Pokračování rozhovoru Anny Balintové s knězem, který působí
jako misionář v Středoafrické republice. Druhá část je zaměřená na jeho misionářskou činnost.
„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“, touto větou nás Ježíš vyzývá k účasti na evangelizaci. Někdo je hlasatelem Božího slova ve své rodině, komunitě, v prostředí, ve kterém se zrovna nachází a které dobře zná. Jsou ale i lidé, kteří opustí své rodiny a přátele a vydávají se do míst a k národům, aby jim předali to Boží poselství a podali pomocnou ruku v jejich těžké životní situaci.
V roce 2009 nastal velký zlom ve vašem životě, mám pravdu?
V tom roce jsem si prožil takovou krizi hlavně ve smyslu vyhoření. Bylo toho na mě trochu moc. Prostě taková klasická krize středního věku. Tak jsem ukončil všechny závazky a odešel do Itálie. Během toho roku se stalo, že byla nějaká urgentní potřeba zastoupit na jeden měsíc na misiích a já jsem byl volný. Tak jsem si říkal, no tak ten měsíc, to mě nezabije, to tam klidně mohu odjet. Pak když jsem viděl, kolik finančních prostředků jsem do toho investoval, tak si říkám, no měsíc je málo, tak když tam jedu, tak alespoň na ty 3 měsíce.
Byly to opravdu jen ty 3 měsíce?
Když se to potom domlouvalo s misionáři, tak mi říkali, no ale po Velikonocích někdo
musí na tu kapitulu, a potom ještě na dovolenou, tím pádem tady bude zase někdo
chybět. Tak nechceš zůstat rovnou těch pět měsíců. Tak proč ne. Odletěl jsem na konci
ledna s tím, že tam budu maximálně do června. No a v červnu přijel nový provinciál a říká mi, jestli bych tady nechtěl zůstat další 3 roky. Bratři jsou spokojeni, měl bys
tady co dělat, učit a tak. Tak jsem mu říkal, tak proč neřekneš rovnou 33 let. A on mi
odpověděl, že to nemůže, protože funkční období má jen 3 roky. Takže jsem zůstal na
3 roky.
Líbí se vám tam?
Během prvního pobytu tam jsem si řekl, že nikde jsem nebyl tak šťastný, jak tam.
A potom vidím, že tam je ta potřeba mnohem větší než u nás. Tak jsem to během
prvního roku přijal za své. Dnes je to tak, že pokud mě provinciál nepošle někam
jinam, tak tam zůstanu mile rád.
Proč zrovna Středoafrická republika?
Tak to nebyla moje osobní volba, ale spíše provincie. Před 40 lety kapucíni z janovské
provincie už nebyli schopni utáhnout ty misie, protože toho měli už hodně, tak se obrátili na naše karmelitány s prosbou o pomoc.
Oni souhlasili. Ale hlavní důvod byl asi ten, že je to jedna z nejchudších zemí na světě a křesťanství je tam poměrně mladé, protože z afrického kontinentu je to jedna
z posledních zemí, kde došlo k evangelizaci.
Jak vypadá jeden den misionáře?
Den misionáře je odlišný podle toho, co kdo dělá a dokonce také i u konkrétního
člověka se to mění. Já jsem ve formační komunitě, tak den je velmi podobný dnu nějakého formátora v Evropě. Jsou tam sice nějaká specifika daná tím, že je člověk v Africe, ale v zásadě to probíhá podobně. Den začíná mší svatou v 5:15, pak následují ranní chvály a hodina rozjímání. O půl osmé máme snídani a 8:20 začíná škola, jestliže se jedná o všední den. Přednášky trvají do dvanácti hodin.
Pak následuje oběd, odpoledne přednášky už nebývají. Následuje krátká rekreace, kdy si sedneme ke kávě a probereme, co všechno se dělo dopoledne a tak.
Následuje hodina volna, okamžik, kdy musí být v klášteře ticho. Člověk ho může využít po svém, někdo si jde odpočinout na lůžko.
Odpolední program, někdy mám přednášky pro naše aspiranty, pro ty, kteří začínají s řeholním životem nebo si připravuji přednášky na další dny, případně pracuji na překladech. Už několik let dělám kompletní překlad života sv. Terezie, ze španělského jazyka do českého. Dělám to od roku 2009 a myslím, že ještě tak dva nebo tři
roky to bude ještě trvat.
