V těhotenství se ženy těší na nový život. Marta Fülöpová místo toho hledala odpověď na otázku, co je menší utrpení. Ukončit život těžce postiženého dítěte ještě před narozením nebo jej přivést na svět s vědomím, že zemře?
Zpočátku bylo všechno krásné. Marta se provdala v červenci, v září zjistila, že čeká miminko. Měla pětadvacet, ideální věk. A těhotenství skutečně probíhalo bez problémů. Jenže v šestnáctém týdnu vzniklo podezření, že děťátko může mít Downův syndron. Bohužel, odběr plodové vody to potvrdil. A nejen to. Chlapeček má vážně poškozené srdce. I kdyby podstoupil náročné operace, dlouho žít nebude. Proto pokud chce, může těhotenství ukončit ze zdravotních důvodů.
Osudová volba
Marta se osudnou zprávu dozvěděla v době, kdy už jasně cítila, jak se jí miminko vrtí v těle. Navíc je věřící, o interrupci by nikdy neuvažovala. Nyní však za nejdůležitější považovala uchránit dítě od zbytečného utrpení. Neznala však odpověď na otázku, co je milosrdnější - uměle ukončit těhotenství nebo dopřát nemocnému dítěti čas, který příroda vymezila?
"V jednu chvíli jsem už byla blíž k rozhodnutí, že to ukončím. Ale pak mi jeden lékař řekl důležitou věc. Dokud je miminko v bříšku, je v bezpečí. Zdravotní problémy se neprojevují, neboť namísto jeho těla funguje mámino. A to zavážilo - pokud je Matouškovi dobře, nepošlu ho přece na smrt. "Po tomto rozhodnutí se sice Martě ulevilo, ale mnohem lehčí to neměla.
"Těhotenství je období těšení se na nový život. Ale já věděla, že mé dítě se narodí proto, aby umřelo. Bylo to hrozné, ale dnes, když už Matouškek odešel, cítím, že jsem se rozhodla správně. Mluvila jsem s několika maminkami, které v podobné situaci podstoupily potrat. Smrt svého dítěte snášejí mnohem hůř než já. Říkají, že nikdy nezapomenou na ten pocit, když v nich zemřelo. Jak najednou začalo bojovat o život, kopat a bránit se, když jim vstříkli látku vyvolávající porod. Ano, i umírání mého dítěte bylo příšerné. Ale jistým způsobem i milosrdné, protože mi dodýchalo v náručí."
Dvě cesty
Martě rozhodování usnadnil manžel, který řekl, že se na Matouše velmi těší. A i hospic Plamínek, který pomáhá dětem s nevyléčitelnými nemocemi. Našla tu psychickou podporu, připravili ji na situace, které mohou nastat po porodu. Matouš se tak stal prvním pacientem Plamínku už před narozením. A pak se narodil: "Byl velmi maličký, ale nádherný," zněžní Marte při vzpomínce hlas. "Měl krásnou hlavičku, dlouhé prstíky, že je downík, na něm nebylo téměř vidět. Ale jeho srdíčko nemělo vyvinutou pravou komoru, takže hned musel do dětského kardiocentra na Kramároch."
A na Martě bylo další osudové rozhodnutí: "Pan primář Hrebík mi řekl, že jsou pouze dvě cesty. Buď půjdeme domů a budeme se s Maotouškem těšit, dokud se dá. Nikdo mi však neřekne, jestli to budou týdny, měsíce nebo roky. Druhá možnost je, že podstoupí několik operací. Rovněž mi nemůže zaručit, nakolik mu prodlouží život, neboť jsou velmi riskantní, je však jisté, že bude více trpět. A to rozhodlo. Nenechám Matouška trápit víc, než je nutné. Hned jak to bude možné, půjdeme domů. I když s vědomím, že jeho život nebude dlouhý, ale přežije ho v kruhu rodiny, bude mít babičku, kmotru, vlastní hračky, pokojíček ... "
Doma ...
Zpočátku byl Matouš velmi slabý, ale po měsíci zesílil natolik, že opravdu mohl domů. Měl se relativně dobře, ale Marta věděla, že jeho srdce může kdykoliv selhat.
"Bylo to vyčerpávající, být stále ve střehu, připravená na to, že odejde. Alespoň jsem se snažila žít, jakoby každý den byl náš poslední. Stále jsem ho nosila na rukou, hrála si s ním, mazlili jsme se. Bylo to únavné, ale krásné. Zejména když jsem cítila, že je s námi šťastný."
Matouš se narodil v dubnu. Rodiče s ním prožili krásné léto, ale s příchodem podzimu se stav začal zhoršovat. Stávalo se, že když plakal, na chvíli upadl do bezvědomí.
