Rozmlouvala Anna Balintová
pro časopis Sinaj
Povídání s ním pro rozhovor do Sinaje bylo velmi zajímavé
a poutavé, proto jsme ho rozdělili do dvou částí. V této první se
můžete dozvědět několik málo informací o jeho životě, napří-
klad kde se třeba narodil, jestli má sourozence, případně co ho
vedlo k tomu, aby se stal bosým karmelitánem
Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 21. května 1969 vTřinci. Vyrůstal jsem v
Mostech u Jablunkova. Odtud znám otce Marka.
Máte nějaké sourozence?
Mám staršího bratra a jednu starší a jednu mladší sestru. Bratr a mladší sestra žijí
v manželství. Starší sestra je také řeholnice, karmelitka od Dítěte Ježíše.
Co jste vystudoval?
Po základní škole jsem studoval gymnázium. Po skončení gymnázia jsem hned nastoupil na teologickou fakultu. První dva roky jsem studoval jako diecézní
bohoslovec, to bylo ještě za Olomouckou arcidiecézi, protože Ostravsko-opavská diecé-
ze v té době ještě neexistovala. Potom jsem šel na vojnu. Po půl roce vojny
přišlo povolání na Karmel, tak jsem odešel do noviciátu. Byl jsem jediný bosý karme-
litán, který měl noviciát v ČR nebo tehdy vlastně ještě ČSR. Základní teologii jsem
dodělával v Olomouci. Potom jsem studoval dva roky v Římě. V roce 1996 jsem se
vrátil, zažádal jsem o civilku v Pastoračním středisku v Praze. Byl jsem v komunitě Pražského Jezulátka. Potom jsem si šel dodělávat doktorát, kdy jsem byl dva roky
v Janově. Potom došlo ale k takové situaci, že teologická fakulta ztratila akreditaci.
Bylo potřeba obnovit stav a tak jsem za této situace začal od roku 2002 až do roku
2009 tam učit.
Chtěl jste být odmalička knězem?
Ano. Měl jsem asi pět, nebo čest roků, když to přišlo. Bylo to těžké do jisté míry,
protože to bylo ještě za komunismu a muselo se to tajit. Když jsem to poprvé řekl rodině, tak to vzali tak, že dítě si něco vymyslelo, tak dobře. Kdo tomu asi nejvíce věřil, tak to byla moje máma. S postupem let všichni viděli, že si jdu pořád za tím.
Doma už na to byli zvyklí a nějak už s tím i počítali.
Byl jste ve víře vychováván už v dětství?
Ta moje touha a povolání ke kněžství bylo podle mého názoru požehnáním pro celou
naši rodinu. My jsme byli tradiční, v tom pravém slova smyslu tradiční křesťanská
rodina. Sice jsme každou neděli chodili na mši svatou do kostela, ale tím to do značné
míry končilo. Když to tak vezmu, tak jsme se ani moc nemodlili. Byli jsme úplně oby-
čejná rodina, která sice s Pánem Bohem počítá ve svém životě, ale do určité míry
pouze teoreticky. Takže to povolání, tím, že přišlo tak brzy a postupně se mnou rostlo, postupně prokvasilo celou naši rodinu, která se za tu dobu změnila a za ty léta se
posunula úplně někam jinam.
Jste řeholník, proč jste si vlastně vybral Karmel?
Já jsem si to nevybral. Věřím, že to vybral někdo jiný. To povolání na Karmel přišlo během revoluce. V té době jsem prožíval těžkou krizi modlitby. Od 16 let jsem začal rozjímat, asi půl hodiny denně. A v těch 20 letech jsem byl už naprosto vyždímaný. Já
jsem totiž rozjímal takovou spíše rozumovou metodou. Nešlo o skutečné setkání s Pánem Ježíšem a touhou být s Ním. A to bylo hodně náročné, jak na soustředění, tak
i na vůli. Aby se člověk přiměl a především přemohl určité roztržitosti, které s tím
přicházejí. Když přišlo to povolání na Karmel, tak jsem samozřejmě něco o tom věděl díky svému panu farářovi, který byl bosý karmelitán. Řekl jsem si, Pane Bože, ty ses úplně zbláznil, já nevydržím půl hodiny a ty chceš po mě dvě hodiny rozjímání denně. Navíc jsem si myslel, že to je řád, který je vysoce kontemplativní a klauzurní.
Představoval jsem si, že budu někde zavřený v klášteře, že nebude žádný apoštolát,
řádné rekolekce, duchovní cvičení atd.
Abych řekl pravdu, docela jsem se toho děsil, jsem totiž hodně hyperaktivní člověk. Ale i přesto jsem kývnul. Když jsem zjistil, že je to jinak, tak mě to potěšilo, že jako karmelitán mohu také evangelizovat.
