Jedním z nejtěžších životních úkolů je smíření se sebou samým.. Mnozí lidé zůstanou po celý svůj život ve stádiu vzdoru proti svému osudu.. Někteří lidé kvůli svému ustavičnému stěžování ve skutečnosti ani nežijí...
Jedním z nejtěžších životních úkolů pro každého člověka je potřeba smíření se sebou samým. Dosti často se hádáme sami se sebou, s různými proudy v nás. Nemůžeme sami sobě odpustit nějakou chybu, která pošramotí navenek náš "image". Nejsme schopni říci ANO k svému životu. Bouříme se proti tomu, že jsme dostali tu a tu výchovu; že jsme se narodili právě do té a té situace světových dějin; že se naše sny o životě nedaly uskutečnit; že jsme byli jako děti tak hluboce zraňováni a tolik překážek brzdilo náš rozvoj.
Mnozí po celý svůj život zůstanou ve stádiu vzdoru proti svému osudu. Až do konce svého života žehrají na své rodiče, že od nich nedostali tu lásku, kterou by byli potřebovali. Obviňují společnost, že jim nevytvořila šance, které od ní očekávali. Vždy jsou to ti druzí, kteří zavinili jejich bídu. Po celý svůj život se cítí jako oběti a tím omlouvají svůj negativní postoj k životu. Odmítají se smířit se svým životem a současně za něj nechtějí přijmout zodpovědnost.
A protože nejsou s to odpovídat za sebe samé, nejsou ochotni zastávat ve společnosti nějaké zodpovědné postavení. Stále jsou fixováni na lavici obžalovaných. Vinni jsou vždy ti druzí: vláda, starosta, úřady, společnost, církev, rodina. V posledku se svým ustavičným protestem a stěžováním staví proti samému životu. Ve skutečnosti nežijí, nýbrž prožívají sebe jako žalující stranu před soudem tím, že chtějí soudit druhé, aniž se sami vystaví soudu.
Cesta ven k vlastnímu životu vede skrze přijetí sebe sama a skrze odpuštění toto vše je však pěvně zakotveno v Bohu. Bez něho nedokážeme nic.
(srov. Jan 15,5)