Večer před šestou hodinou se modlíme růženec, pak kolem čtvrt na sedm začínají modlitby, zase hodina rozjímání, nešpory a kolem půl osmé máme večeři. Od osmi hodin zhruba do třičtvrtě na devět máme společnou rekreaci. Občas si zahrajeme nějakou hru nebo se díváme na zprávy. Kromě doby postní a adventu se jednou týdně v sobotu díváme
na nějaký film. No a v době postní a v adventu máme Noční bdění, kdy se
vstává o půlnoci, a půl hodiny se modlíme a další půlhodiny je rozjímání. To mám
moc rád. Jedenkrát za týden jezdím do malého semináře, kousek od nás, tam jsem celé
odpoledne pro kluky, kteří chtějí na duchovní rozhovor a jednou za měsíc tam máme potom zpovídání pro všechny.
Když jste tam přijel, bylo něco, co vás tam mile překvapilo?
Je pravda, že tím, že jsem byl v kontaktu s dobrovolníky, kteří tam pracovali a také
s některými bratry z komunity, tak jsem nějaké informace měl, ale nikdy vás pouhé
vyprávění nepřipraví na skutečnou realitu. Věci, které by mne překvapily mile, a vů-
bec bych se tady s nimi Evropě nesetkal, tak těch bylo moc málo. Ale hodně se mi
líbí, jak prožívají liturgii. To je pro mě obrovská věc a je mi to hodně blízké, pro-
tože jsem takový temperamentní člověk. Nejvíce mě fascinuje, jejich touha žít a do
jisté míry umění žít. Když člověk vezme v úvahu, kolik mají existenčních problémů
a tam se prostě nesetkáte s depresí, s úzkostmi těch lidí, pokud se teda zrovna
nenacházejí v situaci státního převratu.
Přijímají život, problémy i radosti, tak jak přicházejí, včetně zásadních událostí, jako
je třeba smrt v rodině. Umí se radovat z každé maličkosti. Pořád se usmívají, má-
lokdy je člověk vidí zachmuřené. S tím se spíše setkávám tady u nás než tam.
Před několika měsíci proběhl ve Středoafrické republice státní převrat, jak si myslíte,
že to bude pokračovat?
Pro mne osobně je to první taková zkušenost tohoto druhu. Někteří misionáři už to tam
zažili dvakrát, třikrát, tak ti jsou v klidu. Těžko předvídat, jak to bude dál. Do jisté míry
není vůbec jasné, kdo nebo co je v pozadí.
Protože rebelové byli velmi dobře ozbrojeni a ten, kdo zatím stojí, se musel řádně plácnout přes kapsu, takže mu určitě muselo na něčem záležet.
Což je dost překvapivé, protože Středoafrická republika je země, která nikoho nezajímá. Ale existují sice nějaké spekulace, ale záleží na tom, na čí stranu se přikloní Francie. Země je totiž bývalá francouzská kolonie. Na jednu stranu nechtějí, aby se jim
Francouzi pletli do jejich záležitostí, ale když je zle, tak je zase volají o pomoc.
Dále není vůbec jisté, jak zareagují ostatní země. Co udělá nebo neudělá vůdce těch
rebelů. On se sice snaží zavést pořádek a klid v zemi, ale zatím se mu to evidentně
vůbec nedaří. Vůbec nevím, jak dlouho to bude trvat a kam to bude směřovat.
Jak vypadá takový státní převrat?
Nevím, zda člověk u nás může vůbec něco takového znát, možná z filmu nebo z vyprávění svých prarodičů. Situace byla taková, že kde přišli rebelové, tak všichni vojáci utíkali pryč. Většinou jsou to mladí kluci, čas od času i malé děti, které jsou naverbované do armády. Aby byli schopni rabovat, střílet do lidí, zapalovat domy, znásilňovat ženy a všechny podobné zvěrstva, tak se samozřejmě opíjejí, hledají nějaké způsoby, jak se nadopovat. O to je nevypočitatelné jejich chování.
Každý má v ruce samopal a každý samozřejmě ví, jak se s ním zachází. Ale neslyšel jsem, že by byly nějaké hromadné popravy lidí, kromě teda honu na bývalé vojáky, ale i tam se to nedělo v nějakých závratných číslech. Co je ale horší, neustále někdo přichází, něco si
odnáší, a přitom střílí do vzduchu, aby nahnal lidem strach nebo udělal dojem. Někdy je problém v tom, že většina z nich mluví jen arabsky, takže se s nimi člověk ani nedomluví. Nedávno si takto přišli „vypůjčit“ naprosto nové auto za 28 tisíc eur.
