Další tři události ze života, které se staly.
CESTA DO ALP
V době, kdy mobily byly vzácností, dostal švagr nápad, že pojedeme do Alp lozit na skály. Manžel v pátek pracoval dlouho do odpoledne, tak jsme se rozhodli, že za partou dorazíme až v sobotu ráno. Nafasovali jsme mobil – velkou cihlu, a prý až budeme ve Vídni, máme švagrovi zavolat a on nám řekne, kde přesně jsou. Pro jistotu jsem se ho zeptala, ve které oblasti budou. Na mapě mi ukázal RAXALPEN. V pět hodin ráno jsme vyjeli za dobrodružstvím. Cesta byla klidná, za dvě hodinky jsme zaparkovali na kraji Vídně. Jaké bylo naše nemilé překvapení, když z mobilu vycházelo pouhé pípání. O roomingu jsme neměli ani tušení. Manžel se rozčílil a rozhodl se, že pojedeme domů. Já jsem v duchu prosila mého a sestřina anděla strážného o pomoc, ať se setkáme. Nahlas jsem řekla „Dej mi mapu, já tě tam dovedu“ Celou cestu jsem se modlila a myslela na sestru. Vůbec nevím jak, ale za další 2,3 hodiny jsme stáli na konci nějaké vesničky u velké hromady dřeva. Vystoupili jsme a já si chtěla odskočit. Zůstala jsem s otevřenou pusou. Za hromadou dříví stálo švagrovo auto a jejich stan. Všichni už byli bohužel někde ve skalách. Dál jsem prosila a soustředila se na sestru. Vyšli jsme do hor. Za chvíli nám křížili cestu dva kluci s batohy na zádech. Jeden z nich měl kudrnaté blonďaté vlasy a nádherné oči. Oba se na nás usmáli a odbočili na téměř neviditelnou cestičku mezi stromy. Dali jsme se za nimi. Po chvilce jsme stáli pod obrovskou bílou skálou. Asi v polovině viselo několik horolezců. Podle oblečení jsem je poznala, byli to naši. Ale jak se dostaneme za nimi? Z jiné cestičky k nám přišel starší pán a ukázal nám cestu kudy skálu obejít a dostat se na horu jinak než pomocí lan. Vrchol jsme zdolali zároveň. Nikdo nám nechtěl věřit, že jsme v Alpách poprvé, protože není možné, abychom to jenom tak našli. Všem jsem řekla, že nás přivedli andělé. Každý kroutil hlavou, ale jiné vysvětlení to prostě nemělo.
VYLÉČENÁ RUKA
V létě jsme jely se sestrou a pěti našimi dětmi do Kosova na tábor. Dospělí se tam učili reflexním masážím a fytoterapii. Děti měly úžasný tábor. Všichni z přednášejících věřili v duchovno, a tak jim nebylo divné, když moje 2letá dcerka mi ráno řekla, co jsme večer na přednášce dělali, kdy děti dávno spaly. Dozvěděla jsem se, že dušička děťátka je spojena s duší maminky nejmíň do tří let. V polovině týdne byl naplánovaný výlet do Králíků na Hedeč, kde je nádherný klášter. Sestřina dcerka dostala horečku, a tak jsem s sebou vzala čtyři děti a jela. Nejstaršímu bylo sedm, další pět, dva a půl a dva roky. Byl to krásný den a už jsme se těšili na večeři. Autobus nás čekal pod kopcem na nádraží. Ještě jsme vzali velkou láhev svaté vody a šli k autobusu. Děti běhaly po louce a škádlily se. V tom moje pětiletá dcerka upadla a poranila si celé předloktí. V okolí nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Vzala jsem láhev s vodou, celou ruku ji polila a obalila ručníkem. Prosila jsem Pannu Marii, ať se krev zastaví. K autobusu jsme přišli se zpožděním. Vyhledala jsem zdravotnici a chtěla jí ukázat úraz. Bohu dík na ruce nic nebylo. Jenom dlouhá jizva, jakoby se to stalo před měsícem. Byli jsme šťastní a Panně Marii všichni děkovali.
JÍZDA V ZIMĚ
Konečně napadl sníh a já se těšila, jak půjdu s dětmi lyžovat. Přijela jsem z práce dřív domů, nachystala jsem vybavení a jelo se na odpolední lyžovačku. Při zpáteční cestě se mi nechtělo objíždět půl okresu, tak jsem to vzala zkratkou, o které jsem věděla, že ještě před 14 dny byla sjízdná. Vyjela jsem dlouhý prudký kopec, kolem posledního rohového domu zabočila a krve by se ve mně nedořezal. Dál cesta nebyla pod sněhem vidět. Řidič jako já nemá šanci ani ten kopec zpět vycouvat. Musela jsem jet jedině dopředu. Naštěstí mě dcerka uklidnila „Mami, neboj, vzala jsem s sebou andělíčka, ten nám pomůže“ V tu chvilku jsem si myslela, že víc by nám byly platné řetězy, ale stále jsem prosila o pomoc. I když kolem nebylo vůbec nic než sníh, pole a kaplička, předjelo nás bílé auto, vedlo nás celou cestu až k hlavní silnici. Poznala jsem, že nám byl andělíček platnější než řetězy a omlouvala jsem se za moje nevycválané myšlenky.
