Kardinál Ján Chryzostom Korec se 22. ledna dožívá 90 let života. Uctivě skládáme hold před jeho velkým životním příběhem a vyprošujeme mu hodně Božích milostí, zdraví, klidu a duchovních i fyzických sil do dalších let.
U příležitosti jeho jubilea uveřejňujeme mírně zkrácený text jeho homilie z 5. července 2005 na svátek sv. Cyrila a Metoděje v Nitře. Profesor historie Róbert Letz ji
ve velkém kardinálově profilu (ZDE) pojmenoval jako klíčovou, bylo to jeho poslední kázání v úřadě nitranského biskupa.
Nitra, 5. července 2005,
svátek sv. Cyrila a Metoděje,
homilie kardinála Jána Chryzostoma Korca.
Na Slovensku máme mnoho pěkných věcí - v hnutích dětí, studentů a mládeže, v hnutí rodin a jiné pozoruhodné skupiny, v katolické sociální a charitativní oblasti, evangelické diakonii nebo civilních institucích v starosti o postižené, v hospicích a podobně. Máme vzácné kulturní pracovníky, profesory, spisovatele i umělce. Do jisté míry se dá říci, že na Slovensku
žijeme z dědictví sv. Cyrila a Metoděje různým způsobem všichni - věřící všech církví i nevěřící, slovenský národ i naše národnosti.
Ale věc není tak jednoduchá.
Máme také problémy. Ba máme přímo neduhy a neřesti, které jsou v příkrém rozporu s obsahem vzácného dědictví otců. Zejména v posledních letech jsme se v mnohém vzdálili od postojů Bernoláka a Hollého, Moyzesa a Kuzmányho, Štúra, Hlinky i Rázusa. Máme problémy, o kterých se mnoho mluví a píše, často protikladně a velmi vášnivě.
Chtěl bych se dnes vážně, ale i klidně dotknout některých z těchto problémů - problému svobody, otázky výhrady svědomí a úlohy náboženství či přímo našich církví v životě Slovenska v souvislosti s tzv.. odlukou církví od státu.
Jedním z našich problémů je
chápání svobody
Svoboda je zvláštní dar člověka a jen člověka. Svobodou se tvoříme ve zralé a zodpovědné kulturní lidi. Ale svobodou, pokud jí šlapeme po pravdě života, člověk může i znetvořit sebe i život kolem sebe. Od opilství po rozvrat celé společnosti. Svoboda může být tvůrčí, ale může být i destruktivní.
V souvislosti se svobodou se často hovoří zejména o dnešních masmédiích. V slovenštině vyšla kniha pod názvem: "
Moc a nemoc médií". Média, tištěné a zejména elektronická, a z nich zejména některé televize, mohou být nejen požehnáním pro život a kulturu, ale mohou šířit i nevyléčitelné nemoci ducha.
Vynikající americký znalec kultury napsal knihu "
Hrajeme si na smrt". V knize napsal i toto: "
Bez většího protestu a pro veřejné mínění skoro nepozorovaně se politika, náboženství, informace, sport, osvěta i hospodářství změnili v médiích jen na doplněk zábavního průmyslu. A díky tomu jsme začali být národem, který se bude bavit až k smrti. "- Autor má zde na mysli kulturní smrt - zánik základních hodnot, které v nás ztvárňovala dosud kultura a tradice.
Americký znalec kultury v souvislosti s nimi napsal: "
Když se národ dá nimi svést triviálnostmi, čili povrchností a zahanbujícím pohledem na život, když kulturní život začne chápat jako neustálou zábavu a televizi jako gigantickou fabriku zábavy, národ se ocitne na márách." - A zatím, co se i u nás na Slovensku někteří do úmoru baví a mají na to dost peněz, mnozí jiní naši lidé a rodiny mají sotva na chléb a na oblečení pro své děti. Ale zábava ve veřejnosti přehlušuje chudobu a bídu.
Dnes se opravdu zmocňuje vlády nad lidmi "kultura zábavy a požitku".
