Alexander Schmorell: strážce ducha

Alexander Schmorell je jako bojovník odporu proti nacismu a člen skupiny Bílá růže známý na celém světě. Může nám být příkladem odvahy.





Kdo čte šest letáků skupiny odporu „Bílá růže“, je otřesen. Současně ho však naplňují tyto nesrovnatelné dokumenty nadějí. Ukazují totiž, že lidského ducha nelze nikdy zcela potlačit. Dokáže hájit pravé lidské hodnoty navzdory lidské moci a všem hrozbám. Přesto si klademe otázku, odkud vzali tito studenti během Třetí říše onu sílu, aby formulovali tyto myšlenky a riskovali kvůli nim svůj život. Ústřední roli v tom sehrál německý Rus Alexander Schmorell.
V únoru tohoto roku byl v ruské pravoslavné církvi prohlášen za svatého.

Alexander Schmorell je jako bojovník odporu proti nacismu a člen skupiny Bílá růže známý na celém světě. Málokdo však ví, že byl krátce po svém narození pokřtěn v pravoslavné církvi a zůstal své víře věrný až do své smrti. Mimoto se zcela ignoruje, že jeho celoživotní svědectví vyrostlo především z jeho víry. Odvážnému povstání proti Hitlerovu režimu je možno porozumět jen díky jeho náboženskému přesvědčení. Bez této duchovní síly by nebylo letáků ani Bílé růže. To byl rozhodující zdroj, který inspiroval Alexandra i jeho přátele. Na to poukázalo 5. února 2012 jeho svatořečení, které připomnělo náboženské pozadí jeho odporu i Bílé růže. Zakořeněn v pravoslaví Alexander Schmorell už jako dvouletý ztratil svou matku a jako čtyřletý uložil nesmazatelně do vlastní duše své dojmy z ruské země a její kultury jakožto své vlasti. Již jako mladý člověk hledal svou identitu a našel ji ve spiritualitě pravoslavné církve, která mu zprostředkovala základní postoj pro jeho budoucí poslání. Měl záměr po hrůzách druhé světové války vrátit se do Ruska, k němuž vždy pociťoval lásku. Oporou tohoto citu se stala prostá ruská žena, chůva Feodosija Lapšinová, která byla po ztrátě matky jeho pěstounkou v dětství a mládí.
Narodil se 16. září 1917 v Orenburgu na evropsko-asijské hranici u řeky Uralu, která dala jméno celému horskému pásmu. Jeho otec Hugo Schmorell byl lékařem a pocházel z německé rodiny, která se v půli 19. století vystěhovala z Východního Pruska do Ruska za obchodem s kožešinami. Alexandrova ruská matka se jmenovala Natalija Petrovna Věděnskaja a byla dcerou pravoslavného kněze. Zemřela na podzim roku 1918 na epidemii tyfu. Hugo se podruhé oženil s Alžbětou Hoffmanovou, dcerou majitele pivovaru německého původu. Kvůli občanské válce se Hugo v roce 1921 vystěhoval do Německa a působil jako lékař v Mnichově. Chůva se rozhodla provázet rodinu do zahraničí. Jejím prostřednictvím se Alexander seznámil s ruskými pohádkami a písněmi. Protože neznala německy, vyrůstal se svým mladším bratrem ve dvojjazyčném prostředí. Jeho mateřštinou byla vlastně ruština, řeč jeho dětských písní a modliteb. V Mnichově vstoupil do styku se zahraniční ruskou pravoslavnou církví a navštěvoval soukromou náboženskou výuku.
Později absolvoval Alexander v Mnichově reálné gymnázium. Po maturitě byl zařazen do říšské pracovní služby a od roku 1937, kdy musel narukovat, vykonával vojenskou službu na území Rakouska, Československa, Francie a Ruska. Současně začal studium medicíny v Hamburku a pak v Mnichově. Zde se formoval jeho odpor k nacismu, který vedl 24. února 1943 k jeho zatčení a 13. července 1943 k popravě gilotinou ve vězení v Mnichově- -Stadelheimu. Z výslechů i dopisů, které psal domů, vyplývá jednoznačně, že základem jeho jednání a postojů byla pravoslavná víra. Až do smrti ho provázel pravoslavný kněz. Byl jím pozdější arcibiskup Alexander v diecézi Berlín a Německo.

