V průběhu staletí se to již stalo nejednomu laikovi, řeholníkovi, knězi nebo biskupovi a i dnes, tak jako vždy v minulosti, jde o stejně tvrdou a hrozivou realitu.
Nebezpečí ztráty katolické víry, kterou jsme nezaslouženě dostali při křtu, je dost velké ve světě, který úmyslně marginalizovat nadpřirozeno, a v Církvi, která po celá desetiletí vyučovala své mladé děti neefektivně. Aktuální průzkumy vypráví jeden a tentýž příběh: velký počet katolíků, co v mládí chodili na mši, v dospělém věku přestali.
Na vysvětlení tohoto exodu se udávají mnohé příčiny, ale nad všemi každodenními se tyčí jedna duchovní:
v srdcích těch, co úmyslně zůstávají doma, se umenšila láska k Bohu. Jinými slovy,
ztratili víru.
Co to znamená, ztratit víru? Jak k tomu dochází? Co se děje s těmi, kteří ji ztrácejí? Jak lze víru znovu nalézt?
Víra je nadpřirozená ctnost daná Bohem, díky níž člověk žije s ním, Stvořitelem světa, ve vztahu lásky a důvěry. Ve vztahu víry je iniciátorem Bůh, který volá člověka, aby mu odpověděl. Odpověď člověka není vynucena: rozhoduje se pro ni svobodně v hloubce svého osobního svědomí. Pokud člověk podnícen Duchem Svatým odpoví kladně, přijímá Boha a vše, co Bůh zjevil prostřednictvím Církve.
Víra je milost i ctnost, může růst i vyhasnout
Víra je tedy milost i ctnost, objektivní i subjektivní: jako milost je to předmět nezaslouženě daný Bohem a
jako ctnost ji třeba v životě každého jedince kultivovat. Víra se u každého na různých stupních prohlubuje a rozvíjí prostřednictvím lidského konání: přijímáním svátostí, vzděláváním se v obsazích víry, modlitbou, reakcí na ohlašování a svědectví jiných, čtením Písma či jiných duchovních děl a konáním skutků lásky.
Když víra může lidskými skutky růst, věřící ji mohou ve své duši i hatit nebo dokonce udusit skutky, které jsou proti Boží vůli. Víru je třeba upevňovat láskou a každý hřích, který spácháme, lásku umenšuje - případně pokud je hřích smrtelný, může lásku z naší duše zcela odstranit.
Když hřešíme, upřednostňujeme lásku k sobě před láskou k Bohu. Cílem pokání je dát lásku k Bohu zpět na první místo. Pokud se rozhodneme nekát se, začne láska k Bohu v našem srdci odumírat. Jak vysvětlil kardinál Avery Dulles: "Když věřící nemiluje Boha kvůli němu samému, skutky víry budou stále méně intenzivní a uspokojivé."
V mnoha případech tyto skutky víry nakonec zmizí úplně a ctnost - čili praxe - víry se ztratí. Těm, co ztratili víru, zůstává podle sv. Tomáše "neživá víra", objektivní semeno, které je díky křtu navěky přítomné, ale latentní. Toto semeno spí uvnitř neochotných lidí, ale má potenciál znovu vzrůst, pokud se znovu polije láskou k Bohu.
Samozřejmě, kromě hříchu mohou ke ztrátě víry přispět i mnohé jiné faktory: slabá (případně žádná) katecheze, zuřivě sekulární kultura, veřejné nepřátelství vůči katolicismu, trauma z ublížení nebo ze ztráty, pohoršení způsobené hříchy věřících. Ale ve svém základu víra představuje hluboce osobní orientaci, která je v konečném důsledku závislá na našem vlastním přijetí - nebo odmítnutí - Božího pozvání.
Co bude s těmi, kteří ztratili víru?
Co bude s těmi, co ztratili víru, ve věčnosti? To ví jen Bůh.
Na jedné straně se můžeme zeptat: jak by někdo mohl opustit Boha a Církev, pokud by opravdu chápal jejich nesmírnou lásku a moc? Za zbloudilé můžeme prosit Boha "přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují," v naději, že Boží hněv padne na okolnosti, které zásadním způsobem ovlivnily jejich rozhodnutí, a nikoliv na samotné jejich rozhodnutí. Vždyť Bůh "chce, aby všichni lidé byli spaseni a poznali pravdu." (1 Tim 2,4).
Na druhé straně
máme od Krista a z Písma jasné autoritativní varování, že není snadné dosáhnout spásy, že někteří budou zatraceni a že pro spásu je potřebná víra v Krista. Proto
druhý vatikánský koncil učil: "
Nemohli by se spasit ti lidé, kteří ač by věděli, že Katolickou církev založil Bůh skrze Ježíše Krista jako nezbytně nutnou, přece by nechtěli do ní vstoupit nebo v ní vytrvat."
Tyto dva proti sobě stojící principy by měly společně vést naše úsilí zaměřené na ty, co ztratili víru: měli bychom se modlit za Boží milosrdenství vůči nim, ale protože jim reálně hrozí věčný trest, měli bychom se také úporně snažit pomoci zbloudilých znovu najít a roznítit to, co ztratili.
Každý dar lze zneužít, odhodit či ztratit.
Dar božské víry daný ve křtu je možné ztratit, pokud se nepoužívá, ale nikdy ho nelze zcela odhodit. To by mělo dodávat naději nám, co se bojíme o zbloudilé a modlíme se za ně, aby dříve, než bude pozdě, ještě nějak poslechli slova sv. Lva Velikého:
"Katolíku, poznej svou důstojnost, a protože jsi dostal účast na božské přirozenosti, nevracej se nízkými skutky ke starému potupnému životu. Pamatuj, jaké Hlavy a jakého těla jsi údem. Vzpomeň si, že jsi byl vytržen z moci temnot a přenesen do Božího světla a království"
David G. Bonagura
Autor vyučuje teologii v semináři sv. Josefa v New Yorku.
Původní text:
http://www.thecatholicthing.org/columns/2014/on-losing-the-faith.html
Převzato z
www.postoy.sk,
článek ze 17. 1. 2014 naleznete
zde.