Předtím to byla kultura totality a útlaku, dnes je to kultura požitku, která ničí naše životy, rodiny, výchovu i spravedlnost a sociální život. Bohužel toto nové zotročování mysli a života přijímají mnozí lidé doslova vděčně, dobrovolně nebo přímo s nadšením.
Ve jménu svobody si ničíme svobodu. Dbáme na čistotu prostředí v ekologii, ale hromadíme harampádí, smetí a balasty ve svém nitru. A někteří lidé na tom vydělávají, ba vydělávají na tom celé podniky.
Normálnímu člověkovi na Slovensku je známo, že Církev stála u kolébky naší civilizace a že ona jediná se svým učením přežila proměny věků. A
tam, kde proměny světa přivedly člověka a lidstvo příliš daleko od původních ideálů křesťanství, bezprostředně hrozil a hrozí zánik celé lidské civilizace, nebo alespoň její důležité části. Bylo to nedávno v době potlačování svobody za plynových komor v Osvětimi, ale i za dob gulagů po celé Sibiři i u nás.
Nyní se kdosi znovu pokouší vytlačovat křesťanství na okraj společnosti, slepě rozšiřovat svobodu až do nepříčetnosti a tím znovu budovat krásnější a světlejší zítřky. Začíná to s dětmi. Naše děti čtou tzv.. teenagerské časopisy jako Cosmo-Girl, Dívka, Bravo či Maxisuper. Tyto časopisy jsou prý určeny pro mladé od 13 do 19 let. V těchto časopisech se podrobně píše a prý i na hodinách etiky se podrobně mluví o "kreační sexualitě", ale mnohem více se prý říká ve jménu svobody o tzv.. "Rekreační sexualitě".
Kdo si přečetl třeba jen jeden článek z takových časopisů, musel žasnout, k jaké živočišnosti vedou jejich vydavatelé a redaktoři naše děti. Prý tím přemáhají zaostalost a tmářství naší společnosti.
Ale my se ptáme: Jaké živočichy bez lidské lásky a bez lidské odpovědnosti tím vychovávají z našich dětí? To je otázka pro nás všechny, kteří cítíme odpovědnost za národ a za celé naše Slovensko.
Otázka výhrady svědomí
Další věcí, které se chci dotknout, je velmi přetřásaná otázka o tzv. výhradě svědomí.
Zdravá demokracie napomáhá důstojnosti každé lidské osoby a respektuje její nedotknutelná a nezcizitelná práva. Bez objektivního morálního základu však není pravé demokracie a záruky stabilního pokoje.
U výhrady svědomí jde o to, jestli mohou parlamenty odhlasovat zákony, které by nutily občana dělat to, co je proti jeho svědomí, protože je to špatné. Takové zákony a nařízení v Evropě a jinde ve světě již za našich časů existovaly, v diktaturách nacismu a komunismu. Ti, kteří to přijali, způsobili pak kruté následky v Osvětimi i v gulagu. Platili o nich tvrdá slova Žalmu / 107 /:
"Na cestě nepravosti rozum ztratili
a trpěli za své přestupky."
Dnes někteří lidé znovu o některé nelidské zákony usilují, a to ve jménu svobody. Možná ne vždy ze zlé vůle. Ale to nedělá špatnou věc dobrou.
Na bezbřehou svobodu, která umožňuje šířit zlo, už i nyní krutě doplácíme. Šíří se neřesti a přerůstají nám nad hlavy. Učitelé říkají, že narůstá počet nezvladatelných sebevědomých dětí. V šílené svobodné honbě za penězi se prodává dětská pornografie, ročně prý za miliardy. Některé parlamenty již odhlasovaly zákony o tzv.. manželstvích mužů s muži a jejich právo adoptovat děti.
Třetina uzavřených sňatků se v nevázané svobodě rozpadá. Někde až polovina dětí se rodí v podivně chápané svobodě mimo manželství a rodiny. A potraty? Od uzákonění potratů u nás se za 40 let provedlo na Slovensku podle informací 1.300.000 potratů! Ve vražedné svobodě. Otřesný hřbitov dětí! Některé neřesti šíříme svobodně sami, jiné umožňují a dovolují svobodné nevázané zábavy.