„Je nejvyšší čas vymýtit hnědou hordu!“
Již v roce 1935 poznal Alexander na gymnáziu Christopha Probsta, na podzim roku 1940 v Mnichově Hanse Scholla a v letním semestru 1942 Williho Grafa. Od počátku roku 1941 zval Hanse Scholla do svého domova v Mnichově. Shromažďoval kolem sebe mladé lidi stejného smýšlení a četl a diskutoval s nimi o teologických, filosofických a literárních dílech. Od května do června 1942 sestavil s Hansem Schollem čtyři letáky. V prosinci 1942 hledal kontakt s prof. dr. Kurtem Huberem. Společně poté sestavili v lednu 1943 pátý leták „Provolání ke všem Němcům!“, který pak Alexander šířil v rakouských městech. Spolu s Hansem Schollem a Willim Grafem psali na domovní stěny v Mnichově hesla jako „Pryč s Hitlerem!“ „Svobodu!“.
Od Schmorella pochází tento úryvek z druhého letáku, který odhaluje poprvé veřejně fakt vraždění Židů: „Nechceme v tomto letáku psát o židovské otázce, nesestavujeme obranné projevy, chceme jen upozornit na skutečnost, že po záboru Polska bylo v této zemi brutálně zavražděno tři sta tisíc Židů. Zde vidíme strašné zločiny proti lidské důstojnosti, jakým se nevyrovnají žádné jiné v lidských dějinách. I Židé jsou přece lidé – je možno se stavět k židovské otázce tak či onak – tyto zločiny byly spáchány na lidech. Někdo snad řekne, že Židé si takový osud zasloužili. Takové tvrzení by bylo hroznou nehorázností; ale jak se pak postavit ke skutečnosti, že byla zničena všechna polská šlechtická mládež (dej Bůh, aby tomu tak nebylo!). Ptáte se, jak se to mohlo stát? Všichni mladí šlechtici ve věku mezi 15 a 20 lety byli posláni do koncentračních táborů v Německu na nucené práce, všechny dívky stejného věku byly zavlečeny do Norska do bordelů SS. Proč vám to všechno sdělujeme, vždyť sami víte nejen o těchto, ale i o jiných, stejně těžkých zločinech tohoto strašného podniku? Dotýkáme se zde otázky, která nás všechny musí vést k vážnému zamyšlení. Proč je německý národ k těmto tak ohavným a lidsky nedůstojným zločincům tak apatický?
Nikdo se touto myšlenkou nezabývá. Skutečnost je přijímána jako taková a odložena ad acta. A německý národ opět spí svým tupým, slabomyslným spánkem a poskytuje těmto fašistickým zločincům odvahu a příležitost pokračovat dále v tomto počínání. Má to být znamení, že Němci ustrnuli ve svém primitivním lidském cítění, že se v nich před tváří takových zločinů nerozezvučí ostře žádná struna, že jsou ponořeni do smrtelného spánku, ze kterého není nikdy probuzení? Zdá se, že je to tak stanoveno, pokud se Němec konečně z této hlouposti neprobere, pokud neprotestuje, kde jen může, proti zločinům, pokud nemá soucit se statisíci obětí. A musí najít nejen soucit, musí najít mnohem více: vědomí spoluviny. Protože skrze jeho apatické chování získávají tito zatemnění lidé teprve možnost takto jednat, on snáší tuto »vládu «, která na sebe naložila tak nekonečnou vinu, ano, on sám je vinen, že něco takového vůbec mohlo vzniknout! Každý se chce od takové spoluviny nějak osvobodit, udělá to a zase spí s klidným nejlepším svědomím. Ale nikdo se nemůže osvobodit, každý je vinen, vinen, vinen! Ale ještě není pozdě odstranit z vedení tohoto světa tak hrozné stvůry a nezatěžovat se dále spoluvinou. Nyní, kdy se nám v posledních letech zcela otevřely oči, když víme, s kým máme tu čest, je nejvyšší čas tyto hnědé hordy vymýtit. Až do vypuknutí války byla většina německého národa zaslepena, nacisté se neprojevovali ve své pravé podo bě, ale nyní, když jsme je poznali, je jedinou a nejvyšší povinností každého Němce tyto bestie vyhladit!“

