Josef Weinlich, vedoucí výroby v továrně na barvy a laky,
misionářem na vídeňských ulicích. „»Chtěl bych udělat něco proti
krizi víry mých bratří,« tak zní
jedna modlitba ve společenství
mladých,“ vysvětluje Josef, „tak
jsem začal spolupracovat při návštěvách
v domácnostech.“
Nejdříve
tu byl strach: Co když tě
někdo vyhodí, bude agresivní,
a dokonce něco utržíš? Ale jednoho
dne mu Ježíš dá tu milost,
že může říct: „Pane, jdu pro tebe,
i kdybych si přitom měl natlouct
nos.“ Od té doby nikdy neměl
strach.
Jednou nebo dvakrát týdně
– vždy po dvou, jeden se modlí
a druhý mluví – (Ježíš posílal své
učedníky také po dvou ) již 15 let
působí v pouliční misii.
„Jak se to odehrává?“ chtěla
bych vědět. „Stojíme u univerzity
nebo u univerzitního kampusu,
kde je mnoho mladých lidí. Jdu
za někým a řeknu: »Jsem z katolické
církve a chtěl bych se tě zeptat,
jak jsi na tom s Ježíšem nebo
s církví.«“
„Nechají se lidé tak prostě
oslovit?“ ptám se nevěřícně.
„Ano, většina. Přijde tu řeč
i na mnoho negativního o cír kvi.
Je to jejich právo, jejich názor. To
znamená nechat je vymluvit, vyslechnout
je. Když je necháme
vymluvit a nijak jim neskáčeme
do řeči – jinak ihned skončí –
zeptáme se po té či oné kritice,
zda k tomu také můžeme něco
říct. Většinou řeknou: »Prosím.«
A pak také oni naslouchají.“
„Je třeba mluvit krátce a pádně,“
vysvětluje Josef. „Mnozí slyší
vůbec poprvé něco jiného, než
co říkají média nebo kamarádi,
např. o antikoncepci, že kondomy
zdaleka nejsou tak bezpečné
a už vůbec ne stoprocentní proti
AIDS.“
Jednou oslovil Josef spolu
s jedním knězem jednu dívku. Vychrlila
na ně svou nenávist k církvi
a přiznala se, že je komunistka.
Tu se jí kněz zeptal: „Mohu vám
dát požehnání?“ „Ano.“ Kněz
se nad ní pomodlil a požehnal jí.
Její oči se rozzářily: „Wow!“ a dodala
v dojetí: „Dělejte to tak dále!“
A odcházela zcela změněná.
Jednou před Vánocemi se zeptal
jedné paní: „Co dáte k Vánocům
Ježíši?“ „Já? Ježíši? My si
dáváme dárky v rodině. Co bych
měla darovat Ježíši?“ „No,“ míní
Josef, „co máte na srdci, co vás
trápí, problémy, všechno takové.“
„I něco tak strašného?“ „Ano,
všechno!“ Její oči zvlhly. „Pak
toho mám na darování až příliš.“
Jednou si mu jedna dívka stěžovala,
že církev ji chce svou morálkou
připravit o všechnu radost
ze sexu. „A to je pro vás tak důležité?“
ptá se jí Josef. „Vlastně ne.“
Ale její přítel by ji opustil, kdyby
s ním „nehrála“. Po rozhovoru
na toto téma ho dívka opouští
spokojená, se slovy: „Slibuji vám,
že nyní budu žít zdrženlivě.“ Při
jiné příležitosti ho provází mladý
přítel, jehož rodiče jsou rozvedení.
Ten velmi pomůže jedné
mladé ženě, jejíž rodiče se právě
rozvádějí, když jí vypráví o svých
zkušenostech a zážitcích.
Tým ze společenství mladých
vidí stále více, jak velká je nouze
víry, kterou mnozí lidé prožívají,
a jak jim to ztěžuje životní krizi.
Proto je tento apoštolát tak potřebný.
