Po dlouhém zvažování a rozvažování jsem se rozhodla vydat článek, který možná některé "podráždí", jiné třeba "poposune" dál. Kéž by to bylo spíše to druhé...
Je neděle 22.9. 2013 den, kdy mám odjet na týden do adoptivní farnosti Jeníkov v severních Čechách.
Už dávno před tímto datem byl na webových stránkách článek s prosbou o pomoc – brigádu v Jeníkově. Někteří přislíbili svoji účast, ale jak se blížil datum odjezdu, tak se najednou všichni začali ozývat, že mají něco jiného, že nyní jet nemohou, že snad příště. Nakonec zůstal jen jeden člověk, který by jel, ale i ten v sobotu večer napsal, že mám jet sama. Totálně mě to zdrtilo. Měla jsem v Jeníkově vymyšleno, co by bylo potřeba udělat a kde jsem potřebovala na pomoc přinejmenším kluky, ne-li chlapy. A najednou nic. V neděli, den mého odjezdu jsem si po mši svaté sedla k noteboku a začala přemýšlet jestli vůbec odjet nebo ne.
Vůbec se mi nechtělo, všechno to ve mně křičelo, abych nikam nejezdila, že je to všechno zbytečné, že je to ztráta času, že tam stejně nic sama neudělám, že doma bych toho zvládla více. A navíc, mám dovolenou, tak proč bych zase měla jet někam pracovat, někde pomáhat. Vždyť stejně to nikdo neocení, možná o to ani nikdo nestojí. Proč se tam pořád tak tlačíš…. Všechny tyto moje otázky vyústili v pláč, kdy jsem téměř v zoufalství nevěděla, co mám najednou udělat. Někde hluboko ve svém srdci jsem měla touhu do Jeníkova jet, ale všechno okolo křičelo pravý opak. A pak taky to, že skutečně pojedu sama, to asi bylo nejtěžší.
Jak jsem tak brečela a v mé hlavě se honily všechny možné myšlenky, tak jsem zároveň pořád dokola poslouchala jednu písničku...
Pane žehnej. To ona mě nakopla k tomu, abych hned vstala, dobalila se a odjela. Ještě jsem ani nevyjela z Brna a hned v mém srdci byl název pro nový článek, který nyní čtete.
Cestou jsem přemýšlela, co mě tím Bůh chce říci. Mnozí lidé se na adoptivní farnost na druhém konci republiky dívají jako na bláznovství a nechápou to. Jiní sice pomůžou, ale když vidí, jak to vše jde pomalu kupředu, tak už nemají žádnou motivaci znovu jet. Jiné odrazuje to, že se místní nezapojují, že někdy dokonce naše dílo ničí. Některé odrazuje vzdálenost a čas strávený na cestě. Snad všechny tyto důvody jsou odpodstatněné, ale…
Není možné se na to podívat i z druhé stránky? Ano, cesta z Moravy na sever Čech je skoro 300 km a po D1 je to skoro 4 hodinová cesta, ale což se nedá tato doba využít k vzájemnému setkání, k modlitbě nebo jen tak se dívat na to, co je kolem nás?
Ano, místní lidé se moc nebo téměř vůbec nezapojují, ale možná je to tím, že jsme je ještě dostatečně neoslovili nebo jim nedali příležitost.
Ano, může tu být i to, že věci jdou pomalu kupředu a někdy možná dlouho stojí na jednom místě, ale není to z toho důvodu, že my bychom nechtěli, ale je to proto, že nejsou jednak peníze a pak taky možná proto, že nejsou pomocnící, kteří by nám pomohli různé práce udělat „levněji“ než kdybychom si na to najali nějakou firmu. Možná ty věci jdou pomalu dopředu také proto, abychom se lépe naučili vidět to, co už se podařilo a více si toho vážili. Ale o tom třeba jiný článek, který už se také chystá.
Ano, možná, že jsme blázni, když jezdíme 300 km daleko a snažíme se mezi místními lidmi něco dělat. Jenže nebýt toho, že se farnost adoptovala, kde by byla nyní?? Kdo zná třeba jen letmo minulost Jeníkova, tomu to nemůže být lhostejné ani jedno.
Snad jsem se tu až příliš rozohnila nad tím, že nikdo nejel….
Ta cesta, kterou jsem nakonec sama podnikla, byla pro mě dost náročná, ale jsem ráda, že jsem vyjela. Uvědomila jsem si totiž, že nejde jen o to, jestli já chci nebo nechci, ale jde také o věrnost a vytrvalost. V poslední době jsou s některými věcmi kolem Jeníkova větší potíže a já bych to ráda vzdala a zůstala si doma ve svém teplíčku a klídečku a nic neřešila, ale díky Bohu jsem si uvědomila, že o tom to není. V dnešní době je třeba, aby se našli lidé, kteří budou v očích druhých „blázny“ . Je třeba také, aby člověk občas přemáhal své pohodlí a zaběhnutý styl života.
S odstupem času bych chtěla na závěr ještě dodat. I přesto,že článek je psán o adoptivní farnosti Jeníkov, tak nejde pouze o to místo samotné. Uvědomuji si čím dál víc, že je třeba být v dnešní době takovými "blázny", kteří dokážou jít věrně a vytrvale za tím, co tuší, že je správné a to ať jsou na jakémkoliv místě.
Pane, otevři nejen naše oči, ale také naše srdce, abychom v té dnešní době dokázali být věrní a vytvalí na místě, kde nám Ty sám ukazuješ, že je to třeba. Kéž se nebojíme být "blázny" v očích lidí tohoto světa.
