Svatá Hedvika se narodila
kolem roku 1174 jako
dcera hraběte Bertholda
z Andechsu-Mera a jeho
druhé ženy Anežky.
Vychovala
ji její teta, benediktinská abatyše
v Kitzingenu. Již ve 12 letech
byla provdána za knížete Jindřicha
Bradatého, ale ten se stal pro
ni nesmírně milovaným manželem.
Ve třinácti letech porodila
své první dítě a po sedmém dítěti
se s manželem dohodli, že
nadále budou žít v naprosté zdrženlivosti.
Šest ze svých dětí sama
pochovala.
Založila spolu s manželem
cisterciácký klášter v Trzebnici
nedaleko Vratislavi pro 1000 sester,
chovanky a personál.
Na Hedviku těžce doléhaly
kříže, které stíhaly celý její široký
rod. Sestra Anežka se stala
hanbou rodu jako milenka
francouzského krále Filipa II.,
který zapudil svou zákonnou
manželku Ingeborg. Druhá sestra,
Gertruda, se stala manželkou
uherského krále Ondřeje II.
a matkou sv. Alžběty Uherské.
Chovala se sebevědomě až provokativně.
Její protivníci ji nedaleko
Bratislavy zavraždili a její
tělo rozčtvrtili. Její synové byli
svědky této krvavé události.
Dva Hedvičini bratři byli posláni
do vyhnanství za účast na atentátu
na Filipa Švábského a rodný
hrad Andechs byl srovnán
se zemí. Syn Jindřich zahynul
ve válce s Mongoly u Legnice.
Matka reagovala na zprávu o jeho
smrti slovy: „Děkuji ti, Bože,
že jsi byl tak dobrý a daroval mi syna,
který mě celý život miloval,
choval mě ve veliké úctě a nikdy
mě žádným způsobem nezarmoutil.
I když by mě více těšilo, kdyby
nadále žil, mám větší radost z toho
a prožívám ji spolu s ním, že
prolitím vlastní krve se spojil v nebi
se svým Stvořitelem. Jeho duši
odporoučím tobě, můj Bože.“
Synové Konrád a Jindřich
vedli mezi sebou krutou bratrovražednou
válku o otcovo
dědictví.
Tragický byl nakonec osud jejího
nade vše milovaného manžela.
Jindřich se dostal do sporu
s biskupem Tomášem o desátky
z majetku. Ačkoliv ve sporu nebylo
použito žádného násilí ani
bezpráví, biskup Jindřicha exkomunikoval.
Postihl tak zakladatele
pěti klášterů a titulárního
knížete slezského, krakovského
i polského. Prosby manželky nic
nezmohly, a tak Jindřich zemřel
v klatbě, ale přesto přijal s velkou
zbožností svaté svátosti.
Hedvika se ho bála před smrtí
navštívit, aby neporušila církevní
předpisy.
Všechny tyto události Hedvika
těžce prožívala a zřejmě ji přiměly
k životu v nejpřísnějším pokání.
Na její duchovní život měli
velký vliv zpovědníci, cisterciácký
opat Guntherus a františkánský
bratr Herbord. Cisterciácká
škola ji naučila velké lásce k liturgii,
především ke mši svaté, které
se účastnila i vícekrát denně,
s tváří ponejvíce až k zemi skloněnou.
(Z této její lásky k tradiční
liturgii by se mohli učit hodnotě
tradiční mše ti, kteří jsou
stále jejími protivníky.)
Inspiraci pro svůj duchovní
život čerpala sv. Hedvika přímo
z evangelia. Přilnula k této
četbě již jako dítě v benediktinském
klášteře Kitzingenu. Četbu
evangelia praktikovala i při
jídle, protože „nechtěla přerušit
rozhovor s Bohem, když požívá
potravu pro posílení těla“.
Někdy ji slova evangelia tak zaujala,
že „zapomínala vložit sousto
do úst“.
Životopisec zaznamenal:
„Aby mohla žít podle Krista,
který za nás za všechny umřel,
denně své tělo bičovala.“ Nosila
kající pás, který ji zraňoval
až do krve. Zvláštní formou
její askeze byl obyčej chodit v zimě
v létě bosá. Její chodidla byla
rozedřená, oteklá a rozpraskaná
od mrazu, takže při cestě
do kostela zanechávala za sebou
krvavé stopy. Zpovědníci
i papežský legát ji přemlouvali,
aby tohoto obyčeje zanechala,
ale marně. Boty, které jí dal
opat Guntherus, poslušně nosila,
ale pod paží. Spávala na holé
zemi na troše slámy. Chtěla tímto
násilím proti tělu překlenout
propast mezi dobrem a zlem,
mezi svatostí a hříchem.
Čím přísnější byla k sobě, tím
pozornější byla k druhým. Sama
se starala o šaty i obuv knížecí
rodiny, prohlížela je v noci a kárala
nedbalost. Shromažďovala
na svém dvoře dívky velmožů
a rytířů, ale i sirotky a dívky z lidu.
Pečovala o ně a vychovávala
je a vybavovala věnem, když měly
vstoupit do manželství nebo
do kláštera. Starala se i o zajatkyně,
jedna, kterou přivedl kníže
Jindřich z výpravy do Pruska,
se stala její komornou. Na hradě
měla třináct starců nebo nemocných
na památku Krista a dvanácti
apoštolů. Všude jí dělali
společnost a bez nich nezasedla
ke stolu. V klášteře v Trzebnici
nebyla mniškou, ale chtěla být
služkou osob zasvěcených Bohu.
Denně navštěvovala všechny
nemocné sestry, těšila je, přinášela
jim drobné dárky, zvala
k nim lékaře a starala se o léky.
Hlubokou úctu k Bohu zasvěceným
osobám projevovala např.
tím, že líbala lavice, kde se sestry
modlily, umývala svou tvář vodou,
ve které si řeholnice umyly
nohy. To dělávali ve středověku
rytíři s vodou dámy svého srdce.
Pro chudé zajišťovala nejen
almužnu, ale i dobrého kněze
a zpovědníka. Staré pradleně,
která neznala žádnou modlitbu,
poručila spávat v její ložnici,
až se po deseti týdnech naučila
celý Otčenáš.
Sama mnoho času věnovala
modlitbě. Zavírala se v kostele
na celou noc, ale vůbec chtěla
žít ustavičně v Boží přítomnosti.
Vzorem modlitby byla pro ni
Panna Maria. Její sošku jí darovala
sestra Anežka. Soškou
žehnala chudým a nemocným
a v hodině smrti ji držela v dlani
tak pevně, že ji nebylo možno
odejmout, a pochovali ji se soškou
v ruce.
Hedvika byla silnou a velmi
důslednou osobností. Když
splnila povinnosti manželky
a matky, věnovala se plně asketickému
životu, skutkům milosrdenství
a modlitbě. Předpověděla
smrt svých synů, manžela
i svou vlastní.
Svatá Hedvika zemřela 14. října
1243 a již 26. března 1267
byla prohlášena za svatou. K jejímu
svatořečení přispěl také český
král Přemysl Otakar II. jako
bratranec kněžny Anny, snachy
sv. Hedviky.
Pramen: Księga Jadwiżańska,
Wrocłav 1995
Připravil -lš-
Světlo 42/2012
