Vatikán. Papežský kazatel O. Raniero Cantalamessa pronesl v pátek druhou adventní promluvu v kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce. Pokračoval v cyklu kázání věnovaných spiritualitě sv. Františka. Tentokrát hovořil
o pokoře jakožto pravdě a službě.
„Ve všech jazycích, skrze něž k nám mluví Bible, tedy v hebrejštině, řečtině, latině, italštině
má slovo poníženost dva základní významy: jeden je objektivní a označuje nízké postavení, faktickou nepatrnost či ubohost, a
druhý je subjektivní a označuje cítění a uznání vlastní nepatrnosti. A v tomto druhém smyslu chápeme pokoru jako ctnost.“
Říká-li o sobě Maria v chvalozpěvu Magnifikat, že Bůh „shlédl na svou nepatrnou (tapeinosis) služebnici“ (Lk 1,8), je řeč o pokoře v prvním smyslu slova, pokračoval papežský kazatel.
„Ctnost pokory má zvláštní status: má ji ten, kdo si nemyslí, že ji má, a nemá ten, kdo si myslí, že ano. Jedině Bůh o sobě může říci, že je „pokorný srdcem“ (Mt 11,29) a opravdu takový je. Toto, jak uvidíme, je jedinečná a neopakovatelná charakteristika pokory Bohočlověka.“
Maria tedy neměla ctnost pokory? - táže se O. Cantalamessa a odpovídá:
„Jistěže měla, v míře vrchovaté, ale věděl to pouze Bůh, Ona nikoli. Právě v tom tkví neporovnatelná hodnota pokory, opravdové pokory: že totiž její vůni vnímá pouze Bůh, nikoli ten, z něhož vychází.“
V teologickém světle, řekl dále O. Cantalamessa, je pokora bytostně pravdou. „Jednou jsem dumala nad tím,“ citoval papežský kazatel sv. Terezii z Avily, „proč Bůh miluje tolik pokoru, a napadlo mne náhle, bez jakékoliv předešlé úvahy, že tomu tak musí být, protože
On je svrchovaná Pravda a že pokora je pravda.“ (Hrad v nitru, kap.10, 7)
„Je to světlo, které neponižuje, ale dává naopak nezměrnou radost a povznáší.
Být pokorní, totiž neznamená být se sebou nespokojení, neznamená to uznávat vlastní ubohost – a v jistém smyslu - ani vlastní malost. Je to jakési patření na Boha spíše než na sebe sama a zvažování propasti, která odděluje konečné od nekonečného. Čím větší je toto vědomí, tím více se dotyčný stává pokornějším. Sama nicota dokonce působí radost, poněvadž díky ní lze Bohu nabídnout tvář, jejíž malost a ubohost od věčnosti okouzluje srdce Nejsvětější Trojice.“
Velká učednice Prosťáčka z Assisi, kterou papež František nedávnou kanonizoval, těsně před smrtí prohlásila: „O nepoznaná nicoto, nepoznaná nicoto!
Duše nemůže v tomto světě mít lepší vidění, než když kontempluje vlastní nicotu a přebývá v ní jako v cele nějakého vězení.“ (Il libro della B. Angela da Foligno, Quaracchi, 1985, p. 737.), citoval O. Cantalamessa sv. Andělu z Foligna a pokračoval:
„V této radě je jedno tajemství, pravda, kterou lze vnímat zkušeností. Ukazuje se totiž, že tato cela opravdu existuje a že do ní lze vstoupit opravdu pokaždé, kdy se chce. Spočívá v klidném a pokojném vnímání toho, že
před Bohem jsme ničím, avšak ničím, které On miluje.“
Uzavřít se v tomto vězení je něco zcela jiného než uzavření se v sobě samém, pokračoval O. Cantalamessa.
Naopak. Je to otevření se druhým, otevření vůči bytí, vůči objektivitě věcí. Opak toho, co si vždy mysleli nepřátelé křesťanské pokory. Je to uzavření před egoismem, nikoli uzavření se v egoismu. Do oné cely nepřítel neproniká.
„Mluvili jsme o pokoře jakožto pravdě stvoření před Bohem. Duši sv. Františka paradoxně naplňuje úžasem nikoli velikost Boží, ale Jeho pokora.
Ve spise Chvály Boha Nejvyššího, který se zachoval v jeho vlastním rukopise, říká světec překvapivě »Ty jsi pokora«. František postřehnul hlubokou pravdu o Bohu, která by měla naplňovat úžasem také nás.“
„Bůh je pokora, protože je láska, pokračoval papežský kazatel.
Bůh postrádá jakoukoli schopnost nejenom donucovací, ale také obrannou. Pokud si lidské bytosti zamanou, jako to učinili, že odmítnou Jeho lásku, On nemůže zasáhnout Svojí autoritou a vnutit se jim. Nemůže než respektovat svobodné rozhodnutí lidí. Lze Jej odmítnout, zlikvidovat. Nebrání se, nechá je. Anebo lépe, Jeho způsob obrany a obrany lidí před jejich záhubou, je láska ještě větší, věčná. Láska ze své povahy vytváří závislost, závislost pokory. Takto je tajemně přítomna v Bohu.“
„Láska tedy poskytuje klíč k pochopení pokory Boha: Nepatrná moc totiž stačí, chce-li se někdo ukázat, ale, chce-li zůstat stranou či zmizet, musí být značná. Bůh je touto nekonečnou mocí, která se skrývá a zjevuje ve vtělení. Viditelný projev pokory Boha spatřujeme v Kristu, který pokleká před svými učedníky, aby jim umyl nohy – které, jak si lze představit – byly špinavé, a ještě více potom, když Mu je na kříži vnucena radikální nemohoucnost, a on nadále miluje, aniž by odsuzoval.“
„Sv. František pochopil toto těsné sepětí pokory Boha a Jeho vtělení, navázal O. Cantalamessa. …Objevujeme něco velmi důležitého.
