Mnoho lidí vypráví o lidských právech. Velmi správně upozorňují na jejich porušování. Velmi správně deklarují, že lidská práva musí být chráněny. Velmi správně se snaží o to, aby lidská práva byly podporovány. Položme si však otázku, co jsou to lidská práva, o kterých teď mluvíme?
http://www.postoy.sk/content/kardinal-turkson-dostojnost-ludskej-osoby-ludske-prava
Abychom celou věc správně pochopili, připomeňme si, co v roce 1948 vedlo Organizaci spojených národů k tomu, aby vydala Všeobecnou deklaraci lidských práv.
V době zakládání OSN (1945) Druhá světová válka ještě nedosáhla svého konece. V některých oblastech boje stále pokračovaly. Autoři návrhu Všeobecné deklarace si byli velmi dobře vědomi obrovského množství porušování lidských práv, ke kterému docházelo především během dvou světových válek. Členské státy se shodly na tom, že bezohledná neúcta a pohrdání lidskými právy vyústilo do skutků, které pobouřily svědomí lidstva.
Spojené národy chtěly proto dosáhnout odvážnou dohodu: konsensuální dokument, který by pro celý svět prohlásil hodnoty společné celému lidstvu. A tak zanedlouho po zrodu Spojených národů členské státy vydaly "
Všeobecnou deklaraci" jako "
společný standard, který mají dosáhnout všichni lidé a národy."
Chci zaměřit vaši pozornost na slova "
společný standard, který je třeba dosáhnout". Tento text obsahoval touhu, která měla být vlastní každé osobě a každému členu společnosti.
Co máme na mysli, když mluvíme o této touze? Po čem by mělo lidstvo toužit? Místo čtení seznamu práv a svobod vás chci pozvat k tomu, abychom se zamysleli, na čem jsou tato práva a svobody založené.
První věta v preambuli Všeobecné deklarace říká:
"Uznání vnitřní důstojnosti a rovných, nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě." Čili základem, východiskem, substrátem lidských práv a svobod je "
vnitřní důstojnost lidské osoby".
Důstojnost lze na prvním místě vnímat a chápat rozumem. Nenachází se v lidské vůli, ani v realitě státu, ani ve veřejné správě.
Nacházíme ji v samotné lidské osobě a v Bohu, stvořiteli člověka. Filozof Jacques Maritain, který pomáhal sestavovat návrh Všeobecné deklarace, tuto skutečnost vyjádřil velmi výstižně, když řekl:
"Hodnota osoby, její svoboda a její práva vycházejí z řádu přirozeně posvátných věcí, které na sobě nesou pečeť Otce všeho bytí a které v něm mají cíl svého pohybu. Osobě je vlastní absolutní důstojnost, protože je v přímém vztahu s Absolutním, a jen v něm dokáže najít své konečné naplnění. "
Toto je opravdu podstatné.
Vaše lidská práva a moje lidská práva nezávisejí na vůli druhých lidí. Lidská práva vyplývají z naší důstojnosti, protože jsme stvořeni k obrazu a podobě Boha. Nemělo by nás proto překvapovat, že Katolická církev pravidelně opakuje a potvrzuje, že vnitřní důstojnost osoby je základem lidských práv, zejména práva na život - od početí po přirozenou smrt, které je prvním z lidských práv a zároveň podmínkou pro všechna ostatní práva osoby.
"
Důstojnost lidské osoby a společné dobro stojí nad pohodlím jednotlivců, kteří se nechtějí vzdát svých privilegií," učí papež František. "
Když jsou ohroženy tyto hodnoty, je potřebný hlas proroka." Církev je proto rozhodným partnerem v úsilí o uskutečňování lidských práv.
Kritéria lidských práv
V kompendiu Sociální nauky Církve jsou lidská práva popsána jako
univerzální, nezcizitelná a neporušitelná. Lidská práva mají tyto tři vlastnosti - ne na základě lidského určení nebo všeobecného demokratického souhlasu. Vyrůstají z hluboce položeného "základního kamene" lidské důstojnosti pocházející od Boha.
