Je opravdu katastrofou lidských dějin, že lidská síla se často nezakládala na principu bratrského sdílení, jak nabádá evangelní zvěst, nýbrž na jakési platformě podvodu a vykořisťování.
Člověk ve své podstatě je totiž bytost usilující uchvátit z bohatství, jež se mu nabízí, co nejvíce. Dokladem toho jsou barbarské vpády Evropanů do panenské krásy Ameriky: vybíjení původních obyvatel, plenění, drancování, zkáza všeho druhu. Je otázkou: Kdyby byla další „Nová Indie“ – dosud neobydlená -, jak by se zachoval onen nechvalně známý a nyní tak neustále skvěle vytrubovaný – skrze tribuny… - Člověk 20. a 21. století?! Podobně – či jinak? – Těžká řeč -; ale podle toho, co se kolem dokola, vůkol nás děje, vše spíše nasvědčuje tomu, že by opět – jako v době kolonizace – zvítězil „zdravý rozum“!
Neschopnost žít – neumění žít přináší skepsi, z ní povstává racionalismus: a hle – máme tu revoluci! Revoluce jako násilná přeměna krví, jatka historie, je mementem, jež nelze přehlédnout. Vždy šlo o uchopení novou mocí – tedy: výměna stráží! („Kůži za kůži!“, jak se ozývá z prvních stran knihy Job)
Nastolení řádu není možné za cenu vražd a násilí. Ale právě tato neschopnost člověka změnit postoj k životu byla a je, a bohužel i bude, skutečností – neschopnosti žít. Kdyby člověk opravdu žil, neničil by život. A boj, o němž jsem mluvil, by pak nespočíval v puzení uchvátit versus chránit, nýbrž směřoval by k jedinému podstatnému naplnění, plerómatu, dovršení a završení života a dějin, což je parusie a ustanovení jediné možné vlády: Teokracie.
Když člověk ztratil schopnost žít a potuloval se po zemi, jež se mu stala vyhnanstvím, ba jakýmsi prokletím, tělo břemenem a duše bolestnou ztrátou, nenacházel ani správné pojetí lásky. Vše, co svojí láskou získal, záhy ztratil. A to vše právě proto, jelikož milost milování pojal jako impuls k dobytí! Zemi začal dobývat – a ne obývat, jak trefně poznamenal filozof Josef Šafařík; a totéž se dělo i v rámci vázanosti city, tedy v oblasti lidského srdce, které začalo odporovat rozumu; a zde dochází k rozklížení mezilidských vztahů. Proto plným právem napsal Antoine de Saint-Exupéry, že existuje pouze jeden jediný přepych: mezilidské vztahy.
Hrůzný věk, v němž se ocitáme, a díky němuž jsme konfrontováni se skutečností mimořádných proměn, které však jeví se spíše jako jakési „memento mori“ – nikoliv „memento vitae“; věk předělů i podivných neslýchaných katastrof – snad všeho druhu; tento věk, který dospěl až tak daleko, že veřejně legalizuje vraždu jako „dobrý skutek“ (interrupce, eutanazie) a dává ty největší svobody zločincům: tento věk je na pokraji totální záhuby, která dřív nebo později musí přijít. Vždy, kdy v dějinách se převracelo něco z Božího zákona – dekalogu – zcela naruby, a což dozajista má satanskou inspiraci, mělo pak za následek deprimující apostasi: vzletný rozvoj sekt, hrubý materialismus a pojetí života jako něčeho dočasného, pomíjejícího a co – ve vztahu k druhým – nemá smyslu. Odtud ono ochladnutí vztahů, všesvětový egoismus par excellence a zaryté odmítání biblického Boha, jenž se nám v Ježíši Kristu zpřítomnil jako Láska.
Dnes po všech revolucích, válkách, neslýchaných zvěrstvech: jež bohužel stále pokračují; katastrofách (z nichž ovšem největší je ta v dimenzi duchovní: globální apostase), vidíme, kam až dospěl hnací stroj technické revoluce, industriální opium, monopolní fata morgána, a vůbec jakákoliv snaha po „zlidštění země“. Zrádný humanismus, jenž jeví se navenek filantropicky, který však de facto dokáže –
bohužel jen! – mluvit o lidském bratrství a lásce k bližnímu, dokázal úžasnou věc: člověka, který byl stvořen k obrazu Božímu, okradl o naději ve věčnou spásu, ve víru v posmrtný život. Víru nahradil ideologií, z pozemského bytí učinil utopii, které by se ze srdce vysmál takový Sokrates či Platon, neboť je v důsledku tak slepou stezkou, ba zrádnou, poněvadž jest sebevraždou. Žít bez víry v něco, co nepřetrvá, nemá smysl.
Když člověk uvažuje z ptačí perspektivy a jistého náhledu, který dnes snad si už můžeme dovolit, jisté je, že vše to, co se stalo, určitě má svůj smysl – třebaže nelze přehlédnout, že „díky“ hříchu mnoho polí lidské kultury zůstalo ležet ladem – a nejen to: zničení, které nastalo, už nyní má univerzální charakter a v postatě doléhá na každého jednotlivce jako jho titánských rozměrů.
Náprava, ke které by mělo dojít, musí začít satisfakcí za spáchané zločiny, a jelikož to ve skutečnosti není možné, poněvadž svět je jako Faustus zaprodaný Zlému, vysvítá nakonec, že jediné, v co v důsledku můžeme věřit, už je „jen“ Boží zásah. Ten ovšem nemusí přijít hned, a bylo by tuze naivní, kdybychom s rukama v klíně – čekali… Věřím, že Bůh chce a očekává iniciativu a aktivitu. Zbraně křesťana jsou jednoduché a prosté: modlitba, půst, dobré dílo – bonus opus -, kladný sebezápor – který extrovertně vychází vstříc bližnímu, jenž potřebuje a očekává pomoc. To je jediné Evangelium, kterému svět věří.
Ježíš stojí na nejvyšším stupni prorockého sdělení: nelze mu nic vytknout. On, který mě oslovil, zaujal, uchvátil, oslnil, přitáhl, vzburcoval, fascinoval; On, který vložil do mého srdce Jedinou skutečnou Lásku: Ducha Svatého; On, jehož následuje zástup, který by nikdo nepočítal, mi dal jistou a věčnou záruku: Když v Něho budu věřit, mohu žít jako On – svatě a věčně!
Jednou naši tělesnou schránku pozře smrt – co je za ní: to ještě přesně nevíme. Tušíme však a věříme, že Tam je Bůh. Že On je tím Životem, který nikdy nekončí.
Kdo miluje, neumírá.
Se srdečným pozdravem vděčný čtenář Petr Stloukal
P.S. Dovoluji si přiložit další svoji úvahu, kterou jak sami uznáte za vhodné
můžete zveřejnit. Napsal nám do redakce MS!