A my se ptáme: Může lidská zábava dovolovat či přímo navozovat zlo?
A hlavní otázka:
Musí občan dělat nebo napomáhat zlu proti svému svědomí? Církev jménem evangelia říká jasné "ne". Rozhodně nemusí! Toto je jasné slovo křesťanství!
Otázka výhrady svědomí není v církvi žádnou novotou. Když při prvním šíření evangelia v Jeruzalémě vrchnosti napadli apoštoly a dokonce uvěznili Petra a Jana, oba se odvolali na výhradu svědomí a řekli: "
Je třeba více poslouchat Boha než lidi."
S toutéž rozhodností výhrady svědomí odmítali první křesťané po celé římské říši klanět se modlám. To se dělo pak uprostřed pronásledování přes celé dějiny ve všech národech. Nejen v Evropě, ale i v Japonsku, Koreji či u národů Afriky.
Výhradami svědomí jsme houževnatě bránili svou svobodu i u nás, a to i za pronásledování a ateizace od roku 1950. A volili jsme si raději tvrdou práci v továrnách a přijímali jsme za to život přímo ve věznicích. Nacismus neuznával žádné výhrady svědomí a tak mnozí lidé poslušně a zbaběle sloužili u zabíjení židovských občanů i katolických kněží v Osvětimi. Soud v Norimberku však neuznal žádné nacistické nelidské zákony a nařízení a zbabělou servilnosť lidí nazval zločiny proti lidskosti. A vyměřil za to roky vězení i tresty smrti. Šlo o zločiny. To platilo a platí i o těch, kteří týrali lidi za komunismu v nesčetných gulazích.
Výhrada svědomí je legitimní právo člověka a občana nedělat to, co se protiví jeho svědomí, protože je to špatné.
Rozsah a šířku práva výhrady svědomí lze definovat a vymezit. A o tom je možné vést diskuse. Zásada sama platí však bez diskuse.
Občané, i věřící občané, nejsou jen adresáty práva a zákonů, které je zavazují - jsou i spolutvůrci práva a zákonů.
Pro existenci demokracie jsou nezbytné politické ctnosti, které jsou výrazem důstojnosti každého člověka, a ty nepocházejí z politické moci ve státě, nýbrž jsou předpolitické a pocházejí ve velké míře z náboženství, u nás zejména z křesťanství a jeho kořenů. Manželství a rodina existovali před státy jako úctyhodné přirozené instituce, ano existovali i před Slovenskou republikou a její Národní radou. Zdravé rodiny udržovaly náš národ, který si utvořil vlastní stát.
Výhradou svědomí právem odmítáme ničit si manželství, rodiny, děti, a tím základ našeho národa i státu.
Ve společnosti i u nás musí platit ne právo síly, ale síla práva. Pro spravedlivé zákony nestačí jen to, že je odhlasovala většina v parlamentu. Takové zákony mohou být slepé a nespravedlivé, mohou se prosadit násilnou propagandou a mocí peněz. Zde nestačí odvolávat se na průzkumy veřejného mínění, ani na vědu.
Veřejné mínění nemůže hlasovat o násobilce, ani o zemské přitažlivosti, nemůže hlasovat ani o etice, nemůže popřít úctu a hodnotu člověka.
A věda? Ta po atomové bombě přivedla lidstvo až k možnosti vyrábět lidí ve zkumavce nebo klonováním. Zde
věda musí poznat a uznat své hranice, má-li sloužit dobru člověka a lidstva, a ne jeho destrukci, že bude zabíjet děti i starce a že lidi nemocné bude považován za odpad k likvidaci, jakož dělal nacismus. Zde musí rozum i víra najít společné postoje pro dobro člověka i lidstva.
Odluka Cirkve od státu
Chtěl bych se na závěr dotknout ještě jedné věci, znovu a znovu přetřásané v našich masmédiích, možná ne vždy s najčestnejšími úmysly. Je to otázka tzv.. odluky církve od státu. Vytýkají nám, že za komunismu jsme byli proodluku, nyní prý o ní mlčíme, nebo mluvíme přímo proti odluce.
Jaká je pravda?