Při své návštěvě Generálního shromáždění Spojených národů v roce 2008 papež Benedikt XVI. zdůraznil tuto pravdu. Poukázal na to, jak se pojem lidských práv rozšířil v běžném jazyce a v etickém substrátu mezinárodních vztahů. Zároveň však varoval před ideologií relativismu.
Relativismus vytrhl tato práva z jejich řádného kontextu, protože se snaží tvrdit, že se nezakládají na přirozeném zákoně vloženém do našich srdcí, a tudíž nejsou přítomny ve všech kulturách a civilizacích.
Taková relativistická koncepce limituje záběr uplatňování práv, protože
připouští různé druhy jejich významu a interpretace, a popírá jejich univerzalitu jménem různých kulturních, politických, společenských nebo náboženských postojů.
Jenže je to právě naopak: nelze připustit, aby velké množství názorů zastínilo základní pravdu: práva jsou univerzální a takovou je i lidská osoba, která je jejich subjektem. Skutečnost, že existují neměnné hodnoty společné celému lidstvu, celkem jednoduše znamená, že lidská práva jsou dány. Jsou společné všem lidem. Nezávisí na módech a společenských trendech nebo na vůli vlád. V každodenním kontextu to znamená, že je má každý; nikdo je nemůže ztratit nebo někam založit; nemohou být legitimně popřeny ani odstraněny.
U příležitosti 60. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv Svatý stolec při Organizaci spojených národů v Ženevě upozornil na další
skutečnost, která je zdrojem obav: ideologie, které se snaží přepsat lidská práva nebo vytvořit nové. Jejich navrhovatelé se mýlí kvůli chybné interpretaci té skutečnosti, že základní práva lze vyjádřit různými konkrétními způsoby v různých společenských a kulturních okolnostech. "Zdravý realismus" dokáže rozpoznat, že tato variace je kompatibilní s univerzálních charakterem základních práv a nedopustí bezbřehé rozšiřování práv podle toho, kdo si jaké žádá:
Zdravý realismus je proto základem lidských práv, čili rozpoznáním toho, co je skutečné a vepsané do lidské osoby a do stvoření.
Když dochází k oddělení skutečnosti od toho, co je požadováno prostřednictvím snahy o takzvané "nové" lidská práva, hrozí zde nebezpečí nové interpretace přijatého slovníku lidských práv - jménem podpory něčích tužeb a kritérií, která se však následně stanou zdrojem diskriminace a nespravedlnosti a ovocem ideologií vytvořených pro vlastní prospěch.
Církev je vážně znepokojena, když ideologie konkrétní skupiny jednotlivců dokáže nějakým způsobem vytvořit nové lidské právo. Jedním příkladem je snaha některých legitimizovat zabíjení nenarozených dětí prostřednictvím podpory tzv.. "Reprodukčních práv", "reprodukčních služeb" a dalších zatížených termínů, které jen zakrývají tragédii potratu.
Eutanazie by také podle některých měla být lidským právem - a nejen pro dospělé! Poprvé v historii, belgický parlament přijal v únoru 2014 princip, že dokonce i dítě, bez dolního ohraničení věku, může požádat, aby ho zabili a ukončili tak jeho utrpení. "
Tento zákon," napsala Konference biskupů Belgie, "
otevírá dveře pro rozšíření eutanázie na hendikepované, trpících demencí, psychicky nemocné a nakonec i na ty, kteří jsou unaveni životem." Jean Vanier, zakladatel Archy, řekl, že
je naléhavé znovu objevit, jak poskytovat pomoc zranitelným lidem v našem okolí, aby se naše společnost mohla opět nazývat "lidskou společností"
Dalším příkladem je používání termínu
"gender" ve snaze naznačit, že pohlaví není biologicky dáno jako mužské a ženské, ale je jen společenským konstruktem, produktem toho, co si jednotlivci myslí nebo čím se cítí být.
Kromě toho, pokusy definovat ty, kteří se projevují homosexuálním chováním jako lidi, kteří by měli být "kategorizováni" jako zvláštní skupiny v rámci ochrany lidských práv, přesahují ochranu, která je v Deklaraci lidských práv garantovaná všem lidem.
