Roberta a Stefano jsou italští manželé. Čtyři měsíce po svatbě se u Roberty
objevil zhoubný nádor. Krátce nato lékaři zjistili, že nebude mít nikdy děti. Přitom
má ale nyní děti dvě. Zde je její svědectví, které přednesla na setkání mládeže
v Medžugorje 2012.
Pro mě je to privilegium, moci
být zde a za to také Bohu děkuji.
Před dvěma lety jsme se
zde sešli, abychom Bohu poděkovali za
zázrak, kterým je Mattia. Mezitím se ale
stal ještě jeden zázrak. Budu vám v krátkosti
vyprávět náš příběh.
V čistotě až k manželství?
Zažila jsem své obrácení zde v Medžugorje,
když mi bylo 33 let. Několik měsíců
předtím jsem potkala Jelenu Vasilj(1), byla
v té době mým andělem strážným a vedla
mě v modlitbě. Pozvala mě, abych přišla
do její modlitební skupinky v Římě.
Poté jsem přijela na Silvestra 2001/2002
do Medžugorje. V tomto roce jsem přicházela
častěji do Medžugorje a na konci
roku jsem poznala v Římě Stefana.
Vyprošovala jsem si od Matky Boží a od
Pána, aby mi darovali milost poznat mladého
muže, se kterým bych mohla sdílet
víru a později i život. Bylo pro mě velice
důležité dostat se v čistotě do manželství,
neboť jsem měla již předtím nějaké
zkušenosti, které mě negativně poznamenaly
a hluboce zklamaly. Stefano pochází
z ateistické, komunistické rodiny,
ale přišel stejně jako já do Medžugorje.
Když jsme se setkali, zamilovali jsme se
a já jsem mu řekla: „Jestliže přijmeš to,
že budeme žít v době až do manželství
v čistotě, pak to může být začátek našeho
přátelství – jestliže ne, můžeš zase jít!“
Stefano to přijal. V tomto roce Stefano
ještě nepřijal ani biřmování, ani svaté přijímání.
Teprve ve 42 letech přistoupil poprvé
ke stolu Páně. Poté jsme zase putovali
do Medžugorje a rozhodli se, že se
v následujícím roce vezmeme.
Rakovina
Svatební den byl opravdu nejkrásnějším
dnem našeho života. Ale hned po naší
svatbě nastaly problémy. Čtyři měsíce po
uzavření našeho manželství mi diagnostikovali
zhoubný nádor – melanom a já
jsem byla v jednom měsíci dvakrát operována.
Lékaři mi radili, že mám mít hodně
klidu a zůstávat v posteli, neboť melanom
byl opravdu velmi zhoubný. Lékaři
také říkali, že nesmím v této době otěhotnět, protože těhotenství by přivodilo obrovské
komplikace. Jeden onkolog mi řekl:
„Odložte ten růženec. Kdyby byl Bůh,
tak by se vám přece něco takového nestalo!“
Já jsem mu řekla: „Vím, že Bůh existuje!
Vy jako lékař mi pomůžete, abych
byla zdravá.“ V tomto okamžiku byl ten
doktor trochu zmatený, ale pak se stal
naším nejlepším přítelem – a také uvěřil.
Za šest měsíců mi byla provedena operace
prsu. Čas běžel a Stefano a já jsme si
říkali: „Vypadá to, že nebudeme mít žádné
děti! Pokud k tomu ale přece jen dojde,
tak je přijmeme.“
Medžugorje nám dodalo naději
Mezitím jsem si nechala udělat další
vyšetření. Bylo mi řečeno, že jsem sterilní
a že nemohu mít žádné děti. Bylo to
pro mě obrovské zklamání. Neustále jsme
jezdili do Medžugorje, abychom se tam
modlili, a každý příchod tam nám dodal
spoustu naděje. Někteří lékaři nám radili
umělé oplodnění, ale Stefano a já jsme byli
proti. Pak jsem přece jen otěhotněla, ale
ve třetím měsíci těhotenství jsem dítě potratila.
Opět jsme putovali do Medžugorje,
abychom se tam modlili a abychom získali
naději. Znovu jsem otěhotněla a oba
jsme pevně věřili, že to dobře dopadne –
ale i toto druhé těhotenství skončilo ve
třetím měsíci potratem. Ptali jsme se na
názory nejrůznějších lékařů. Jeden doktor
nám opět radil, abychom se pokusili
o umělé oplodnění. To jsme v žádném
případě nechtěli. Řekla jsem tomuto lékaři:
„Na dítě nemáme žádné právo, dítě
je dar Boží! Zítra už mě tady neuvidíte!“
Problémy přinesly
světlo do naší rodiny
Poté, co jsem potratila druhé dítě,
jsem pocítila hořkost. Opět jsme jeli do
Medžugorje.
