Homilie ke 33. neděli v mezidobí, cyklus C.
P. Richard Čemus
Že přijde jednou konec světa, je jasné. Alespoň nám
Alespoň nám
Evropanům, jejichž kultura stojí na židovsko-křesťanských základech. „Konec světa“ je totiž vysloveně
biblická myšlenka. Nejsem zrovna expert, abych mohl svá tvrzení podložit, ale pokud vím,
náboženství dálného Východu nic takového nepřipouští. Dualistické mýty starého Orientu se zakládaly na představě nekonečného kosmického střetu dobra se zlem.
Marxismem hlásaný neustálý třídní boj je jakýmsi odvarem těchto orientálních mytologií. Člověk by jej nemusel brát vážně, kdyby jeho realizace nebyla stála tolik životů: Solženicyn odhaduje, že v samotném Sovětském svazu za sedm desetiletí jich bylo na 60 milionů.
Na zahájení akademického roku na Institutu náboženských nauk v Rimini byl pozván jistý muzikolog, který úchvatným způsobem ukázal, že
kdyby nestála naše kultura na židovsko-křesťanském základu, nevznikla by jediná Mozartova nebo Beethovenova symfonie. Neboť jejich kompozice předpokládá dynamický způsob myšlení a zkušenost, že
dějiny mají svůj počátek, rozvíjí se a skončí. Kdyby tato dynamika chyběla, neexistovaly by ani dějiny spásy. Existovala by jenom jakási kosmická nuda, od které však nejsme ani my v našich představách o Nebi příliš vzdáleni. .
A skutečně, jsou ta naše kázání o posmrtném životě tak nezáživná, že se ani dobrému katolíkovi na onen svět moc nechce. Množství vtipů, které na toto téma kolují, není asi také zrovna náhodou.
Už ruský myslitel Vladimír Solovjov (+1900) měl toho nevěrohodného vychvalování posmrtného života dost. Nejvíc ho rušilo popření jakékoli kontinuity. Zde slzavé údolí, tam plnost radosti a štěstí.
Proč by měla vidina něčeho úplně nového nahradit svět, který znám a mám rád. Ne bez ironie odpovídal kardinál Špidlík na otázku, jak se mu daří, s oblibou takto: „Zatím se mi v tomto slzavém údolí pláče docela dobře“.
Před léty ještě jako bohoslovec jsem viděl v Rakousku film režiséra Jodorowského Montagna sacra. Šlo o výstup na posvátnou horu, jejíž vrchol údajně skrýval tajemství věčného života. Po namáhavém výstupu však účastníci výpravy zjistí, že byli oklamáni, a že na vrcholu nic není. Byl jsem tehdy tím filmem pohoršen. Dnes si však kladu spíše otázku:
Proč se na věčný život vlastně netěšíme? Solovjov odpověď našel. Tkví to podle něj v obrazu, který o věčném životě máme. Sám nabízí jako nejlepší obraz věčného života eucharistii. Chléb a víno, které věřící přinášejí na oltář, jsou „plod země a lidské práce“. Modlitbou kněze, který jedná in persona Christi, se víno promění v jeho krev a chléb v jeho tělo. A věřící tento svůj prací vydobytý chléb dostanou zpět při přijímání, ovšem nikoli pouze pro zachování pozemského života, nýbrž pro život věčný.
Na hrobě kardinála Špidlíka ve velehradské bazilice čteme tato jeho vlastní slova: „
Vše co jsme na tomto světě vykonali s láskou, přechází s Kristem na věčnost“. A kde je Kristus, tam je život a to život věčný. Nemusíme pak radikálně přehodnotit naši představu o onom světě? Pokud je pro nás nebe jen místem hřbitovního klidu, nedivme se, že tolik lidí se vzpírá ně uvěřit.
Nebe není žádným místem, ale setkáním s trojjediným Bohem, k němuž cesta je samotný Kristus. Tak jako je spojeno lidství a božství v jeho osobě, tak musí být i spojeno nebe se zemí, aby se tam dalo vůbec žít. Je to pěkně vyjádřeno v písni
Baroko,
kde Richard Müller zpívá: „Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno i sebe“.
To ale znamená, že tváří v tvář apokalyptickým událostem, které předjímají konec světa, viz tajfun na Filipínách,
nesmíme složit ruce do klína. Všechno, co dobrého uděláme, zůstane navěky. A je tedy pravda, co říkali naši předkové, že
člověk si s sebou do rakve nevezme nic než dobro, které vykonal. Zůstává však jedna otázka:
proč je konec světa líčen jako utrpení a zkáza? Asi bude i velkým očištěním nás samých! „Hle, přijde den, který plane jako pec, – říká prorok Malachiáš – slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti! […] Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení“ (Mal 3,19-20). Proto
žádná řeč o konci světa ať neústí v zoufalství, ale do naděje! Tak jako píseň Petera Maffaye
Eiszeit.
Líčí v ní konec světa jako novou hrůznou dobu ledovou, kde i ten poslední člověk na zemi si nepřeje nic, než smrt. A přesto, teskný tón kytary přerůstá v jásot a plný naděje předjímá nové jaro.
Starší články v rubrice Homilie
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek, vydaný 15. 11. 2013, naleznete
zde.
Lze si ho poslechnout také v archivu
- http://www.radiovaticana.cz/porady.php4