Nenapadlo Vás v takové situaci , že byste se za této situace vrátil zpátky do ČR?
Sice mne ten převrat překvapil, protože každý člověk má určitý pud sebezáchovy
a bojí se smrti, ale když jsem si to tak probíral, tak jsem si říkal, že to asi není možné. Jestliže jsem tam přijel s tím, že těm lidem budu na blízku a prožívat s nimi všechno dobré i zlé, tak prostě nemohu ve chvíli, kdy oni jsou v nebezpečí a problémech, se sbalit a říct, tak ahoj já jedu. Člověk tam musí zůstat, držet je za ruku a povzbuzovat je, aby šli dál. Oni jsou často jak malé děti a tyto situace jsou pro ně velmi traumatizující.
Když by se někdo rozhodl vám nějak pomoci, jak by to mohl udělat?
Tak určitě modlitbou. Někdy si říkám, že pokud některé věci nepůjdou přes ty Boží
kanály, tak se tam prostě nedostanou. Modlitba je důležitý zdroj, abychom pochopili, co máme dělat, jak těm lidem pomoci a tak.
Potom samozřejmě finančně přes organizaci SIRIRI, kteří sice nedělají projekty zaměřené vysloveně církevně, což je trochu omezující, ale zase na druhou stranu se tím otevírá větší pole působnosti.
Oni jsou schopni oslovit i nevěřící, kterým nejde ani tak o misie, ale o školství, zdravotnictví, zemědělství a podobné věci.
A s tím nám hodně pomáhají. Existuje klub přátel SIRIDI, kdy lidé se mohou zapojit
tím, že budou pravidelně přispívat třeba 100 Kč, každý samozřejmě podle svých
možností. Někdy si člověk říká, že tou stokorunou přece nic nezmůže. Ale pro ně
osobně je to obrovská věc, protože oni ví, že za celý rok dostanou 1200 Kč. Je to fixní a s
tím rozpočtem se prostě musí naučit hospodařit.
Dále se lidé mohou účastnit na pomoci, přes misijní přátelství, kdy otec
Anastazius, který nás má na starosti, má konto, kde lidé mohou posílat finanční
prostředky, které jsou bezprostředně použity na naše misijní činnosti.
Další forma pomoci je ta, kterou teď dělám já. Když je někdo na dovolené, tak dělá nějakou besedu, kde ho lidé podpoří nějakou finanční částkou na misijní činnost.
A poslední formou pomoci je samozřejmě dobrovolnictví. Kdy někteří lidé přijíždějí třeba na 3 měsíce, půl roku nebo i na rok. Samozřejmě je dobré, když je člověk nějak odborně připravený, v té situaci je naše komunita schopná mu část nákladů zaplatit. Někdy ale přije
de člověk, který sice chce pomáhat, ale člověk pomalu ani neví, kam ho dát a co od něho očekávat. Ale to jestli se na to člověk hodí nebo ne, to se pozná z dlouhodobého kontaktu, který probíhá ještě před cestou do země. Velkou výhodou je to, když člověk
umí daný jazyk.
A na závěr, nějaký vzkaz pro naše čtenáře?
Můj dojem byl ten, že jsem se tady cítil moc hezky. Jste sice malé společenství, ale
důležité je, aby člověk žil naplno pro Pána a přišlo mi, že jsem to tady nějak vnímal.
Tu vřelost vůči Bohu i sobě navzájem a to je moc důležité. Byl jsem tady jak v
rodině a bylo mi tady moc hezky. To je základ každého církevního společenství. Možnosti
do budoucna máte velké a je určitě kam růst. To vám všem přeji, abyste dokázali
růst ve víře v Pána. Určitě budu moc rád, když si vezmete ty naše misie za své, za to budu moc vděčný.
Na závěr bych jen dodala, že dělání tohoto rozhovoru bylo pro mne velkým zážitkem. Vůbec jsme se neznali, ale já jsem se v jeho přítomnosti cítila moc hezky. Z jeho obličeje zářila radost a pokoj, ale co mne fascinovalo úplně nejvíce, bylo to naprosté odevzdání se do Božích rukou. Během jeho vyprávění jsem si uvědomila několik osobních věcí a za to mu já osobně moc děkuji.
Rozhovor vedla a pro Fatym.com poskytla
Anna Balintová.
Vyšlo ve farním čaopise SINAJ 7/2013.
1. část rozhovoru Anny Balintové s o. Vojtěchem Kohutem
najdete zde.
Beseda s o. Kohutem v Rudné pod Pradědem
