Pan Karel Šťáva nám poslal vzpomínku za svého života.
"Bylo mi tenkrát 37, byl jsem učitelem na vesnické malotřídce, už podruhé mě kádrovali, hrozil mi vyhazov a k tomu byla v mé rodině zlá nemoc. Toho listopadu roku 1967 byl můj život pod psa.
V Praze zrovna běžel italský film režiséra Passoliniho Evangelium podle svatého Matouše a já na to představení zajel.
Bylo nabito, polovina mladí lidé, hlavně puberťáci. Místo žurnálu dávali reportáž o životě jednoho českého rudoarmějce z dob bolševické revoluce v Rusku 1917. "No," povídá ten ruský hrdina," byl jsem třikrát rozvedenej, moje první - jak vona se jen jmenovala?" "Cha, chá!" Děsný řehot v kině, mládež se mohla umlátit. Trnul jsem hrůzou, co řeknou tomu evangeliu.
A už běží první metry filmu. Po ulici kráčí dívka asi tak čtrnáctiletá, líbezného obličeje. Jde vlnivým pohledným krokem, ale opatrně. Hned vidíme proč - oběma rukama si podržuje svůj plný život - poznáváme, že za pár dní nebo hodin bude rodit. Krčím se, co provedou ti puberťáci v kině?
Je absolutní klid, kdyby někomu upadl vlas z hlavy, bylo by to slyšet. Ani kněz by se v tom tichu nemohl modlit Zdrávas - to ticho by ho umlčelo. Všechny nás dále rozpaluje pravda dalšího děje: Dvacet let jsme pod soudruhy mrzli. Kristus visí na kříži. Pod ním nestojí líbezná dívka, ale shrbená stařenka - hráli ji Passoliniho matka. Obličej má zesinalý, vlasy slepené prachem, oči bez lesku, protože už dávno vyplakaly všechny slzy. Nevadí mi, že farizeové kolem kříže mají biskupské mitry, ani že umírajícímu Ježíši hrají Pochod revolucionářů. Nevyzpytatelný Bůh nás po dvaceti letech nesvobodypotěšil povzbudivým filmem italského komunisty.
Následující Vánoce, bůh v nich optimisticky zasáhl do mého života. To kádrování jsem přežil a dcera se uzdravila. Nastalo Pražské jaro 1968 a těch dalších dvacet let nás Hospodin podržel."
