Našla jsem na internetu jeden zajímavý článek, a tak bych se o něj ráda podělila...
Každý člověk je nenahraditelným poselstvím světu
Každý člověk je nenahraditelným Božím poselstvím a má darovat světu něco zcela osobního. Nejsme náhodným produktem evoluce, nýbrž tvory povolanými vědomě do života. Bible nám říká, že jsme stvořeni proto, že jsme chtěni. Bůh totiž neuvádí v existenci nic, co nechce (srv. Mdr 11,25). Co však Bůh chce, to také miluje. Tvoří pouze v lásce, poněvadž „Bůh je láska“: „Ty miluješ všechno, co je, a neošklivíš si nic z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to“ (Mdr 11,24).
Ať jsi dobrý či špatný, jsi milován
Jsem tedy milován, ať jsem dobrý či špatný, známý či nevýznamný, nadaný či nechápavý, zdravý či postižený, černý či bílý, věřící či nevěřící. Podle Bible a života Ježíše z Nazareta už pouze skutečnost, že existuji, je dokladem toho, že mě Stvořitel miluje, že mě chtěl a chce. V každé chvíli mě Boží milující vůle nese a udržuje – ještě dřív, než na ni odpovím. Bez mé odpovědi a spolupráci však Boží láska přijít nemůže.
Žiji, protože mě Bůh vždy miloval
Jestliže jsme pochopili a zakusili, že Bůh miluje bezpodmínečně každého osobně, stali jsme se svobodnými a Božími přáteli. Rozdíl je nesmírný a dopad na osobní život nanejvýš významný. Neplatí už, že budu-li dobrý, Bůh mě bude mít rád a moje bytí bude mít smysl. Nýbrž: Žiji, protože mě Bůh vždy miloval, nezávisle na mém výkonu a na mých morálních kvalitách. Zasáhne-li člověka tato „skrytá“ skutečnost, potom v něm roste hluboká vděčnost a velká svoboda. Pokud se mi dostalo této „uzdravující zkušenosti“, budu Bohu odpovídat a odevzdávat se mu svobodně a z lásky. V tomto výchozím bodu získávám vše proměňující existenciální „náhled“ na (svůj) život. Odtud pochází také moje nejhlubší povolání: nechat se obejmout Boží láskou, nést Boží rukou.
