Prefekt Kongregace pro nauku víry, 66-letý arcibiskup Gerhard Ludwig Müller, jmenovaný loni do této funkce Benediktem XVI. a letos v září potvrzený papežem Františkem, poskytl rozhovor pro dnešní (22. 12.) vydání italského deníku Corriere della Sera.
Redaktor Gian Guido Vecchi se dotknul prakticky všech otázek, která budí zájem médií, a bavorský teolog se nezdráhal odpovědět na žádnou.
O svém poslání má jasno:
„Prvním účelem Kongregace je šířit víru ke spáse člověka a druhým účelem je obrana víry“. Prefekt Kongregace se vyjadřuje např. k otázce přistupování rozvedených ke svátostem a poukazuje také na nové hereze, včetně rizika partikularismu v církvi.
„Někteří interpretují exhortaci Evangelii gaudium jako by Svatý otec chtěl prosazovat autonomii místních církví, tj. tendenci zaujímat odstup od Říma. To však nejde. Partikularismus, stejně jako centralismus, je hereze. Byl by to první krok do autokefality.“
»V jakém smyslu?«
„Katolická církev se skládá z místních církví, ale je jediná. Neexistují národní církve, všichni jsme Boží děti. Druhý vatikánský koncil vysvětluje konkrétně vztah mezi papežem a biskupy, mezi Petrovským primátem a kolegialitou. Papež a jednotliví biskupové jsou božského práva, ustanovení Ježíšem Kristem. Zde mají svůj základ také kolegialita a spolupráce mezi biskupy cum Petro a sub Petro. Avšak patriarcháty a biskupské konference patří historicky i dnes do práva církevního, tedy lidského. Předsedové biskupských konferencí jsou sice důležití, ale jsou to pouzí koordinátoři, nikoli místopapežové! A každý biskup má přímý a bezprostřední vztah k papeži. Nelze dopustit decentralizaci biskupských konferencí. Hrozil by tak nový centralismus, v němž by předsednictvo mělo všechny informace a biskupové by byli zahlcováni dokumenty bez času na přípravu.“
»Co měl tedy na mysli papež, když hovořil o „konverzi papežství“ a „určité věroučné autoritě biskupských konferencí“?«
„Papež vycházel z reflexe o vykonávání primátu, kterou vyslovil Wojtyla roku 1995 v encyklice Ut unum sint. Smysl je jasný v rámci ekumenické dimenze a také vzhledem ke kolegialitě. Biskupské konference za určitých podmínek mají také věroučnou autoritu: když například připraví místní katechismus, vydají misál, řídí univerzitu a teologické fakulty. Pracují v konkrétních podmínkách a papež nemůže vědět všechno, co se v té které zemi děje. Jde o to nalézt určitou praktickou rovnováhu. Nemůžeme přijímat staré chyby jako konciliarismus, galikanismus anebo naopak určitý typ kurialismu.“
»Nastala v papežství po odstoupení Benedikta XVI. nějaká změna?«
„Odstoupení Benedikta XVI. bylo zajisté překvapivé. Je to absolutně nový kázus. Řekl, že se mu nedostávalo sil k tomuto velkému úkolu, který je v době globalizace informací ještě obtížnější. Přijal však toto rozhodnutí, aby mohl být zvolen nový papež, a nyní je papežem František. Ratzinger je jako církevní otec a jeho myšlenky platí dále. František se na něho často odvolává, aby zdůraznil teologickou kontinuitu. Papež však může být jenom jediná osoba, ne víc. Nejsou tedy dva. Je základem a trvalým principem jednoty církve, zvolen kardinály a ustanoven Duchem svatým.“
»Nezměnila se nějak jeho role? František např. říká, že „církev není celnice“«
„To je pravda. Ani tato Kongregace není celnice. Papež má charisma vyjadřovat se nejenom teologickými pojmy, ale také obrazy, jež jsou blízké srdci lidí a vyjadřují blízkost Ježíše nám všem. Nám teologům často hrozí, že se uzavřeme do světa akademické reflexe. Ale František nejde nějakou jinou cestou: kombinuje pastorační jemnocit a ortodoxii, což není nějaká teorie, nýbrž pravá nauka vyjadřující plnost Zjevení. Prvním strážcem víry je Petr a jeho nástupce jakožto biskup Říma. A my z Kongregace mu v tomto poslání sloužíme.“
»O přistupování ke svátostem pro rozvedené a znovusezdané napsal Hans Küng, že „papež chce jít dál, ale prefekt pro víru jej brzdí“«
„Podívejte. U nás v Mohuči (rodná diecéze Müllera) je velká tradice karnevalu... Já jsem a budu vždycky s papežem... Pravda je taková, že nemůžeme objasnit zmíněné životní situace nějakou všeobecnou deklarací. Mnozí si myslí, že papež nebo synod může o rozvedených a civilně znovu sezdaných prohlásit: »ať tedy chodí k přijímání.« Ale takto to nelze. Také pravoslavná praxe tzv. „druhého sňatku“ není uniformní a samotní pravoslavní ji jenom tolerují, nikoli favorizují. Svátostné manželství je nerozlučné: taková je katolická praxe potvrzená papeži a koncily ve věrnosti Ježíšovu Slovu. Církev nemá pravomoc relativizovat Boží Slovo a přikázání Boží.“
»Ale papež František řekl, že svátosti nejsou pro „dokonalé“ a mohou být „pomocí“«.