Pokora nespočívá především v tom být maličcí, protože je možné být maličkými a nebýt přitom pokorní. Nespočívá ani v tom cítit se maličkými, protože někdo se může cítit maličkým a opravdu jím být a byla by to jenom objektivita, nikoli pokora; nemluvě o tom, že cítit se maličkými a bezvýznamnými může být způsobeno komplexem méněcennosti a vést k bezvýchodnému stažení se do sebe, tedy k zoufalství a nikoli pokoře. Pokora sama o sobě, tedy v nejdokonalejším stupni znamená nikoli být maličkými, nikoli cítit se maličkými nebo se za maličké prohlašovat. Znamená činit se maličkými a to nikoli z nutnosti či osobního užitku, ale z lásky, aby „vynikli“ druzí.
„Pro sv. Františka je „sestra voda“ symbolem pokory a definuje ji jako „užitečnou, dobrou, pokornou a čistou“. Voda se totiž nikdy „nezvedá“, „nestoupá“, ale vždycky sestupuje, dokud nedojde na nejnižší místo. Stoupá naopak pára, která je právě proto tradičním symbolem pýchy a marnosti. Voda sestupuje a proto je symbolem pokory.“
„Nyní je zřejmé, co znamenají Ježíšova slova: „Učte se od mne, který jsem pokorný“. Je to výzva k tomu, abych se činili maličkými z lásky, abychom jako on umývali nohy bratřím…. Tato nová tvář pokory je tedy vyjádřena slovem „služba“. Také v Matoušově evangeliu to dokládají Ježíšova slova: „Vždyť Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28).
„Nyní pár závěrečných úvah o ctnosti pokory ve všech jejích výměrech, tedy ve vztahu k Bohu i k ostatním lidem.
Nesmíme se klamat, že jsme dosáhli pokory jen proto, že nás Boží Slovo dovedlo k objevení naší nicotnosti a ukázalo nám, že je zapotřebí, aby byla vyjadřována bratrskou službou. V jakém bodě se nacházíme, pokud jde o pokoru, se ukáže, když iniciativa přejde od nás ke druhým, to znamená tehdy, kdy nikoli my rozpoznáváme svoje vlastní defekty a chyby, nýbrž činí tak ti druzí; když nejenom my jsme schopni říci pravdu, ale když si ji ve značné míře také necháme říci druhými… Na jakém stupni boje proti pýše se nacházíme, je vidět z toho, jak reagujeme, navenek i ve svém nitru, když nám někdo protiřečí, opravuje nás, kritizuje nebo nechává stát stranou.“
„Když usiluji o to, aby se mi dostalo slávy od člověka za to co říkám či dělám, je skoro jisté, že ten, koho mám před sebou, snaží se obdržet slávu ode mne tím, jak mi naslouchá a jak odpovídá. A tak se stane, že každý hledá svoji slávu a nikomu se jí nedostane, a jestliže náhodou ano, pak to není nic jiného než prázdná sláva, která se po smrti rozplyne jako dým. Následky jsou však děsivé. Ježíš pokládal úsilí o vlastní slávu dokonce za překážku víry. Farizeům řekl: „Jak můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen u samého Boha?“ (Jan 5,44).
„
Aby se člověk „nevznášel v pýše“, Bůh jej obvykle drží při zemi jakýmsi druhem kotvy. Posílá mu, jako sv. Pavlovi, „satanova posla, aby jej bil do tváře, osten do těla“ (2 Kor 12,7). Nevíme, čím přesně byl tento osten pro apoštola, ale dobře každý víme, čím je pro nás!
Každý, kdo chce následovat Pána a sloužit církvi, jej má. Jsou to ponižující situace, které neustále přitahují k tvrdé realitě toho, čím jsme. Může to být defekt, nemoc, slabost, nemohoucnost, kterou nám Pán ponechává, navzdory všem prosbám o její odstranění.“
„Pokora však není jenom privátní, individuální ctnost, pokračoval papežský kazatel. Existuje pokora, která musí zářit v církvi jakožto instituci a Božím lidu. Je-li Bůh pokorný, také církev musí být taková. Sloužil-li Kristus, také církev musí sloužit a to z lásky. Dlouho církev jako celek prezentovala světu Kristovu pravdu, ale možná ne dosti Kristovu pokoru. A přece právě
pokora lépe než jakákoli apologetika tiší nevraživost, odstraňuje předsudky a urovnává cestu k přijetí evangelia.“
„V prorokovi Sofoniášovi (3,12) Bůh praví: „Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý. Bude hledat své útočiště v Hospodinově jménu.“ Tato slova jsou stále aktuální a možná že i na nich závisí účinek evangelizace, kterou církev uskutečňuje.“
(mig)
Převzato z
http://www.radiovaticana.cz/index.php4,
článek ze 14. 12. 2013 naleznete
zde.