2. ledna jsme mohli být u zjevení. Matka
Boží nám předala důležité poselství:
Ona je naší Matkou a zná veškeré naše
bolesti! Po zjevení jsem potkala přítelkyni,
která mi řekla: „Zatelefonuj tomuto
knězi. On se modlí za ženy, které nemají
žádné děti.“ Nato řekl Stefano: „Pomalu,
to stačí. Každý den se máme ptát někoho
jiného.“ Když jsme přijeli zpět do Říma,
tak jsme přesto tomu knězi zatelefonovali.
Mluvili jsme spolu a on mi požehnal.
Dva měsíce nato jsem opět otěhotněla.
Musela jsem hodně ležet, účastnit se terapií
a mezi tím jsem se podrobovala také
kontrolním vyšetřením kvůli nádorům.
Ale tyto problémy přinesly do mé rodiny
světlo. Moji rodiče se modlili kaž dý den
růženec. I přes obtížné, rizikové těhotenství
se 7. října, v den Královny růžence,
narodil Matia. Kmotrem byl onkolog, který
se stal naším přítelem. Kvůli operaci
prsů by nikdo nevěřil, že budu moci kojit,
ale přesto jsem Matiu kojila 11 měsíců.
Nalezli jsme pokoj a Mattia je tak živý,
že vydá za tři.
Modlitební skupinka
Během těchto událostí vyvstalo v mém
srdci přání založit modlitební skupinku.
Navrhla jsem, abychom pořádali večeřadlo,
tedy, že se budeme setkávat doma
v rodinách. Při těchto setkáních jsme se
modlili za manželské páry, které nemohly
mít děti. Pak jsem poznala v Medžu gorje
jednu ženu – Matku Rozárii. Nevěděla,
že máme modlitební skupinky, a řekla mi:
„Musíš založit modlitební společenství za
rodiny!“ Byla jsem překvapena, neboť taková
modlitební společenství již existovala,
ale my jsme se rozhodli, že jedno takové
společenství založíme v naší farnosti.
Dříve tam byli spíše proti Medžugorje, ale
když jsme založili modlitební společenství,
tak odešel starý kaplan a přišel nový
Tento nový kaplan obdržel své poslání
v Medžugorje. Dvakrát měsíčně jsme
se modlili v tomto společenství.
Překvapení
Mezitím přišel do Říma jeden kněz,
který požehnal mně a ještě dalším manželským
párům a který se s námi modlil.
Zatímco jsme se modlili ke Královně pokoje,
modlil se růženec a řekl mi: „Nyní
ti požehnám, abys měla ještě jedno dítě!“
To bylo v červenci minulého roku a v září
jsem poznala, že jsem těhotná. Těhotenství
začalo potížemi. Placenta se pomalu
odlupovala, od 16. týdne těhotenství jsem
měla ležet. Ale já jsem se modlila k Matce
Boží a v posteli jsem nestrávila ani jediný
den. V říjnu jsem byla ve čtvrtém měsíci
těhotenství. Organizovali jsme v naší
farnosti pouť do Medžugorje. Neměla
jsem vůbec odjíždět, neboť odlupující se
placenta je velice nebezpečná. Modlila
jsem se: „Matko Boží, pouť do Medžugorje
jsem přece plánovala již před svým těhotenstvím
Vše ti tedy předávám a prosím
tě, aby to dobře dopadlo!“ Dva dny
před odjezdem jsem šla k lékaři. Placenta
se nacházela, kde měla, a gynekolog z toho
byl celý pryč. Řekl mi: „U tebe mě už
nemůže nic překvapit!“ Pouť do Medžugorje
proběhla dobře. Chtěla bych ještě
zmínit, že jsme během těhotenství nenechali
provést žádná invazivní vyšetření,
ani aminocentézu. Nechali jsme si pouze
udělat krevní testy. Neboť Stefano a já
jsme byli připraveni přijmout dar života
takový, jaký bude. Ale jsme pouze jen lidé
a přirozeně jsme měli trochu strach,
protože Stefanovi bylo 51 a mně 44 let.
Avšak těhotenství proběhlo nakonec v pořádku
a 3. dubna se narodila Mirjam. Dnes
jsme přišli pouze proto, abychom řekli:
„Děkujeme, Matko Boží!“ A chceme nyní
vám, mládeži, dodat naději. A chceme
také říct manželským párům: „Pokud jste
ztratili naději, svěřte vše Matce Boží, také
veškeré potíže, neboť ona je naše Matka.“
Z Medjugorje aktuell 91/2012
přeložila -sš-
Z časopisu Světlo č. 51-52/2012
 Z.jpg)
