Chvála Kristu a Marii,
vážení, Bohu díky Vám za Vaši úžasnou práci pro Boha a nádherný
časopis Milujte se! - Po zvážení Vám posílám svoji úvahu o radosti,
kterou můžete jak uznáte za vhodné zveřejnit. Přeji Vám hojnost
Božího požehnání a ochranu Panny Marie.
Velkým problémem dnešní doby, přičemž mám na mysli Evropu, zvláště západní a střední, je postupná ztráta skutečného upřímného humoru, který by tryskal z čistého srdce nezatíženého pesimismem, skepsí, negativismem, marným tápáním jakoby ve tmách i celkovou frustrací, rozčarování nad zlem, jež svými jedovatými šlahouny obepnulo téměř celou zemi a absencí naděje do budoucna. Pravdou je to, že opravdu žijeme ve vážné době, kdy světu hrozí takové skutečnosti, jako je „skleníkový efekt“, „ozónová díra“, globální znečištění průmyslovými emisemi, ubývání deštných pralesů, které udržují celkové klima planety atd. Je to krize. Ovšem krize není totéž, co slepá ulice, protože Bůh má dosti moci, aby toto vše, co člověk v kooperaci se satanem natropil, opět dal do pořádku. Neřekl snad v Janově Apokalypse: „Hle, obnovuji všechno!“ - ?
Může to být skutečně jeden z vážných důvodů, proč humor, ovoce upřímné především křesťanské radostnosti, se dnes ponenáhlu vytrácí. Jak známo, ďábel opravdu nejvíce jásá, když člověku může ze srdce vyrvat radost ducha, tedy i humor, jak tvrdil sv. František z Assisi, který smutku, který nazval „nejhorším zlem“, vypověděl nesmiřitelný boj. Jiný světec, sv. Jan Bosco, řekl:“Ďábel má strach z radostného člověka.“ Ano, v důsledku hluboce prožívaná radost plná humoru je opravdu tím, co není a ani nemůže být z tohoto světa, neboť je to jeden z plodů Ducha Svatého, které vypočítává sv. Pavel v listě Galaťanům (Gal 5, 22). Jiným příkladem může být opravdu humorná epizoda ze života sv. Ignáce z Loyoly. Tehdy ještě jako zakladateli a generáli jezuitského řádu se doneslo, že jeden spolubratr si velmi libuje v jídle, ba dopřává si i velké porce. Sv. Ignác si ho nechal zavolat a řekl mu:“Slyšel jsem, bratře, že si velice libuješ v jídle, je to pravda?“ – On odpověděl:“Ano, otče.“ – Nato Ignác se dal do smíchu a řekl mu:“Jen tak dál, bratře, i jídlem můžeš oslavovat Stvořitele!“
Je to skutečně tak, že humor je nejen „kořením života“, jak všeobecně se tvrdí, ale rovněž i jakási obrana vůči duchu tohoto světa, jehož knížetem je ďábel, jak řekl Ježíš, který je bytostí, která humor nezná a nesnáší. Po svém pádu díky své pýše nepozbyl andělské mohutnosti, které mu Bůh ponechal, ale vše, co je z Božího Ducha, proto plným právem napsal K.G.Chesterton, že Luciferův pád způsobila jeho vážnost. A je to skutečně na pováženou, že ve chvíli, kdy nebeští duchové jásali, radovali se a děkovali Stvořiteli za svoje zrození, zůstal jeden „beze slova“ a zakabonil se jak nebe před bouří…
Samozřejmě, že v životě jsou chvíle, kdy člověku prostě „do smíchu není“, kdy zármutek, který na něho dolehl, má svoje opodstatnění: úmrtí milované osoby, rozchod, rozvod, nemoc, existenční těžkosti, porážka jakéhokoli druhu. To vše jsou etapy, kterými prochází většina lidí, nikdo snad nemá doslova „na růžích ustláno“, neboť tento svět není ničím jiným než slzavým údolím, žádným „rájem“, který ve své naivitě umělce prožíval malíř Paul Gauguin na ostrově Tahiti v objetí krásných zdejších dívek. Přesto však křesťan by se neměl – jde-li to – příliš v zármutku utápět, ba naopak měl by sebrat všechny síly a Nepříteli veškeré radostnosti a humoru se neohroženě postavit, asi tak, jak to dělal farář arský, sv. Jan Vianney, jehož satan sužoval několik let a světec na to vše odpovídal výsměchem.
Je skutečně potřebné, aby na našich tvářích byl znatelný úžas vykoupených lidí, jejichž hříchy byly smyty Krví Kristovou, o které zpívá sv. Tomáš Akvinský ve svém eucharistickém hymnu Adoro te devote, že jediná její krůpěj by všeho světa hříchy obmyla. Ano, je to tak, že musíme kráčet cestou našeho Pána, který jisto jistě se také smál a docela bych věřil tomu, že po svém veřejném kázání si v okruhu svých
učedníků dělal šprýmy z farizeů a zákoníků, zakaboněných jako onen největší Pesimista a Zoufalec, jemuž tak věrně, ač nepřímo sloužili.
Je naší křesťanskou povinností, aby se nás lidé doptávali po důvodech naší naděje, aby takoví ateističtí a nihilističtí filosofové jako Nietzche neměli důvod tvrdit:“Ti křesťané by měli vypadat vykoupeněji.“
Vděčný čtenář Petr Stloukal