Takže to nakonec bylo tak, že já jsem se neznal, ale Pán Bůh mě znal a věděl, kam mě směřuje. Našel jsem tam domov a neměnil bych za nic na světě, pokud by mě
Pán Bůh nepovolal zase k něčemu jinému.
Uvažoval jste někdy předtím o řeholním životě?
Když jsem jako bohoslovec teoreticky uvažoval o řeholním životě, aniž bych to na sobě nějak praktikoval, tak se mi líbily takové řehole, jako jsou jezuité, dominikáni.
Jejichž činností je kazatelství, rekolekce, prostě apoštolát.
Ale o Karmelu jako takovém jsem neuvažoval.
Pracujete v zahraničí, jakými jazyky se domluvíte?
Na teologické fakultě jsme se učili latinsky, hebrejsky a řecky. Ale to, že se to člověk učí, neznamená, že také hned i něco pochytí. Kdybych měl slovník a čas, tak
bych nějaký ten text z té latiny zhruba přeložil, ale abych si běžně četl v těchto jazycích, tak to určitě ne. Latinu spíše používám pro ověření nějakých informací.
Co se týče ostatních jazyků, tak vyrůstal jsem Mostech u Jablunkova, je to oblast, tzv. trojmezí, kde se vlastně střetávají 3 národy, takže i tři jazyky - čeština, slovenština
a polština a samozřejmě i to nářečí. Od 4. třídy jsem dělal angličtinu, v ní jsem pokračoval i na gymnáziu a také chvilku i na teologické fakultě. Takže jsem se jí nakonec věnoval něco přes 8 let. Také jsem měl možnost být 2 měsíce v Londýně. Anglicky jsem tehdy uměl velmi dobře, teď jsem toho už hromadu zapomněl, musel bych si to osvěžit. Potom jsem se kvůli studiu učil italsky a souběžně s tím i španělsky, protože jsem překládal nebo teda překládám životopis sv. Terezie a potom také životopis sv. Jana od Kříže, ze kterého jsem dělal doktorát. Italsky umím asi nejlépe ze všech těch jazyků. Často se i Italové spletou a myslí si, že jsem Ital. Samozřejmě dělám také chyby, hlavně co se týče písemného projevu, takže když něco píšu, tak si to raději nechávám zkontrolovat.
Španělsky umím spíše pasivně, kdybych mě dát dohromady všechny moje pobyty ve Španělsku, tak by to byl zhruba měsíc, ale důležité je, že se španělsky nějak domluvím.
Středoafrická republika je bývalá francouzská kolonie, jak jste na tom s francouzštinou?
Když jsem odjížděl do Afriky, udělal jsem si 4 lekce francouzštiny pro samouky a jel
jsem. Takže jsem se v podstatě začal učit až tam. Situaci mi trochu komplikovalo to,
že v dané komunitě byli dva Italové, takže když bylo něco třeba, mluvil jsem s nimi italsky. A dále také tam bylo v okolí několik polských misionářů. V podstatě jsem mluvil více polsky a italsky než francouzsky. Ale chtěl jsem se domluvit, takže jsem se vrhnul na francouzštinu. Když jsem odlétal do Evropy zařídit si několik věcí, protože jsem původně myslel, že tam zůstanu jen těch pár měsíců, měl jsem možnost
měsíc studovat francouzštinu na univerzitě.
To byl pro mne hezký čas, něco jsem se přiučil, něco zdokonalil. Teď už mluvím
dobře, protože v klášteře se mluví francouzsky a také v tomto jazyce i učím.
Jaké jsou vaše koníčky, máte na ně vůbec čas?
Tak to, co já dělám jako práci, je do jisté míry i mým koníčkem. Takže je to takové
milé, že nemusím speciálně nic hledat. Rád studuji a učím teologii. Obojího mám hodně, protože musím učit i ty předměty, které jsem předtím tady v Evropě neučil. Mám
radost z toho, když si mohu načíst nějaké nové věci. To je moje velká láska. Rád
překládám duchovní literaturu, je to pro mne taková meditativní duchovní četba.
Osobně se také znám s Petrem Bendem, za tento vztah jsem Bohu také moc vděčný.
Ale nemám čas si hudbu jen tak pustit a poslouchat, že bych u toho jako nic jiného nedělal. Většinou, když dlouho cestuji, tak si pouštím, jinak to nejde. No a samozřejmě rád řídím auto.
Anna Balintová
Sinaj 6/2013
Zpravodaj římskokatolických farností Malá Morávka, Andělská Hora ve Slezsku, Dolní Moravice, Rudná pod Pradědem, Václavov u Bruntálu.
www.farnost-malamoravka.cz
2. část rozhovoru Anny Balintové s o. Vojtěchem Kohutem
najdete zde.
