„Vyhrál jsem svůj nejdůležitější zápas – Ježíš se narodil v mém srdci,“ říká polský boxer Marian Kasprzyk, olympijský vítěz z Tokia 1964.
Jsi boxerem, který nesčetněkrát stál „na bedně“, v roce 1964 jsi v Tokiu vyhrál olympiádu. Často však opakuješ, že Tvým nejdůležitějším zápasem byl ten o víru. Jak vlastně probíhal?
Byl dlouhý, hodně dlouhý. Vše začalo rakovinou hltanu a s ní spojenou operací, kterou jsem měl podstoupit v Katovicích. Zprvu se zdálo, že půjde o běžný zákrok, ale pak se ukázalo, že nádor zasáhl celý organismus. Dnes říkám díky Bohu za to.
Za tu nemoc? Pokud ti lidi něco závidí, tak určitě úspěchy v boxu, zlatou olympijskou medaili…
Když jsem ležel na operačním stole, říkal jsem si: „A máš to. Vidíš, jak jsi dopad?“ (smích). Před operací jsem se ale vyzpovídal – a to byl zlomový okamžik mého života. Já předtím nebyl třicet let u zpovědi, protože svatbu jsme měli jen na úřadě. Když ale člověka čeká operace, u které nikdy nemůže vědět, jak dopadne, začíná hledat Boha. Právě tehdy jsem se rozhodl, že se vyzpovídám u jednoho řeholníka. Ten mi dal po třiceti letech bez zpovědi za pokání pouhý desátek růžence! Dříve jsem se těm, co se modlí růženec, smál – pořád jen něco drmolí, drmolí a nic z toho. Když jsem se ten desátek potom modlil, byl jsem doma sám, protože manželka odešla k sestře. Vůbec jsem se ho modlit neuměl, vlastně jsem se modlil tak málo, že jsem slova modliteb úplně zapomněl, proto jsem musel vzít zavděk modlitební knížkou. A pak jsem začal… a nemohl jsem přestat. Dvě hodiny tehdy trvala má modlitba. Při operaci se pak ukázalo, že mi museli vyoperovat prakticky všechno – zasaženy byly slezina, hltan, žaludek. Já však přesto i nadále žiju! Až později jsem si uvědomil, že operace proběhla 8. prosince, tedy v den Neposkvrněného Početí Panny Marie. Pak už jsem se modlil dva tři růžence denně. A pořád jsem mohl polykat. To byla jakási očista. Jak jsem se tak modlil, vyvstávaly mi před očima mé hříchy a vůbec celý můj život před obrácením. V těch chvílích jsem hodně plakal z lítosti nad tím, že jsem mohl takto žít. Po třech letech každodenní modlitby růžence jsem cítil, jakoby do mne vstoupil Duch Svatý. A tehdy jsem teprve propukl v pláč! Po čase to přešlo, přesto mi však dodnes často tečou při modlitbě slzy. Na začátku však očistily mé srdce.
Změnilo se něco v Tvém životě díky „omílání růžence“, jak o této modlitbě někteří pohrdavě hovoří?
Úplně vše. Koneckonců je to podobné jako ve sportu – musíš trénovat. Když jsem se začal opravdově modlit, cítil jsem, že mě vede Duch Svatý. Často mi někdo řekne, že se mi stalo to nebo ono, a já jim opáčím, že se mi to nestalo, že mě takto vedl Duch Svatý. Poněvadž když se člověk modlí, tak to tak prostě je. Vše je v rukou Božích. Dříve jsem to nechápal, ale teď často opakuji: „Pane, pomož mi, prosím, a dělej si se mnou, co chceš!“ Cítím při tom uvnitř svobodu a pokoj.
Už jsi toho hodně prožil. Když se tak obrátíš nazpět, jak hodnotíš uplynulá léta? A jak bys odpověděl na otázku, co považuješ za svůj životní úspěch?
Návrat k Pánu Bohu, protože tady už jde o přesah do věčnosti. Všecko ostatní – ať už sláva, nebo úspěchy – Ti přinese chvilkové uspokojení, po němž se však dostaví prázdnota. A nejenom ona, ale i deprese, alkohol… V porovnání s nalezením Boha neznamená úspěch vůbec nic. Ale opravdu vůbec nic. Člověk to pochopí až tehdy, když nalezne Boha. Úspěch mu nic nepřinese. To „nej“, co mi z dosažených úspěchů zbylo, je možnost dát svou zlatou medaili jako votivní dar Panně Marii Čenstochovské.
Co bys poradil mladým lidem, kteří se ptají na to, jak být ve svém životě úspěšný?
Aby dosáhli takového úspěchu jako já – žili s Pánem Bohem a opírali se o Něj. To je pravý úspěch! Vše ostatní je jen do času. Když se někdo bojí smrti, ptám se ho, zda miluje Pána Boha. Když Ho miluje, tak čeho se bojí? Vždyť po smrti se s Ním setká! Úspěch je pomíjivý, člověk může mít peníze a všechno možné, ale v příštím okamžiku stane tváří v tvář smrti. Lidé si to ale neuvědomují.
Máme teď vánoční svátky, které mnoho lidí prožívá jako předvánoční nákupní horečku v přeplněných nákupních centrech a jako svátky „pokoje“. Nicméně, jak napsal Adam Mickiewicz, „Bůh narodil se v betlémském chlévě/běda ti, když nenarodí se uvnitř tebe“.
Před Vánocemi se kdekdo stará o nákupy, ale raději by se měl starat o to, aby byl blíž Bohu, protože nákupy jsou jen součástí tradice, ale Bůh je Bůh. A když se narodí v člověku, prožívá obrovskou radost. Během svátků se ještě usilovněji modlím za své nejbližší, hlavně za svou zemřelou ženu. Uvnitř cítím pokoj. Před svým obrácením jsem nechodil ke svatému přijímání a uvnitř jsem cítil prázdnotu. Teď mám naopak v srdci neustále Ježíše. Občas mi někdo řekne, že jsem se tak rychle uzdravil díky tomu, že jsem byl vždy chlapák, ale já vím, že opravdová síla je v modlitbě a v přijímání Ježíše Krista do svého srdce.
Marian Kasprzyk, vítěz LOH v Tokiu 1964 v lehké střední váze, bronzový medailista ve velterové váze z LOH v Římě 1960 a z ME 1964 v Bělehradě.
Rozhovor Natalie Podosekové z fronda.pl přeložil –lr-
Převzato z
http://immaculata.minorite.cz - vybrané články,
článek z 21.1.2014 naleznete
zde.
@@@
Zde najdete:
časopis IMMACULATA 2013
+ archiv časopisu
Časopis si můžete objednat:
Na adrese:
Konvent minoritů v Brně
Minoritská 1
602 00 Brno
Na telefonním čísle:
tel: 542 215 600
(Po-Pá 8:30-12:30, 14:00-15:30)
Pomocí objednávkového formuláře
Číslo našeho účtu:
(Nové!)
7498984001/5500
50013424/6200
(Dary z ČR)
Dary ze Slovenska:
č.ú.: 4060015034/3100
Dary ze zahraničí (kromě Slovenska):
IBAN: CZ1555000000007498984001