Člověk je svobodný, ale bez Boha je proti zlu bezbranný
Současně si byl Alexander Schmorell vědom, že v případě nacismu se jedná o tajemství zla. Ve čtvrtém letáku píše: „Každé slovo, které vyjde z Hitlerových úst, je lež. Když mluví o míru, má na mysli válku, když rouhavě jmenuje jméno Nejvyššího, má tím na mysli moc zla, padlého anděla, satana. Jeho ústa jsou páchnoucí stoka pekla a jeho moc je v podstatě zvrhlost. Boj proti teroru národního socialismu je třeba vést racionálními prostředky, ale kdo dnes ještě může pochybovat o démonické moci, která stojí na metafyzickém pozadí této války? Za vším konkrétním, za smysly vnímatelným, za všemi věcnými a logickými úvahami stojí iracionální skutečnost: je to boj proti démonovi, proti poslu Antikrista. Všude a za všech dob číhali démoni na hodinu, kdy člověk bude slabý, kdy opustí jednostranně své postavení založené od Boha na svobodě, kdy se poddá tlaku Zlého, kdy se uvolní od moci vyššího řádu a dobrovolně udělá první krok a hnán k druhému, třetímu, se stále dále divoce rostoucí rychlostí. Ale vždy, za všech dob v nejvyšší nouzi povstali lidé, proroci, světci, kteří hájili svobodu, kteří poukazovali na jediného Boha a s jeho pomocí vyzývali lid k obrácení. Člověk je jistě svobodný, ale bez pravého Boha je bezbranný proti zlu, je jako loď bez kormidla vydaná na pospas bouři, jako kojenec bez matky, jako mrak, který se rozplývá.
Může ještě být, ptám se tě, který jsi křesťanem, může ještě být v tomto zápase o zachování tvého nejvyššího dobra čas k váhání, ke hře s intrikami, k odsouvání rozhodnutí v naději, že někdo jiný zvedne zbraň, aby tě chránil? Nedal ti sám Bůh sílu a odvahu k boji? Zlo musíme napadnout tam, kde je nejsilnější, a je nejsilnější v moci Hitlera.“
To, co mladí studenti pocítili z vlastních zážitků diktatury, našlo silnou ozvěnu ve slovech německého papeže 28. května 2006 na půdě koncentračního tábora v Osvětimi-Březinkách. Jako něžná květina „Bílá růže“ – odkázaná zcela jen na sebe – se snažila odsoudit události, tak vážil i papež své hodnocení. Když slyšíme papežova slova o holokaustu, musíme si nutně vzpomenout na smýšlení Alexandra Schmorella: „V hloubi svého záměru chtěli tito zločinci vyhlazením tohoto Božího národa zabít Boha, který povolal Abraháma, který promluvil na Siónu, a tak stanovil pevná pravidla lidství. Jestliže tento národ je prostě svým bytím svědectvím o Bohu, který promlouval k lidstvu, aby ho mohl také povolat k odpovědnosti, pak měl být tento Bůh konečně mrtvý, panování mělo nadále náležet jen lidem – jim samým, kteří se cítili být nejsilnější, kteří se domnívali, že mají strhnout svět na sebe. Zničením Izraele, skrze šoa měly být vytrženy poslední kořeny, na kterých spočívá křesťanská víra, a definitivně ji měla nahradit víra vlastní výroby a nadvláda člověka, silnějšího.“ Dne 2. července 1943, tedy 11 dní před svou popravou, napsal Alexander Schmorell svůj dopis na rozloučenou: „...nyní jsem tak daleko, že ve svém současném postavení jsem veselý a klidný, plný důvěry – ať přijde cokoliv. Doufám, že i Vy jste prošli podobným vývojem a že po hluboké bolesti z rozdělení jste dospěli k postoji, kdy za všechno děkujete Bohu.
Všechno toto neštěstí bylo potřebné, aby mi otevřelo oči, ale nejen mně, ale všem, všem, kteří jsou postiženi – také naší rodině. Doufám, že jste nyní správně pochopili prst Boží.“ Závěrečné provolání čtvrtého letáku uvedli autoři slovy: „Po ukazujeme vědomě na to, že Bílá růže není v žoldu žádné zahraniční mocnosti. I když víme, že nacistická moc musí být zlomena vojensky, hledáme zevnitř obnovení těžce zraněného německého ducha.“
V důvěře v Boha a v život věčný nasadil za tuto obnovu svůj pozemský život. Při výslechu na gestapu řekl: „Bylo nám zcela jasno, že zhotovování protistátních tiskovin je jednání proti národněsocialistické vládě, které v případě dopadení povede k nejvyšším trestům. To, co jsem udělal, jsem neudělal nevědomě, nýbrž počítal jsem s tím, že při soudním přelíčení mohu ztratit svůj život. Přes to všechno jsem se prostě přenesl, protože moje vnitřní povinnost jednat proti národněsocialistickému státu stála u mne výše.“ Rozhodně odmítl svého jednání litovat a požádat o milost. Raději šel ve věku 25 let na popraviště.

