Chvála Kristu a Marii,
vážení, chtěl bych Vám moc poděkovat za krásný článek o křížových
výpravách v posledním čísle Milujte se!; přiznám se, že se mně tak
mnoho věcí osvětlilo, které jsem ke své hanbě vůbec nevěděl:-o.
Děkuji. Dovoluji si Vám poslat další úvahu, kterou po zvážení
můžete opět použít. Přeji Vám požehnaný již povánoční čas
a hodně Božího požehnání do další práce!
Pravil však i svému hostiteli:“Strojíš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani své příbuzné ani bohaté sousedy, aby tě snad také oni nepozvali, a tak ti to odplatili. Ale když strojíš hostinu, povolávej chudé, zmrzačené, kulhavé a slepé! Blaze pak ti bude, poněvadž takoví nemají, čím by ti odplatili. Bude ti však odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ (Luk 14, 12 – 14)
Mnoho lidí si stěžuje a lítostivě se ohlíží po minulosti, protože; „přece dřív bylo líp“… Jenže proto nám Ježíš toto podobenství neříká. Neutěšuje nás slovy:“Jen se litujte, jen naříkejte…“
Jsou lidé, kteří se dokáží vzdát vlastní kariéry, jako vysokoškolsky vzdělaní lidé jsou sloužit do škol, do misií nebo pracují v charitativních centrech.
Pozvání na hostinu znamená i to, že si něco příjemného odepřu a dám to bratru, který na to nemá prostředky. Nebo to znamená, že někomu udělám radost – prostě jen tak. Ježíš nás chce přimět k tomu, abychom se dokázali dělit. Abychom dokázali druhým dělat radost. Abychom se naučili obdarovávat i lidi, kterých se ostatní vesměs straní a štítí: třeba bezdomovce a alkoholiky, takzvané „životní ztroskotance“. Třeba je někdy pozvat na večeři nebo jim dát něco do kapsy... Zkrátka takový čin lásky…
Znám člověka, který je souhrnem všech těchto tří kategorií – třebaže střechu nad hlavou už má. Když ho někdy pozvu do restaurace – ne že bych se chlubil – cítím, že ten člověk najednou zná svou cenu, protože se prostě najde někdo, kdo si před ním neodplivne, ale přijímá ho takového, jaký je.
Pozvání na hostinu může být návštěva někoho, kdo žije v izolaci, třeba kvůli své nemoci. I my, křesťané, jsme často velmi sobečtí a v důsledku toho necitliví: na své narozeniny zveme jen své příbuzné a přátele.
Ale Ježíš říká:“Tyto nezvi, ale tamty.“
Člověk, který se vydává tímto směrem, musí mít skutečnou evangelijní odvahu, protože dělat něco takového – a k tomu v dnešní době – je „bláznovství“.
Musíme si však uvědomit, že jsme zde na světě ne proto, abychom se měli dobře, byli relativně hmotně zabezpečení, ale především pro ty druhé. „Chudé, zmrzačené, kulhavé a slepé…“
Ve svém sobectví si myslíme, že když něco máme, že nám to taky patří, když jsme si na to vydělali prací svých rukou… Ale vše je dar: zdraví, ruce, šance pracovat…
A tak mějme štědrou ruku jako sv. František z Assisi. Pamatujme na slova Pána Ježíše, který řekl:“Blaženější je dávat než brát.“ Proto se, když uvidíme v kostele složenku na nějakou dobročinnou akci, nebojme hlouběji sáhnout do kapsy.
Bůh každého stonásobně odmění.
Ale o to přece nejde…
Petr Stloukal
