušení, že tato pouť se stane cestou, na které poznám sama sebe a která způsobí velký obrat v mém životě. Být volontérem v Portugalsku bylo něco, co jsem dosud ve svém životě nedělala. Nedávali jsme chudým peníze, ani jsme je neživili. To, co jsme dělali, bylo cennější než hromada peněz – věnovali jsme se lidem, byli jsme prostě s nimi.

Jeden den, který všechno změnil
Jedním z nejintimnějších momentů v Portugalsku bylo shromáždění poutníků k ranní modlitbě. Drželi jsme se za ruce, oči zavřené a modlili se Otčenáš. Otčenáš jsem se modlila od dětství – také každý den při mši svaté jsem tuto modlitbu vyslovovala. Ale při vyslovování slov s lidmi ze všech částí světa – v tom jsem viděla, jak modlitba lidi spojuje – jsem se naučila slova opravdu vyslovovat a rozumět jim. To mě fascinovalo. Po všech těch letech, kdy jsem Otčenáš vyslovovala, jsem se jej teprve teď začala skutečně modlit. Tato zkušenost z Portugalska mě přivedla k hlubokému porozumění naší víře. A Madrid mě naučil, že v lidské víře nejsou žádné hranice. Madrid byla obrovská zkušenost.
Podobně jako festival mládeže tady, v Medžugorje. Byla jsem tak dojata vírou mladých lidí a tato veliká radost se mě dotkla a dojala mě. V jednu středu v tomto týdnu, po dni s mými přáteli, jsme spolu přecházeli silnici k náměstí, kde jsme předtím byli. Slyším stále, jak Matka Boží v mém srdci říká: „Počkej, zastav se a slyš!“ A jako typický učitel jsem vzala na sebe, že pomohu svým přátelům přejít tuto silnici. Zvedla jsem svoji levou ruku – neměla jsem čas ani vydechnout – tu na mě najel nějaký taxikář. Viděla jsem, že už nestačí zastavit a já nestihnu utéci pryč. Stála jsem tam a stála tam ve víře. Bylo to několik pomalých vteřin, které proběhly mimo mě. Když teď zavřu oči, mohu znovu prožít části vteřin, tak jak byly. Taxi na mě najelo na levé straně. Přeletěla jsem vzduchem a věděla jsem, že si nemohu dovolit, aby se moje hlava dotkla země jako první. Nebyla jsem připravena zemřít. A řekla jsem si: „Budu dělat všechno, aby se to nestalo!“ Dodnes nevím, jak to probíhalo, ale připadalo mi, jako bych se ponořila do vzduchu a udělala otočku o 180 stupňů. Dopadla jsem na nohy. Vědci by mohli mluvit o přitažlivosti zemské, ale pro mě to byl výpočet Boží. Nějak jsem stihla tu silnici překřížit a pak jsem se ocitla v rukou nějakého mi neznámého muže. Celá skupina, mezi ní také moji přátelé, stála okolo mě, a i když jsem měla těžké bolesti a nemohla jasně myslet, když jsem viděla to množství lidí okolo sebe, viděla jsem v jejich tvářích Boha. Poté, co mě lékař záchranky dovezl do nemocnice, dali mě na jednotku intenzívní péče, kde jsem ležela šest hodin. Nemohla jsem mluvit se španělskými lékaři a sestrami. Nevěděla jsem, jestli zemřu nebo ne, a chtěla jsem jenom své rodině říci, že je miluji. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Potřebovala jsem útěchu matky
Potom jsem zavřela oči a modlila jsem se. Vzpomínám si, že vedle mě byl jeden jezuita, který mi udělil pomazání nemocných. Zůstávalo mi velmi málo síly. Spontánně jsem se začala modlit „Zdrávas, Maria“. Bylo to velmi dojemné. Ze všech těch modliteb, které jsem mohla vyslovit, jsem v tomto okamžiku, kdy jsem myslela, že je mým posledním, vzpomněla na „Zdrávas, Maria“. Jako když dítě napadne, že nejdůležitější věcí v tomto okamžiku je polibek maminky. A v tomto momentě byla vším, co jsem potřebovala, útěcha matky. Byla to opravdu veliká útěcha pro mě, když jsem věděla, že Matka Boží je v tomto dramatickém okamžiku se mnou, když jsem řekla slova „teď i v hodinu smrti naší! Amen!“ Cítila jsem, jak celé moje tělo zahalil pokoj. Byla jsem zalitá pokojem a měla jsem důvěru, že když teď zemřu, pak to bude vůle Boží. Stejný pokoj cítím tady, v této podivuhodné zemi. Říká se, že člověk je doma tam, kde má svoji matku. A naši nebeskou Matku můžeme tady opravdu cítit. Pokaždé, když sem přijdu, cítím se tu doma.

