Náš spolupracovník bratr Stanislav píše o svých zkušenostech z Ukrajiny
Doktor Stanislav Doležel – spolupracovník FATYMu – vyjíždí už dlouhé roky na zahraniční mise, kde se snaží všestranně pomáhat. Byl už v mnoha zemích a má velké množství zkušeností. V tomto článku se s námi dělí o své postřehy z Ukrajiny, odkud se vrátil před pár týdny. Pokud byste chtěli nějak podpořit dílo, o kterém se zde zmiňuje, zkontaktujte, prosím, FATYM.
Jako dobrovolný humanitární pracovník jsem odpověděl na nabídku jedné německo-ukrajinské společnosti a odjel pracovat na sociální projekt pro bezdomovce. Pracoval jsem v rámci tamní organizace Caritas na západní Ukrajinu. Na Ukrajině jsem se ocitl poprvé a mnohé skutečnosti z historie i současnosti této země mně byly neznámé. Postupně jsem se s nimi seznamoval.
Žil jsem a pracoval přibližně rok ve skupině bezdomovců, kteří tvořili společenství, jenž měla svá pravidla a denní řád. Nechyběla zde společná modlitba, hlavně ráno a pak před jídlem. Den byl naplněn různou činností a po večeři končil úklidem a odpočinkem.
Pracovalo se na dostavbě domu s kuchyní a jídelnou, ve kterém bezdomovci žili, na malém hospodářství s chovem krav, prasat a slepic. Byla práce i v lese za účelem obstarávání dřeva na zimu. Když byla možnost placené práce ve městě, byla vítána, výdělek šel na potřeby společenství.
Pracoval jsem s mnoha lidmi různého věku a profesí, kteří se po roce 1991 a někteří již dříve v čase perestrojky ocitli na okraji společnosti a později jako oběti nových vlád, nových oligarchií a velkého byznysu přišli o práci bez naděje ji opět získat. Někteří proto odjížděli do Ruska, kde nějaký čas pracovali na černo. Mnozí přicházeli nemocní nebo invalidé, bez peněz nebo s mizerným důchodem.
Humanitární pomoc přichází na Ukrajinu ze zahraničí stále, především finanční, protože bez ní by sociální zařízení spravovaná převážně Ukrajinskou Řecko-katolickou Církví přestala existovat.
Lidé, kteří žili ve společenství, byť jen na přechodnou dobu, mohli mluvit o štěstí. Základním předpokladem pro přijetí, kromě beztrestnosti, byl jejich zdravotní stav. Před vstupem měl každý získat potřebná vyšetření, že nemá tuberkulózu nebo jinou nakažlivou nemoc. Taková a jiná potvrzení a také doklady jim vyřizoval jeden ze zaměstnanců Caritasu ve městě.
Aby společenství bylo soběstačné, muselo by na sebe vydělat, kromě základní zahraniční pomoci, kterou dostávalo od Caritasu. Práce bylo poměrně dost často však ne s žádaným výsledkem pro nedostatek vhodného materiálu pracovních nástrojů v důsledku organizačních problémů a neodborných lidí, kteří potřebné práce neznali a nerozuměli jim a podobně. To víc se to vše vymykalo základním standartům, na které jsme u nás zvyklí, o bezpečnosti a zdravotním zabezpečení ani nemluvě.
Mnohé bezdomovce, se kterými jsem pracoval a mohl lépe poznat, jsem obdivoval. Tito lidé, mezi nimi i bývalí dlouholetí vězňové, po letech bez domova a všem co prožili a rovněž soužití ve společenství přinášelo někdy neshody, si zachovávali veselou náladu, humor a byli k sobě ohleduplní. Říkali mi: „Co bychom měli ze života, kdybychom přemýšleli jen o naší situaci a nedokázali se nad ni povznést?´´ Byli vděční za informace a vyprávění o způsobu života na západ od jejich hranic, vážili si každé pozornosti, slova, úsměvu a každého, kdo se zajímá o jejich problémy a potřeby. O co víc tito lidé dokázali unést.
