Zamyšlení nad evangeliem 6 neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třeba i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však jimi bude řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký. Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu, ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem; teprve potom přijď a obětuj svůj dar.
Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním ještě na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře. Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš“, ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
Také bylo řečeno: „Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať ji dá rozlukový list. Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou – mimo případ smilstva – uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu“. Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše řeč ať je „ano, ano – ne, ne“. Co je nad to, je ze zlého.“
Co je důležitější: smýšlení či přikázání?
Kristus Pán ukazuje správnou cestu mezi extrémy „farizeu“ a „lidí, kteří pohrdají každým zákonem a přikázáním“: připomíná úctu k zákonům, ale ještě více zdůrazňuje opravdovost vnitřního života. Spasitel také plní starozákonní předpisy o poutích, modlitbě, postu i státní předpisy o placení daní. Avšak po energické obhajobě zákonů přechází Spasitel k hlavnímu těžišti svého poselství:
křesťanská mravnost a víra je především záležitostí smýšlení, nikoliv vnějšího legalitu. Vnitřní dobré smýšlení je důležitější než vnější plnění přikázání: pouhý vnější čin nestačí ke spáse, není-li za ním smýšlení v Božím duchu.
Opravdové smýšlení lásky je důležitější než vnější bohoslužba
Nelze jít upřímně ke Kristově oběti kříže, aniž by byl respektován Kristus, žijící v bratřích. Zvláště jasné je to ve společenství sv. přijímání s Kristem a bratry. Liturgie bere vážně slovo Páně, a proto začíná bohoslužbu dvojím vzbuzením lítostí nad vinami.
Je mi jasné, že zbožnost je karikaturou, není-li provázena láskou k bližnímu? Zkoumám svůj postoj k bližnímu před obětí mše svaté? Nemusel bych někdy v neděli před mší svatou u kostela obrátit své kroky, abych se nejdříve smířil s těmi, jimž jsem ublížil? Je mi svaté přijímání výzvou k blíženské lásce?
Zášť a nenávistná zlost jsou ďábelské
Nemohu vystát kamaráda v práci, určité lidi nemohu ani cítit, nemluvím se sousedem už několik týdnů kvůli jeho slepicím v mé zahrádce…
Kolik zloby je v našem pomlouvání, nactiutrhání, podezřívání, ve zlostné kritice či škodolibosti aj.
Kam se podělo starokřesťanské poznávací znamení: „Hle, jak se milují!“
Smířlivost
je bezpodmínečným požadavkem Kristovým: „Smiř se nejprve se svým bratrem!“ Musíš se o to pokusit i tehdy, když ti zlý duch našeptává, že je to sebeponížení a že to nemá smysl, protože ti zaručeně ten, komu se omluvíš, ukáže záda; že ten druhý má větší vinu atd.
Nejde totiž o spravedlnost a zjištění viny, nýbrž o vnitřní přemožení zla dobrem; nejde též o to, jestli se usmíření podaří, nýbrž o to, zda ty chceš mír!
Pokušení v sexuální oblasti
Kdo bagatelizuje deformace v pohlavní sebevýchově, ten zesměšňuje slova Kristova. Ovládání smyslů, zvláště očí a upřímná denní sebekontrola ve večerním zpytování svědomí je samozřejmou nutností každého křesťana, který bere vážně slova Páně. A při zjištění začátku „nemoci“ je lépe se odvážit rychlého a rázného řezu než být později nucen k těžké operaci.
Vím, kde je v mé životní oblasti podobné nebezpečí? Jsem si vědom, že křesťanský duch v této věci žádá mužně rozhodnout vůli a stále nové oběti odříkání?
Věrnost ve slově
Kristus Pán věděl, jak lehkovážně se přísahalo v tehdejší době a žádal od učedníků, aby překonali tento zlozvyk spolehlivostí a věrností ve slově tak, aby se mohlo druhému věřit na pouhé slovo, bez volání Boha za svědka.
Budím důvěru věrohodností své řeči, poctivostí bez přetvářky, upřímností a spolehlivostí? Varuji se úmyslných nejasností ve výrazech, dvojznačných slibů, chytráckých formulací ve smlouvách a jinde?
Přísaha
Je vlastně úkonem bohopocty, protože dosvědčuje naši víru ve vševědoucího a svatého Boha, jehož bereme za svědka, že chceme říci pravdu nebo splnit slib.
Přesto pochází přísaha většinou z všeobecné nedůvěry k lidské pravdomluvnosti, tedy „ze zlého“, z porušené lidské přirozenosti.
Nechci lehkomyslně házet kolem sebe „čestným slovem“. Při nutnosti přísahy musím dobře uvážit, koho volám za svědka a chci to činit s náboženskou úctou.
Uctivost k Bohu
Každá opravdová láska, i mezi lidmi navzájem, je založena na úctě k milované osobě: bez úcty není lásky.
Pravá uctivost se sklání před osobní hodnotou a tajemstvím druhého a obává se dotknout se jeho důstojnosti.
Náboženská úcta znamená stupňování tohoto sklonění před nekonečnou důstojností a nevyzpytatelnými tajemstvími Božími, jež jsou pramenem každého bytí a všeho dobra, tedy i pravdy, krásy a důstojnosti ve světě a v lidech.
Snažím se růst v úctě k bohu a svatým věcem? Jsem účasten při bohoslužbě navenek i vnitřně s hlubokou úctou? Rozjímám někdy o způsobech, jimiž svatí osvědčili svou úctu k Bohu?
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