„Jistěže svátost je milost. Nejsme pelagiáni! Papež právem poukázal na tento léčivý aspekt. Existují však objektivní podmínky. Neregulérní situace v manželství je objektivní překážkou k přijímání eucharistie. Netřeba ji však chápat jako trest. Není jím a nebrání v účasti na mši.“
»Nedá se tedy nic dělat?«
„Věci se mají jinak. Musíme usilovat o skloubení všeobecných principů a partikulární, osobní situace; nalézat řešení individuálních problémů, ale vždycky na základě katolické věrouky. Nelze přizpůsobovat věrouku podmínkám. Církev není politickou stranou, která provádí sondáže a hledá konsens. Konkrétní pastorační dialog je nutný. Existují odlišné situace, které je třeba řešit odlišně.“
»Řešením je tedy zneplatnění manželství?«
„Ano. Děti nejsou výrazem platnosti manželství. Tím je pouze souhlas manželů, kteří si uvědomují, že jde o svátost. V mnoha zemích jsou však už jen zbytky křesťanské tradice, vytratil se smysl a panuje totální zmatek.“
»Jaké jsou dnes nové hereze?«
„Problémy se koncentrují v antropologii. Chybí vědomí transcendentní dimenze člověka a jeho božského povolání. Smysl lidské důstojnosti. Mám na mysli nové otroctví, chudobu, vykořisťování žen, zneužívání mladistvých (nejen sexuální), mám na mysli nemocné, na něž se nahlíží jako na ekonomické výdaje, které je třeba snížit, mám na mysli redukci života na pouhou funkční produktivitu, na pracovní podmínky, na organizaci ekonomiky, která vede k destrukci rodinného života a závažně poškozuje samotný život, děti..“
»Jaká je situace po nezdařených jednáních s lefébvristy?«
„Z jejich biskupů byla sňata kanonická exkomunikace za nedovolená svěcení, ale de facto zůstává nedovolené udělování svátostí kvůli schismatu, vzdálili se totiž od společenství s církví. Nikdy před nimi však nezavřeme dveře a zveme je k usmíření. Musí však také změnit postoj, přistoupit na podmínky katolické církve a přijmout papeže za definitivní kritérium příslušnosti.“
»A co lze říci o setkání papeže Františka s latinskoamerickým představitelem teologie osvobození Gustavem Gutiérrezem (11.9.)?«
„Teologické proudy, říká arcibiskup Müller, procházejí obtížnými momenty, diskutuje se a objasňuje. Gutiérrez byl ale vždycky pravověrný. My Evropané musíme překonat ideu, že jsme centrem, ale aniž bychom se podceňovali. Naučil jsem se od něho rozšiřovat horizonty, nalézat rovnováhu, otevírat se konkrétní zkušenosti: vidět chudé lidí a také jejich radost. Latinskoamerický papež byl znamením z nebe. Gustavo byl dojatý. Já rovněž. A také František.“
Z deníku Corriere della Sera, 22. prosince 2013
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek z 22. 12. 2013 naleznete
zde.