Za komunismu existoval tzv.. církevní úřad a ten dirigoval veškeré dění v církvi - proti jejímu poslání, proti jejímu právům, proti její svobodě. Na biskupských úřadech seděli ateističtí zmocněnci a ti kontrolovali veškerou jejich činnost - zapisovali návštěvy, otevírali poštu, přikazovali dispozice kněží do farností, kontrolovali každý pastýřský list, každé kázání, celý život v jediném semináři v Bratislavě, nařizovali nebo zakazovali přijetí seminaristů, požadovali od nich spolupráci s StB - slovem stát diktoval církve k její zkáze, ke škodě věřících a národa a odůvodňoval to mizerným platem kněží poté, co ukradl celý církevní majetek, shromažďovaný štědrostí věřících po staletí.
Totalitní stát zotročil Církev. Proto jsme byli pro odluku, čili za svobodu Církve.
Odluka Církve od státu by dnes měla snad jiné motivy, ale tentýž cíl i účinek - ochromení života rozjetých tvůrčích akcí téměř všech církví na poli zdravé výchovy, kultury, sociální, zdravotnické či charitativní oblasti, v ochraně mládeže před drogami a jinými neřestmi.
Četl jsem o tématu odluky Církve od státu mnohé články. Některé byly mělké až hrůza. Některé zabíraly do hloubky. Mělké články argumentovaly takto:
Ať si církve vydržují jen věřící sami. Řekl jsem si: Ano? Pak můžeme jít ale dál: ať si Národní divadlo a Slovenskou filharmonii vydržují jen ti, co je navštěvují. Ať sportovní akce a sportovní školy financují jen sportovci a nejvíce jejich fanoušci. Nechť všechny školy u nás financují jen ti, jejichž děti chodí do škol. Ať nemocnice a zdravotnická zařízení financují jen ti, kteří potřebují nemocnice. Moji rodiče a někteří příbuzní nebyli v nemocnici nikdy za svého života, ale platili nemocenské pojištění a daně.
Totéž by mohlo platit o muzeích či národních památkách. Ať je platí ti, kteří je navštěvují.
Ale my máme povinné nemocenské pojištění a máme náročné zákony o udržování památek, tedy i katedrál a uměleckých děl, zákony které musí dodržovat i církve. Přijímáme tento právní a zákonný pořádek? Nebo popřeme celý civilizovaný a kulturní řád národa, chráněný státem? Vrátíme se do džungle primitivismu?
O čem mluví ti, kteří chtějí na Slovensku odluku církví od státu? Odloučit světce a génie sv. Cyrila a Metoděje od našich dějin a od našeho národa? Pak odlučme od národa i Bernoláka a Hollého, i Moyzesa a Kuzmányho, i Hlinku a Rázusa, i Mistra Pavla z Levoče, i věřící spisovatele, básníky a umělce. Kdo a co jsou církve? Hierarchie? Duchovenstvo, staleté řehole a kláštery Slovenska, které skulturňovaly náš národ? Co jsou církve? Katolická Charita a evangelická Diakonie? Je třeba odloučit je od státu? Pokud se na Slovensku přihlásila většina občanů k církvím, máme odloučit od státu čtyři miliony či více občanů?
Můžeme debatovat, a to i nahlas, o uspořádání naší společnosti, ale dělejme to bez vášní a bez urážek, věcně a zodpovědně.
Církve a věřící jsou integrální součástí národa i státu, našeho Slovenska. Katolická církev je na Slovensku tisíc let, Evangelická také staletí. Nedělejme z vážných věcí obchod. Nezneužívajme ani politickou ani mediální moc. A nedovolme odduchovniť a tím odlidštit Slovensko.
Pokud se Církev vyjadřuje k veřejným otázkám, je to její právo i povinnost. Dělala to od samého začátku. Svatý Metoděj napsal "Zákon súdny ľuďom" i "Napomenutí vladařům". A to bylo určeno pro pořádání společenského života v tehdejším státě našich předků.
J. Em. kardinál Ján Chryzostom Korec SJ
Převzato z
www.postoy.sk,
článek z 22. 1. 2014 naleznete
zde.