Mosty mezi Německem a Ruskem
Soudní protokoly se čtou jako životní zpověď. S důvěrou, s jakou dítě svěřuje matce svá nejvnitřnější tajemství, vysvětluje Schmorell úředníkům konflikty ve vývoji svého svědomí a z toho vyplývající průběh života. S ryzostí dítěte ujišťuje, že mu šlo o to, tímto způsobem přispět svou pomocí k záchraně jak německému, tak ruskému národu.
Své sympatie k Rusku vyjádřil např. ve svých dopisech Angelice Probstové. 28. srpna 1937 napsal: „Ale právě proto pravděpodobně toužím po ní obzvláště silně (po vlasti), protože jsem si ji ve své fantazii tak umístil, jak si to myslím a jak se mi líbí, široká, nekonečně širá, s prostými, otevřenými a upřímnými lidmi.“ A 26. dubna 1941: „Můj otec mi vyprávěl o Rusku, rád vzpomínal na ty neopakovatelné časy. Mluvil o statku, jaký mu přineslo pohoří Ural. Byl velký 64 000 ha a ležel na úpatí hory, daleko od všech měst, byl to ráj.“ Celé Rusko pokládá Schmorell za svaté. Bylo pozoruhodné, jakou pozornost věnovala média jeho „oslavě“. Dokonce v hlavních zprávách byly uváděny důležité body jeho života. Na Schmorella jsou hrdí nejen ti, kteří jsou v Rusku nyní u moci, ale i opozice odhalila jeho oslavu ve svatořečení. Tak např. ruský politický komitét ho staví před oči jako zářný příklad. Ten v souvislosti s předvolební kampaní organizoval velkou demonstraci proti Putinovi. Poukázal na to, že Alexander Schmorell měl v třicátých letech kontakty s tzv. Národním svazem nové generace (dnes Sdružení solidaristů Ruska). Jedná se o spojení exilových Rusů, kteří bojovali proti bolševismu v Rusku a byli činní v podzemí. Mnozí z nich se stali obětí nacistické diktatury v létě 1943. Ale Alexandra Schmorella si žádná strana ani konfese nemůže přivlastňovat. Jeho široké uznání je třeba přijmout proto, že všem staví před oči odpovědnost lidského ducha, aby byly strženy všechny masky a došlo k upřímnému spojení všech lidí a věřících. Je strážcem ducha a pravé svobody, která je základem naší důstojnosti a uschopňuje nás, abychom neohroženě bojovali za pravé Boží ideály.

Kirche heute 3/2012
Překlad -lš-
Světlo 42/2012