Prožili své mládí v sovětské ateistické výchově a po revoluci koncem léta roku 1991 se dostávali do kontaktu s probouzející se řecko-katolickou církví, ze základními pravdami křesťanské víry, zprostředkovávané jim kněžími ve vězeních nebo sociálních zařízeních zřízovaných při kostelích a klášterech a nakonec při účasti na službě Boží. Zdaleka ne všichni
byli pokřtění. Dřívější a i nynější všudypřítomná korupce a lež spojené s jejich životní zkušeností a svědectvím jiných, zprávy o zázračně uzdravených a z závislostí vysvobozených lidí dávali vyrůstat jejich upřímné víře v Boha.
Nejdéle jsem pracoval s Mikolou, kterému bylo 47 roků. Pracoval dříve jako pomocný dělník ve stavebnictví a už po perestrojce přišel o práci, a pak o bydlení a v důsledku toho začal pít. To však, jak říkal, nebývalo dlouho. Střídavě si nacházel ubytování v různých útulcích a příležitostně pracoval. Říkal o sobě, že není bezdomovec. Myslel tím, že nežil na ulici jak někteří ostatní.
Práce s ním nebyla zpočátku snadná, protože vše chtěl dělat jen po svém a ne jak mu bylo pracovním vedoucím řečeno, a to hlavní, nebylo mu dobře rozumět. Řekl pár slov ukrajinsky, pár rusky, rychle a nesrozumitelně a přitom trochu koktal. Dokázal se taky někdy pěkně rozčílit a pak už mu nebylo rozumět vůbec. Ostatní říkali, že je to s ním těžké. Práci však dokázal dělat poctivě, špatná práce se mu nelíbila. Po této počáteční zkušenosti jsem si říkal, jak já to s tímto člověkem vydržím. Když se ráno rozdělovala práce, mrkal už na mne, že bude zase dělat semnou.
Chodil na služby Boží, často ke sv. zpovědi a sv. Přijímání. Všiml jsem si již dřív, že mezi prací dělá kříž.Později z rozhovorů s ním vyplynulo, že se mu se mnou dělá dobře a že je rád, že si má s kým popovídat a že rozumím žertu. Kříž dělal, krátce se pomodlil, aby se mu při práci nepřitížilo. Pak mne začal v mém pokoji navštěvovat a vysvětloval mi, co jsem nevěděl. Trpěl nějakou vnitřní nemocí, kterou mu lékaři nedokázali určit a která se projevovala zvláštní vyrážkou hlavně na rukách, které při zhoršování začaly otékat. Pak mi řekl, že to ještě není všechno. V noci ho svědí a pálí celé tělo, že nemůže spát. S nikým o tom nemluvil a nechtěl už ani s lékaři, protože mu u nich stejně nepomohou. Do nemocnice v městě si jen chodil odpočinout, léčbu prakticky nedostával. Jen trpěl a modlil se. Tvrdil, že za to může Černobyl, protože po havárii pracoval v nějaké nedaleké lokalitě, a poté pak začaly nastupovat potíže. Říkal, že by si potřeboval lehnout do nějaké dobré nemocnice a nechal se vyšetřit a léčit. Snažil jsem se mu této situaci nějak ulehčit tím, že jsem mu na sv. Mikuláše dal malý dárek, někdy kávu a podobně. Když jsem odjížděl, řekl mi, že ztrácí kamaráda.
Lidí, jako on s podobnými problémy, je na Ukrajině dost a je otázka, jak vůbec se takovým lidem dá odněkud ze zahraničí pomoci, když prostý Ukrajinec nemůže najít ve vlastní zemi spravedlnost, kde právo a pravda je na straně těch, kteří mají peníze. Není pak divu, že každý druhý ukrajinský student se stydí za svůj původ a touží vycestovat z vlasti.
Když jsem se se všemi rozloučil, na cestě k autobusu jsem ještě uviděl Igora, který pásl krávy. Přál jsem mu vše dobré a také tak potřebné zdraví. On mi odpověděl: „ Nebojte se, Stanislave, když budete zdráv a bude dobře Vám, tak bude dobře i nám. Šťastnou cestu! ´´
Stanislav