S tím souvisí i návrh, že manželství by mělo být nově definováno, i přesto, že manželství je - podle své přirozenosti - svazkem jednoho muže a jedné ženy, zaměřeným na jejich vzájemnou lásku a růst lidské rodiny, jak to říká i mezinárodní právo. Takové pozice zkreslují realitu, protože se snaží přepsat lidskou přirozenost, která však nemůže být přepsáno de natura.
Jak velmi jasně řekl Francis kardinál George z Chicaga, "
přirozenost manželství není náboženskou otázkou. Manželství je věcí přirozenosti. Kristus posvěcuje manželství jako svátost pro pokřtěné a dává mu vážnost, která překračuje jeho přirozenost; stát chrání manželství, protože je nezbytné pro rodinu a společné dobro společnosti. Ale ani církev, ani stát manželství nevynalezli, a ani nemohou změnit jeho přirozenost."
Všimněte si, že
církev rozhodně brání práva na život a tělesnou bezpečnost každého - každého, bez ohledu na "sexuální odlišnosti," které pociťuje. Církev to vnímá jako věc nejzákladnějších lidských práv. Homosexuální osoby "musí být přijímány s respektem, soucitem a citlivostí. Je třeba se vyhnout třeba jen náznaku jejich nespravedlivé diskriminace."
Zároveň si s lítostí uvědomujeme nesoulad mezi homosexuálním chováním a tím, co chápeme jako normu pro Bohem danou lidskou přirozenost. Dovolte, abych připomněl, jak Pán zareagoval na to, když se lidé pokoušeli ukamenovat ženu k smrt kvůli cizoložství. Nejprve ochránil její život a tělesnou bezpečnost; pak jí řekl: "Jdi a více nehřeš" (Jan 8:1-11).
Náboženská svoboda
Dovolte mi, abych se zaměřil na jedno základní právo, konkrétně na náboženskou svobodu.
Všeobecná deklarace z roku 1948 uznávala
svobodu vyznání jako jedno ze základních lidských práv, které vnitřně náleží každé osobě. Píše se v ní: každý má právo na svobodu smýšlení, svědomí, a náboženství; toto právo zahrnuje svobodu měnit vyznání či víru, a také svobodu, tak osobně jako i ve společenství s druhými, tak na veřejnosti i v soukromí, vyznávat své náboženství nebo víru prostřednictvím vyučování, praktikování, bohoslužebných úkonů a zachovávání předpisů.
Dovolte mi, abych to zopakoval:
právo na svobodu vyznání je neoddělitelné od svobody myšlení a svědomí. Platí pro každého. Zahrnuje svobodu měnit vyznání nebo víru. Také zahrnuje svobodu vyznávat náboženství nebo víru tak soukromě i na veřejnosti.
Nepřešly ani dvě desetiletí a otcové koncilu potvrdili tyto stejné principy v
Dignitatis humanae, deklaraci o náboženské svobodě. Specifikovali, že právo jednotlivců a společenství na společenskou a občanskou svobodu v náboženských záležitostech zahrnuje i právo "
nepodléhat nátlaku ze strany jednotlivců či celých skupin, nebo jakékoli lidské moci - a to takovým způsobem, že nikdo nesmí být nucen jednat proti svým přesvědčením, ať už soukromě nebo veřejně, sám nebo ve spojení s druhými, v rámci příslušných limitů. "
Jen rok po vydání dokumentu
Dignitatis Humanae Generální shromáždění OSN přijalo mezinárodní dohodu o občanských a politických právech (ICCPR). Naštěstí, právě 18. článek této dohody znovu potvrdil a rozšířil článek o náboženské svobodě nacházející se již ve Všeobecné deklaraci. Dohoda potvrdila, že:
- Nikdo nesmí být předmětem nátlaku, který by omezoval svobodu vyznávat nebo přijímat víru podle vlastního výběru;
- Svoboda vyznávat vlastní náboženství nebo víru může být omezena jen takovými limity, které předepisuje zákon a které jsou nezbytně nutné pro ochranu veřejné bezpečnosti, pořádku a zdraví, mravnosti nebo základních práv a svobod druhých; a
- Státy mají respektovat svobodu rodičů při zajišťování náboženské a mravní výchovy dětí ve shodě s jejich vlastními přesvědčeními
Kromě toho ICCPR také potvrdila právo menšin vyznávat a praktikovat vlastní víru.