Jsou rozvedení, kteří si
myslí, že se už nesmějí zpovídat,
nebo lidé, kteří vystoupili z církve
a nyní by rádi mluvili s nějakým
knězem, ale myslí si, že to
nejde. „U mnohých je velká touha,
ale je jako zasypaná. Jednou
za námi přišel jeden člověk, který
šel kolem a slyšel, že někdo
mluví o církvi a o modlitbě. Prosil
o modlitbu za svého nemocného
syna, ale sám ještě nikdy nebyl
v kostele.“
A tak člověk pochopí, že s někým
je třeba mluvit, strávit s ním
nějaký čas, pokud se chceme stát
jeho přítelem. A s Ježíšem je tomu
také tak. Mnozí se pak začnou
modlit a jdou do kostela.
Je tomu tak vždy? Za to se Josef
necítí odpovědný. Je jen Božím
nástrojem: „Jděte do celého světa
a hlásejte evangelium,“ uložil
nám Ježíš. Zbytek je už jeho věc
– a těch, kteří byli osloveni. Prosíme
Ježíše, aby se jich tím nebo
oním slovem dotkl.“
Kromě toho: „Při tomto apoštolátu
je člověk sám velmi obdarován.
Někdy něco řeknu a pak
si pomyslím: Tys teď něco řekl,
ale žiješ sám podle toho? Jednou
jsem komusi řekl, že je důležité
dělat všechno spolu s Ježíšem.
Ale pak jsem se ptal sám sebe:
A nakolik to sám tak děláš? Kolik
dělám rozhodnutí, při kterých
se Ježíše vůbec neptám!“ S uspokojením
vysvětluje: „I když se při
rozhovoru nikdo neobrátí, já sám
jsem z něho jako nový. To se mi
stává znovu a znovu.“
Několik stovek mladých i méně
mladých již takto oslovil. Mnozí
toho měli tolik na srdci, že je
pozval ke kalasantinům, aby jim
otcové vyložili jejich otázky nebo
je přímo vyzpovídali, protože
pochopili, že by jim nový začátek
s Ježíšem udělal dobře. Jak
nezbytná je taková misie! Může
ukázat nový smysl života, darovat
novou odvahu, radost, Ježíše,
zprostředkovat a ukázat, jak
se zbavit závalu, pancíře, který
tak mnohé zatěžuje.
Ten, kdo vedl tolik rozhovorů
s mladými jako Josef, nemá
to také lehčí s vlastními dětmi?
Pouliční apoštolát mu každopádně
přinesl mnoho pro manželství
i pro výchovu dětí, jak mi potvrdil.
Od nějaké doby spolupůsobí
Josef i ve farní misii v Donaufeld.
Zde se chodí s kněžským požehnáním
od domu k domu. „Jsme
z farnosti Donaufeld,“ začínají.
„Chtěli bychom vám předat program
a pozvat vás na mši svatou.“
Mnozí jsou hned zainteresováni
a ptají se, jak je to s farností
a s Ježíšem. Dobrovolní misionáři
přinášejí růžence a knížečky,
ale také svěcenou vodu a dávají
ji lidem, aby opět praktikovali
v rodině žehnání. Když si to lidé
přejí, navštíví je i vícekrát. Tato
služba je nijak nezatěžuje. Všichni
rádi chodí a jsou přitom nadšeni.
„To nejkrásnější je, jak je
tento tým srostlý. Poznáváme
přitom různé talenty přátel, cítíme,
když ten druhý chce něco
říct. V každém dříme tolik charismat.
Každý oslovuje lidi jinak,
má jinou »medicínu« pro lidi,“ raduje
se můj partner. „To, že jsme
tak stmeleni, vyplývá z toho, že
se spolu modlíme.“
Zkrátka a dobře: „Apoštolátem
člověk roste a je obdarován.“
„Ale musí se to umět,“ namítám.
Odpovídá: „Stačí připojit
se a modlit se. Víc není zapotřebí.
Ježíš každému ukáže, zda má charisma,
aby přicházel za lidmi.“
Světlo 41/2012