"V kardiocentru navrhovali, že udělají katetrizaci, aby zjistili, jaká je situace. Zachránit ho však nemohli. Bylo to hrozné. Chtěla jsem mu pomoci, ale nechtěla jsem ho zbytečně trápit. Lékaři byli nesmírně lidští. Netlačili na nás, dali nám čas na rozmyšlenou. No a my s mužem jsme dospěli k názoru, že si ho raději vezmeme domů. Nikdy nezapomenu, když jsem ho večer ukládala do postýlky, vypadal neskutečně šťastný, že je doma. "
Nesoudím
Osudu se však uniknout nedalo. Matouškovi bylo ze dne na den hůř. V jednu chvíli už byla Marta přesvědčena, že přišel konec, ale on se opět vzchopil. Čas mu vyměřil ještě měsíc života. "Matoušek zemřel v listopadu. Přesně si vzpomínám na poslední den, který jsme společně strávili doma. Cítil se dobře, byl spokojený, papal, spinkal, hrál si. Byla jsem šťastná, když jsem ho večer ukládala spát. Vzbudil se, ale byl nespokojený. Celý den poplakával, podvečer mu vyskočila teplota a ztratil vědomí. V kardiocentru se mu ještě snažili pomoci, ale lékaři nám řekli, že už je na odchodu. Dali nám samostatný pokoj, abychom se mohli rozloučit, přišli i babičky, kmotra ... A pak mi nad ránem umřel v náručí. "
Marta se samozřejmě setkala i s názory, že v případě, jakým byl ten její, by byla lepší interrupce. Ona naopak nikoho nesoudí.
"Vždyť i mě občas přepadnou pochybnosti, jestli jsem se rozhodla správně. Ale převažují opačné pocity. Když jsem syna držela v náručí a on se mnou komunikoval, usmíval se a žvatlal, viděla jsem, že je šťastný. Jak si pak může být někdo stoprocentně jistý, že takové děti se nemají narodit? Ano, je to neskutečně těžké dilema a ani v nejmenším neodsuzuji ženy, které se rozhodnou těhotenství ukončit. Ale mě, když mi Matouš dodýchal v náručí, zaplavil zvláštní pocit klidu. Jako po těžké bitvě, kterou jsem však neprohrála. "
PRÁVO NA ŽIVOT I NA SMRT
Když je plod vážně poškozený, mnoho lidí si pomyslí - nejlepší řešení je interrupce. Podle kardiologa Mariána Hrebíka to však vůbec není jednoznačné:
"Prenatální diagnostika se nedělá proto, abychom při zjištění vážného poškození plodu posílali na přerušení těhotenství. Tímto vyšetřením se zjišťuje, zda se dítě správně vyvíjí. Zjistí-li se vážná vrozená vada, která je například neslučitelná se životem nebo její řešení po porodu nemusí být úspěšné, jako krajní řešení přichází v úvahu i přerušení těhotenství. Ale je to jen jedna z možností. Další, a častější, je připravit matku s celou rodinou na situaci, která nastane po porodu, abychom mohli co nejúčinněji pomoci. " Primář však zdůrazňuje, že ať se žena rozhodne jakkoli, je třeba ji respektovat. Úkolem odborníků však je dát co nejvíce informací, aby se mohla rozhodnout správně.
Je pravda, že v děloze dítě netrpí? "Dá se to tak říct, protože mnohé vrozené vady se neprojeví. Máma za dítě dýchá, zajišťuje mu živiny. Prudká změna situace nastane až po porodu, když dítě, řekněme, musí začít používat plíce. "Přesto si kardiolog nemyslí, že porodit dítě je nesprávné:"
Všichni jsme smrtelní, důležité je, jak život naplníme. Jsem přesvědčen, že úsek, kteří prožili Fülöpovi se synem, byl tak naplněn city a zážitky, že se to jiným nepodaří za několik let. Navíc vidím, že paní Fülöpová se stala poradkyní mnoha maminek, které se ocitly v podobné situaci. V mnohém jim může poradit lépe než my, protože si to prožila.
A dilema - operovat, nebo ne? "U těžkých vrozených vadách se většinou rodiče rozhodnou pro operační řešení, i s vědomím vysokého rizika neúspěchu a možných komplikací. Pokud se to opravdu stane a dítě je i několik měsíců na přístrojích, lécích a s velmi špatnou perspektivou, je to traumatizující situace pro všechny. A i pro zdravotníky je to smutná práce, když už nemohou velmi pomoci. A tehdy nás mnohokrát napadne, jestli by opravdu nebylo lepší nepodstoupit tento boj, vzít si dítě domů a vzájemně se obohacovat, pokud se jen dá. "
Autor: BARBORA DVOŘÁKOVÁ
13. říjen 2008
Převzato z PLUSKA.SK, článek naleznete na:
www.pluska.sk/ine/pribeh/viem-umrie-preto-vsak-nesmie-zit.html
Nalezeno na stránce
http://spravy.vyveska.sk/