V roce 1991 blahoslavený papež
Jan Pavel nazval náboženskou svobodu "pramenem a syntézou" všech základních lidských práv. Náboženskou svobodu definoval jako "právo žít v pravdě podle vlastní víry a ve shodě s transcendentní důstojností své osoby."
Současné výzvy pro náboženskou svobodu
Princip náboženské svobody je obsažen v mezinárodním zákoně o lidských právech. Jednou z největších tragédií dneška však je, že ho nedodržují všechny země a všechny vlády.
Papež Benedikt upozornil na tuto závažnou situaci ve svém poselství na Světový den míru v roce 2011. Řekl, že v některých oblastech světa může vyznávání víry pro lidi znamenat i riziko ohrožení vlastního života a osobní svobody. V jiných oblastech zase existují jemnější, ale sofistikovanější formy předsudků a nepřátelství vůči věřícím a náboženským symbolům.
V současnosti jsou křesťané náboženskou skupinou, která kvůli své víře trpí pronásledováním v největším počtu zemí světa. Denně jsou cílem urážek a často žijí ve strachu kvůli vlastní víře v Krista, kvůli hledání pravdy a požadavku na respektování náboženské svobody. Tato situace je hrubým porušením lidských práv a je třeba konfrontovat se s ní na všech úrovních. Vlády mají odpovědnost vůči svým občanům, bez ohledu na jejich náboženské vyznání: mají je chránit před porušováním lidských práv, včetně práva na svobodu vyznání.
Papež Benedikt XVI. také během své apoštolské cesty do Libanonu v září v roce 2012 zdůraznil, že
k tomu, aby bylo možné dodržovat právo na náboženskou svobodu, je třeba, aby toto právo bylo chráněno před dvěma trendy, které náboženské svobodě protiřečí. Tyto dva trendy jsou: extrémní a negativní formy sekularizace a násilný fundamentalismus, který o sobě tvrdí, že se zakládá na náboženství.
Papež Benedikt odsoudil
sekularismus, který se pokouší náboženství zredukovat do čistě privátní sféry a osobní či rodinný život víry vnímá jako oddělený od běžného života, etiky nebo vztahů s druhými. Kromě toho sekularismus dává státu kontrolu nad náboženskými projevy a upírá občanům právo otevřeně projevovat svou víru.
Naopak "
sekulárnost" je pozitivním směrováním. "Osvobozuje náboženství od břemene politiky"; udržuje
potřebný odstup, jasné rozlišení a nezbytnou spolupráci mezi oběma sférami [...] Žádná společnost se nemůže zdravě vyvíjet, aniž v ní existoval duch vzájemného respektu mezi politikou a náboženstvím [... a aby obě strany] harmonicky spolupracovaly ve službě společnému dobru. Tento druh zdravé sekulárnosti zajišťuje, že politická aktivita se nesnaží manipulovat náboženství a praktikování náboženství si zachovává svobodu od vlivu sebe-středních politik, které jsou nejednou těžko kompatibilní s náboženskou vírou nebo jí přímo protiřečí.
Druhým problémem jsou extrémní formy fundamentalismu. Papež Benedikt vysvětluje, že tento fenomén vychází z
"Ekonomické a politické nestability, ze snahy manipulovat druhé a z nesprávného chápání náboženství. Ovlivňuje všechny náboženské komunity a popírá jejich dlouhou tradici klidné existence bok po boku s druhými. Chce získat moc, někdy dokonce násilím, nad svědomími jednotlivců, nad vírou samotnou, a to pro politické důvody."
Postupuje podle "logiky, která odporuje logice Boží, jinými slovy, ne vyučováním a praktikováním lásky a respektu pro svobodu, ale spíše cestou netolerance a násilí." To není náboženství, ale falzifikace náboženství, protože náboženství se ve své podstatě snaží o smíření a nastolení Božího míru na celém světě. Náboženství jsou proto povolány očišťovat se od takových pokušení a osvěcovat a čistit svědomí.
