Poslední čtyřlístek událostí ze života k povzbuzení.
NÁKUP V BILLE
Nerada chodím po obchodech. Když už nakupuju, tak snad jenom potraviny a zbytek jen co musím. Doma mi chybělo nové koření, ale vzpomněla jsem si na něj vždy v neděli ráno, když jsem chtěla vařit polévku. Vařili jsme už asi čtvrtý týden bez koření. V pátek jsem šla opět na velký víkendový nákup do Bily. Už jsem stála v řadě u pokladny. Najednou mě oslovil vysoký, bělovlasý, velmi elegantní pán, kterého jsem nikdy před tím ani potom v obchodě neviděla „Paní, prosím Vás, ukažte mi, kde mají nové koření. Manželka mě poslala a já nevím, kde ho najdu.“ Vybočila jsem z řady a s úsměvem a zvláštní radostí jsem šla pro tu nejdůležitější věc. Věřím, že to byl anděl. Už se nemohli nahoře dívat na ty naše nešťastné polévky.
PANNA MARIA
Moje sestra vezla z návštěvy mamku domů. Asi v polovině cesty je dlouhý kopec s prudkou zatáčkou, která je dost nebezpečná. Asi proto na vrcholu vysadili malý parčík a v něm stojí socha Panny Marie. Když parčík míjely, všimly si, že Panna Maria není z kamene, ale září modrým pláštěm. V tu chvíli si obě uvědomily, že je socha odvezená na rekonstrukci, a tudíž tu nemá žádná stát. Sestra zastavila a šla se podívat, jestli se za zatáčkou něco nestalo a není toto znamení. Opravdu. Hned na kraji stál porouchaný kamion. Sestra řidiči pomohla vozidlo zabezpečit, aby do něj něco nevjelo a také mu našla opraváře. Pak se s ním rozloučila a odjela domů.
ANDĚL NA BALKONĚ
V září, když jsem si vybírala zbylou dovolenou, jsme s rodiči sbírali švestky snad celý týden a pracovali na poli. Moje kmotra s kmotrem měli ale lepší nápad. Vyjedeme na Svatý Hostýn. Chtěla jsem, aby rodiče jeli také. Mamce se nechtělo a taťka prý raději pomůže u druhé dcery, protože dávají novou střechu. Jeli jsme sami. Po mši mi zazvonil telefon. Volala sestra. Otec spadl při obědě nešťastně z terasy, která ještě neměla zábradlí a je v nemocnici s poraněnou páteří. Obrátili jsme se a jeli hned za ním. Sestra mi pak vyprávěla, že večer před tím jedli a nejmladší sedmiletá dcerka uviděla na terase sedět obrovského zlatého anděla. Všichni se pomodlili, ať anděl opatruje všecky, co na střeše pracují, a nic zlého se nestane. Na druhý den při obědě seděli na lavici taťka a švagr se synem. Oba se zvedli, že posbírají nádobí. Lavice se převrátila a otec po ní sjel z prvního patra rovnou do sutiny a mezi železné trubky. Naštěstí to anděl zařídil tak, že spadl hlavou na trávník a tělem vedle hromady trubek. Modlili jsme se za jeho uzdravení. Po měsíci už chodil a dělal lehké domácí práce kolem domu.
A ještě jeden nádherný příběh mojí kamarádky.
Moje kamarádka je věčně usměvavá osůbka, která neustále chválí Boha. Často od ní slyšíme „No řekněte, nemá nás ten Bůh doopravdy rád, když…“ V létě ženila jednoho ze čtyř synů. Aby tu svatbu prožívali všichni společně, rozhodla se, že budou péct zákusky doma. Pro ni to nebyl problém, protože peče i jiným na oslavy. Čtrnáct dnů před svatbou si vzali všichni dovolenou, mladší kluci měli prázdniny. A tak to začalo. Jak to v létě chodí, nastala taková vedra, že se jim roztékalo těsto, nádivky nedržely tvar. Kamarádka od srdce prosila „Bože, dyť to vidíš, dělám svátku a s takovou to nestihnu upéct, pomož mi.“ Do rána se zatáhlo a celý týden byla zima a pršelo. Poslední den jsme jí přišly pomoct a taky něco ochutnat. Co myslíte, že jsme slyšely? „No řekněte, nemá nás ten Bůh doopravdy rád?“ V den svatby bylo krásné počasí.
