Tato svá slova bych chtěla adresovat všem věřícím, ale zvláště těm, kdo usilují o důvěrný vztah s Bohem nebo žijí v různých formách zasvěceného života.
Své doživotní sliby čistoty, chudoby a poslušnosti jsem složila před šesti lety. Předtím předcházelo období dočasných slibů a formace k zasvěcenému životu. Pán mě po tu dobu vedl podivuhodnými cestami a učil mě odpoutávat se stále víc od mých představ, a tedy od sebe samé. Měla jsem vždy mnoho ideálů – o tom, jak se mám modlit, jak mám dělat to či ono a také jsem usilovala všemi způsoby, abych svých ideálů dosáhla. Pán mě k mému velkému údivu postupně od mých představ osvobozoval a dával mi poznávat, že to nejsem já, kdo „vede“ duchovní život, ale že tento směr určuje on.
Mnohokrát mě Pán překvapil, když mě nechával procházet různými vnitřními zkouškami, kdy jsem ztrácela půdu pod nohama a nevěděla, kudy dál. Můj způsob rozjímání, modlitby růžence, účasti na mši svaté, zpytování svědomí a dalších prostředků duchovního života nejednou přestal vyhovovat a stal se neúčinným. Byla jsem mnohokrát velmi bezradná, usilovala jsem vždy získat prvotní „ztracenou lásku“, ale jakoby nic nepomáhalo. Vždy jsem si v takovou chvíli pomyslela, že asi jsem se od Pána nějakým způsobem vzdálila, a proto už to „není jako dřív“, nejde to jako předtím. Když jsem viděla, že svým úsilím ničeho nedosáhnu, přestala jsem s „bojem“ a oddala jsem se „pasivní lásce“. Touto láskou byla má odpověď na to, že i když nerozumím, co Pán žádá a jak to chce, čekala jsem, hledala jsem, pokračovala tak, jak nejlépe jsem uměla, a přitom se mi zdálo, že můj život s Bohem skončil.
V nejtěžších chvílích a nejbídnějších vnitřních stavech jsem vícekrát volala: „Pane, jestli chceš, abych umřela, tak já umřu.“, „Jestli mě odmítáš a už mě nechceš, já tě i přesto budu milovat“. Protože jsem dál pokračovala „jakoby nic“ a dělala vše, co jsem měla dělat (všechny povinnosti svého stavu), za nějakou dobu se zrodilo vždy něco nového, nepoznaného: jiný způsob modlitby, jiný způsob komunikace s Pánem a mnoho jiného, co jsem ani netušila, že může existovat, protože jsem o tom nikdy neslyšela a nikde o tom nečetla (na rozdíl od toho, co jsem znala z dřívějška).
Jednou jsem četla zajímavou knihu o duchovním životě, kde mě zaujalo, jak autor psal, že Pán volá k mystickému životu mnoho duší, ale málokterá „úzkou branou“ projde, protože takový důvěrný vztah s ním si vyžaduje mnohá zřeknutí, stálá opouštění a toho mnohá duše není ochotna. Ve skutečnosti jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří kladli Pánu překážky, protože se nechtěli něčeho vzdát – byť to byly jejich představy, jejich ideály. Poznala jsem, jak je to škodlivé lpět si na svém, že tyto duše se daleko nedostaly. Znám i takové lidi, kteří žijí již dlouhá léta tzv. „duchovní život“ (tj. hodně se modlí, snaží se konat zbožné praktiky), a přesto jsou stále na místě, nebo se dokonce vrací „zpět“ – zpět ke světu, ke svému já.
Velmi toužím po tom, aby se věřící (zvláště ti, které si zvláštním způsobem Pán vyvolil, když je povolal ke kněžství nebo zasvěcenému životu) nebáli jít za Pánem, aby se nebáli ničeho, aby se mu oddali bez výzrad a nekladli mu žádné překážky, aby tak mohl Pán svobodně konat své krásné a dobré dílo. Píši to proto, že jsem velice šťastná, když to tak dělám, i když procházím zkouškami a temnotami, i když se zdá, že cesta nikam nevede. Ale ona vede…
Pane, co mám udělat, aby tě lidé více milovali, aby se nebáli opustit své já, zříci se dober, která brání setkání s tebou? Kdyby lidé věděli, jak jsi dobrý, kdyby věděli, že jsi zdrojem všeho dobra, nelitovali by ničeho a opustili by pro tebe všechno, ba dokonce i svůj život by za tebe dali! Ježíši, miluji tě a chci tě milovat také za všechny, kdo tě nemilují, kdo ti odpírají svá srdce, takže je nemůžeš naplnit svou láskou, která převyšuje všechny slasti tohoto světa! Ó ubohý Ježíši, který chceš milovat, a přitom tvá láska není přijímána, není opětována! Zde jsem, učiň se mnou co se ti líbí, ať se stanu tvou úlevou, útěchou a radostí!
Marie