Náboženská výchova pro budování společenského řádu
Jaká změna je nutná, aby byly lidská práva lépe chráněny a dodržovány po celém světě? "Náboženská výchova" má v tomto ohledu neocenitelnou hodnotu. Papež Benedikt ji nazval "dálnicí", která vede nové generace k tomu, aby se na druhé dívali jako na své bratry a sestry - jako na bratry a sestry, s nimiž jsou pozváni spolupracovat a kráčet vpřed - jako na bratry a sestry, kteří vědí, že jsou členy jedné lidské rodiny - a nikdo z ní nesmí být vyloučen.
Dovolte mi, abych zde použil silné vyjádření této jedné lidské rodiny. V září 2010 jsem měl tu čest vést delegaci Svatého stolce na plenárním zasedání Generálního shromáždění Spojených národů. Tématem byla chudoba a rozvoj. Zdůraznil jsem, že rozvoj je vážně ohrožen nezodpovědnými vládami, globálními procesy a velkými institucemi, jejichž strategie a řízení nerespektují vnitřní a ekvivalentní důstojnost, individualitu a transcendenci každé lidské bytosti. Metody některých kampaní proti chudobě měly tendenci zaměřovat se na chudé tak, že řešením chudoby ve světě měla být eliminace chudých. Navíc, materiální chudoba má partnery - vztahovou, citovou a duchovní chudobu.
Připomněli jsme proto Generálnímu shromáždění, že lidská osoba musí stát v centru naší snahy o rozvoj. Boj proti chudobě ve světě vyžaduje spravedlnost a solidaritu ve formě investic do vynalézavosti, do zdrojů, kterými mají chudí disponovat - a ne jejich eliminaci; třeba je udělat protagonisty vlastního osvobození se od chudoby. Chudí potřebují vzdělání, aby se dokázali přetransformovat od závislosti k vynalézavosti. Když budou respektována politická, náboženská a ekonomická práva a svobody všech, paradigma se posune od managementu chudoby k vytváření bohatství; od vnímání chudých jako břemeno k tomu, abychom je vnímali jako součást řešení problému.
Konečně, měli bychom si nejen uvědomit, že náboženská svoboda je zdrojem a syntézou všech lidských práv. Je také třeba připomenout příspěvek, který autentická náboženská víra poskytuje. Autentická náboženská víra poukazuje nad všechny současné praktické problémy a směřuje k transcendenci; a připomíná nám možnost a nezbytnost morálního obrácení všech lidí, povinnosti žít v míru s našimi sousedy, důležitost života integrity. Řečeno příhodnými slovy Jürgena Habermase: "
Mezi moderními společnostmi, pouze ty, které dokáží do sekulárního prostředí vnést podstatný obsah svých náboženských tradic poukazujících na vyšší, než čistě lidské skutečnosti, budou zároveň schopny zachránit podstatu toho, co je lidské."
Náboženská víra, pokud je správně chápaná, přináší osvícení; očišťuje naše srdce a je inspirací vznešeného, štědrého řízení pro dobro celé lidské rodiny; motivuje nás k tomu, abychom pěstovali praktikování ctností a snažili se jeden druhému vycházet vstříc v lásce.
Ať Bůh požehná dnešní konferenci nadšením, tvořivou věrností a odvahou, které jsou nezbytné proto, aby se lidská práva stávala opravdově a skutečně přístupná pro všechny na celém světě.
Je mým přáním, aby dnešní konference povzbudila církev na Slovensku ve všem, co děláte na podporu lidských práv.
Ztotožnit se s nadějí Svatého Otce, že "každodenní nasazení všech bude i nadále přinášet ovoce" a že celý Boží lid se bude těšit opravdovému klidu "jako základnímu lidskému právu a nezbytnému předpokladu všech ostatních práv."
kardinál Peter K.A. Turkson
Autor je předseda Papežské rady pro spravedlnost a mír.
Přednáška odezněla na konferenci Katolická církev a lidská práva, kterou pořádala Konference biskupů Slovenska 4. března 2014 v Bratislavě. Text je mírně krácen,
plnou verzi si můžete přečíst na tkkbs.sk.
Převzato z www.postoy.sk/,
článek naleznete
zde.