Chvála Kristu a Marii,
vážení, moc děkuji za Vaši odpověď a dovoluji si ještě poslat
vánoční prózu. Také Vám ze srdce přeji požehnaný Advent.
Je večer. Jako by ani nevadilo svištění větru tam venku, za zimního mrazivého počasí, kdy sněhové jazyky vnikají do špatně uzavřených okenic. V jedné světničce vládne cosi neobvyklého…
O tom venku možná ani nevědí dva malí hrající si chlapci. V jejich očích září odlesk Hvězdy betlémské, určující místo nekonečné radosti a štěstí. Snad i sebezarputilejší a chmurami se zaobírající člověk by alespoň na chvíli odložil svou už obehranou kartu, a zcela odlehčen od této stopy útrap by se zahleděl do těch očí, které jsou jakousi neústupnou předzvěstí rodícího se ducha.
Ti chlapci vědí, že nejsou sami, že je s nimi Někdo, kdo je má rád. Ta tajemná Bytost je zcela prostupuje, tak závratně a mocně, že se dokáží, zcela neobvykle na svůj věk, ukáznit a soustředit na svoji hru. Není to jen tak obyčejná hra, je to hra lásky a vzájemnosti. Oni totiž vědí, že dnes, dnes večer k nim přijde Ježíšek s otevřenou náručí dárků, a že ty dárky nepřijmou a ani nemohou přijmout nějak bezděčně, lehkomyslně či všedně, ba právě naopak, jako Boží milost dětem, jejichž duše je právě ještě dětská.
V jejich hře je opravdu něco nadbytostně smyslného. Je to čas, který je vyplněn čekáním, a to čekání samo o sobě není vůbec promarněné, nýbrž využité hrou, hrou, při níž se věci obyčejné mění v krásné, jako když malířův štětec zachytí peruť paprsků kropících ještě mlhou zahalenou krajinu.
Oba chlapci jsou bratry, ale to u nich nestačí, že by se jen tak nazývali. Je tu něco hlubšího, tajemnějšího, cosi vnitřně a bytostně je spojujícího. Tedy ne jen bratr a bratr podle slovního příkladu, ale něco jako stonek a květ, které bez sebe nemohou žít. Oba tuší, že tento vztah nemůže trvat věčně; a co když ano? Co když nikdy nic nekončí, a život přece není jen hra „ na slepou bábu“. – Ale oni nejsou slepí, vědí a cítí, že to, co život dává, není a ani být nemůže nějaká věc, prázdné srdce, suchý cár, střízlivý rozum,- a snad ani jen úsměv matky…; nýbrž musí to být něco vyššího, mnohem Vyššího. A tak je napadlo, že Ježíšek, když přichází Odněkud, nepřináší jen dárky, které se dají koupit v obchodě, nýbrž že přináší i takové, těžko nějak vysvětlitelné pocity zvláštního štěstí, které jsou dominantou Vánoc.
Ty chlapce opravdu více zajímá to, co se skrývá za těmi nespočetnými hvězdami, které se třpytí na tmavomodrém nebi, než to, co vidí kolem sebe – ve škole, na ulici, v biografu… A proto si myslí, a právě proto si myslí, že Vánoce jsou neobyčejné, a to, co je tak očividně a srdceryvně prosvětluje, že i nejzatvrzelejší srdce pookřejí a obměknou, je jakási tajemná moc a síla; ovšem síla, která nevniká nějak násilně, despoticky, ale pozvolna jako přídružný vánek, síla, která proniká srdce a zapaluje touhu – touhu konat dobro, rozdávat radost, šířit uspokojení, souvztažnost, přátelství, souhru a celistvost v jednotnosti, což se symbolicky zdůrazňuje předáváním dárků pro potěšení a lásku.
A opět myslí na Ježíška, zdali spí… - Možná že spí, ale určitě na ně myslí, neboť kde se sejdou alespoň dva v Jeho Jménu – On je uprostřed nich.
Tento zvláštní pocit Jeho přítomnosti je vybízí k tomu, aby si jako bratři padli do náruče a zpečetili to nerozlomné pouto, které je vůbec nesvazuje, nýbrž dopřává jim absolutní svobodu Božích dětí. V této chvíli nemohou pochopit, že jsou bratři, kteří si dělají naschvály, čertí se na sebe, dokonce si vším možným vyhrožují… Ale vzápětí je oslňuje symbolika Vánoc: rozžatý stromeček a jiskrná svatozář sršící z očí radujících se dětí.
Najednou si připadají, jako když stojí na kopci a dívají se na jarním sluncem oděnou krajinu, od které se jako od bot odlepují zaschlé kusy bláta a sněhu; připadají si, jako by stáli na místě, kde se zjevila Panna Maria, neboť je prozářené neviditelným světlem, Duchem. – A najednou cítí váhu Slova, které nemusí být nikterak vyumělkované a skvěle vybroušené, ale které musí znít od srdce, z hloubi duše, ze zřídla života, z pramene Lásky, z jejich spojených srdcí. To Slovo je Bůh – Láska.
Vědomi si této tak dlouho v nich skryté pravdy, která právě dnes z nich vytryskla jako Marianský pramen, odchází v jednotě, úctě a lásce k tomu vonícímu oltáři, aby se podívali a přesvědčili, jak je Ježíš – všechny – Miluje!
Petr Stloukal
