V moři života je mnoho ostrovů. Jeden z nich je však čarovný. Je to ten, na kterém přebývají lidské city, všechny naše emoce, radosti i trápení. Nenávist je sousedem lásky, hněv bydlí vedle radosti. Pokojný život na ostrově však jednoho dne narušila zpráva, že ostrov bude zaplaven. Všichni se chystali zachránit. Jen láska zůstala zcela osamocena. Nebylo nikoho, kdo by ji vzal s sebou na loď.
"Bohatství, prosím vezmi mě s sebou!" prosila Láska, právě v okamžiku, kdy se chystal odplavat. "
Ne, nemůžu. Mám na svoji lodi hodně zlata, stříbra a drahných kamenů. nemám pro tebe místo." A tak se zeptala Hrdosti: "
Hrdosti, prosím tě, mohla bys mě prosím vzít s sebou?" "
Lásko, nemůžu tě vzít, u mne je všechno dokonalé. Ty bys mohla narušit můj pořádek a poškodit moji krásnou loď." A tak se Láska obrátila na Smutek: "
Prosím tě, vezmi mě s sebou?" "Ach Lásko, já jsem takový smutný, že chci raději zůstat sám!" odpověděl smutek. Když odcházela Dobrá nálada, byla taková spokojená a rozjařená, že ani nezaslechla, jak na ni Láska volala. Najednou jí oslovil nějaký hlas: "
Pojď, já tě vezmu na svoji loď, u mě bude určitě místo."
Láska byla velmi šťastná a nesmírně vděčná, že se zapomněla zeptat na jméno. Po určité době se zeptala Poznání: "
Poznání, nevíš, kdo mi to pomohl?" "
Vím" řeklo poznání, "
byl to čas." "
Čas? Proč právě čas?" A poznání odvětilo: "
Protože jen čas ví, jak důležitá je v životě láska."
Už od dětství nás učili, že se máme chovat k druhým uctivě, se sladkostmi se podělit, za dar poděkovat a rodiče poslouchat. Snažili se z nás vychovat dobré lidi se správnými hodnotami a srdcem ochotným pomáhat. My jsme rostli a postupně se stávali samostatnějšími. Už nejsme pod stálým dohledem rodičů a za svoje skutky neseme zodpovědnost. Měli jsme možnost zjistit, že když člověk hromadí jen pro sebe a stává se závislým na materiálních věcech, nedokáže se upřímně těšit ze života.
Loď hrdosti dělá mnohým z nás problémy. Lidská pýcha brání člověku pokořit se, přiznat chybu, omluvit se. Člověk nedokáže porazit svoji pýchu sám. Musí do svého srdce přijmout Ježíše. Jemu nic nezabránilo, aby přišel na tuto zem před více než 2000 lety a nic ho nezastaví, aby se zde na tuto zem vrátil. Proto nezapomínejme, když čekáme na druhý příchod Kristův,
nic nebráni tomu, aby přišel do našich srdcí a naučil nás pokoře a lásce. Musíme mu jen otevřít dveře našeho srdce.
Převzato z časopisu:
Pokoj a dobro ročník 13, číslo 5- strana 9
(přeloženo ze slovenštiny)