Modlitba a lidé mě přenesli přes tuto dobu Příštího rána, brzy ráno, mi řekli, že mám mnoho zlomenin. Na nohou, v koleně, v páteři. I když lékaři a sestry neuměli anglicky, vyslovovali jasně každé slovo. Na srdečnost těchto lidí nikdy nezapomenu, ani na modlitbu těch mnoha poutníků a mnoha jiných. Nevěděla jsem, odkud moji rodiče mohli načerpat tolik síly, aby nás přenesli přes tuto těžkou dobu. Když jsem byla potom v nemocnici v Irsku, nosili mi lidé dárky, pohlednice, sladkosti. Nepochopili, že není vůbec důležité, co přinesou, ale že jsou sami dárky pro mě. Po šesti týdnech mě převezli do jiného města a připravovali mě na operaci. Ale chirurg měl jiný názor a poslal mě zase domů. Moji rodiče viděli výsledky a měli pochybnosti o tomto rozhodnutí. Ale tato krátká doba v městské nemocnici mi otevřela oči pro utrpení lidí, pro skutečné utrpení.
Každý se musí vyrovnávat se svými vlastními bolestmi. Byla jsem na pokoji s pěti staršími ženami. Během těch čtyř nocí, které jsem strávila v nemocnici, jsem se naplnila nadějí. Přesvědčily mě o tom, že nejsem se svým utrpením osamělá. Měla jsem čest přijít do styku s podivuhodnými lidmi. Stále jsem mohla čerpat sílu z toho, jak těchto pět žen neslo svůj kříž. Myslím, že život je jako cesta, nikdy nevíme, jak se cesta otevře do budoucna. Ale musíme mít důvěru v plán Boha, který on pro nás má. Moje cesta dosud nebyla dlouholetá a také neprobíhala přímo. Na cestě bylo mnoho úderů a překvapivých situací. A potom, po roce a půl na vozíku, musela jsem se zase učit chodit. To byla výzva, která byla často velmi těžká. Byly momenty, kdy jsem si myslela, že už nikdy nebudu chodit, už nikdy nebudu moci tančit. Slovy Kateřiny Sienské: „Když budeš taková, jakou tě Bůh chce mít – svobodná a plná lásky – zapálíš svět Boží láskou.“

Mohu všechno v tom, který mi dává sílu!
Já jsem já, se všemi svými poraněními a se všemi bolestnými vzpomínkami. A tyto zkušenosti mi dávají mocný pocit poslání. Věřím velmi pevně, že pro to existuje nějaký důvod. Vnímám kříž jako dar, který mi umožňuje pomáhat jiným, aby přišli k Bohu. Ale učím se stále. Minulý rok v této době, když se v Irsku připravoval 50. eucharistický kongres, jsem seděla ve vozíku a nemohla jsem chodit. Ale teď stojím před vámi, bez vozíku! V tomto roce jsem běžela v Belfastu devět mil. A vystoupila jsem na dvě nejvyšší hory v Irsku. Nemohla jsem uvěřit, že přijde den, kdy budu moci konat něco takového. To mi připomíná jedno slovo z Bible: „Mohu všechno v tom, který mě posiluje!“ Bůh mi dal sílu těla i duše. A On mi dal těžkou, ale bohatou zkušenost. Jsem tak vděčná, že tady mohu v tomto týdnu být.
Ponesu vždycky tyto jizvy s sebou se všemi svými zkušenostmi, ale také věřím, že tyto jizvy nejsou všechno. Vždyť ukazují tuto vnitřní sílu, která je v každé lidské bytosti: sílu, která přichází jenom od Boha! To je ta síla, která umožňuje, že můžeme překonávat všechny překážky. Nosím svoje jizvy jako trofeje a jdu nahoru a jdu vpřed.

Mary, Irsko
Z Medjugorje aktuell 9/2013
přeložil -mp-

Světlo 50/2013