Na střední škole jsem disciplínu nenáviděl. Nerad jsem si dělal domácí úkoly; nerad jsem brzy vstával. Zdálo se mi, že jediným důvodem, proč být disciplinovaný, bylo získání dobrých známek a pak se dostat na dobrou univerzitu, najít si dobrou práci, vydělat hodně peněz, mít velký dům a pak se zotročit vyděláváním dostatečného množství peněz na zaplacení dluhů za univerzitu a dům. Nezdálo se mi, že by to za tu disciplínu stálo.
A tak jsem si namísto stanovení těchto cílů vybral cestu nejmenšího odporu a hledal jsem zábavu a pohodlnost. Vždyť proč ne? Žij pro dnešek - jak se říká. Pohodlnost se ale nějakým způsobem pak stala mým cílem a bylo těžší a těžší říci jí "ne" a naopak říci "ano" náročnějším věcem. Když se mi později nastínily cíle, které jsem chtěl, bylo velmi těžké být natolik disciplinovaný, abych je dosáhl.
Jako křesťanští muži potřebujeme vědět, proč si osvojit disciplínu, protože ji opravdu potřebujeme. Co se mě týká, až když jsem si uvědomil, kým jsem v Bohu, a začal jsem následovat cestu připravenou Ježíšem Kristem, až tehdy jsem se naučil, kým jsem a jak muž chápe a získává disciplínu. Abychom se jako muži lépe pochopili, potřebujeme porozumět tomu, co Bůh říká o sobě samém.
Dostávat se k Bohu
V antickém světě si filozofové našli cestu k víře v Boha skrze rozum. Dospěli k závěru, že Bůh je jako dokonalá myšlenka, která myslí sama sebe. Možná by nás nemělo překvapit, že geniální filozofové si představovali Boha jako nejgeniálnějšího filozofa! Filozofové "dumali" nad nejvznešenějšími věcmi, na které se dá myslet - např. ctnost, čest, atd. - a protože nic není vznešenější než Bůh, tak potom musí Bůh přemýšlet sám o sobě. A proto je myšlenkou, která myslí sama sebe.
Zní to směšné - Bůh jen tak sedící a přemýšlejí nad sebou samým, ale něco pravdy na tom je. Když Ježíš přišel zjevit Boha člověku, otevřel nám dokořán zcela nové pochopení Boha a to umožnilo spatřit myšlenky těchto filozofů v plném světle pravdy. Jinými slovy, filozofové byli opravdu, ale opravdu blízko k pravdě, ale stále bylo nutné, aby nás Bůh navštívil v osobě Ježíše a přinesl nám plnější pochopení jeho samého a tím větší pochopení nás samých.
Proč je nyní všechno jiné ....
Je pravdou, že není nic vznešenějšího než Bůh. A proto, pokud vznešenější bytosti myslí o vznešenejších věcech, pak Bůh musí myslet o sobě samém. Následně zde tedy máme myslitele a věc, na kterou myslí - myslitele a myšlenku.
Právě teď na něco myslíte a ta myšlenka je sice z vás, ale není vámi - je něčím samostatným. Pokud ji chcete vyjádřit, tato myšlenka se mění na slova - a vaše slova jsou jako dar vaší mysli pro svět (alespoň by jím měly být!)
Bůh má věčnou myšlenku a ta se stala člověkem a narodila se z Panny Marie. Ten člověk byl Božím slovem - "vyjádřením" té myšlenky. Z tohoto důvodu je Janovo evangelium tak hluboké, když v jeho první kapitole slyšíme, že "to slovo bylo u Boha ... a to slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (Jan 1).
Boží slovo je jeho způsob, kterým říká "to je, kdo jsem". Slovo Otce (Syn) nám přesně říká, kdo je Otec (Mt 11,27) - co si Otec věčně "myslí". Jako člověk říká "dávám ti mé slovo", aby dokázal svou důvěryhodnost, tak nám Bůh dává jeho Slovo, aby nám ukázal, že mu můžeme zcela důvěřovat.
Prostřednictvím Ježíše se učíme, že vnitřní život Boha není pouze vznešené myšlenkové cvičení; jeho vnitřní život je věčným skutkem lásky. Jde tu o Otce a Syna, a nejen o myslitele a myšlenku. Oba navzájem milují a úplně se dávají tomu druhému, a jejich láska je tak skutečná a intenzivní, že se od nich odlišuje tím, že je další osobou, Duchem svatým. Duch svatý je láska Otce a Syna, a tato láska je s námi sdílená, abychom mohli milovat Otce nejvznešenějším způsobem. "Dostali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Sám Duch spolu s naším duchem dosvědčuje, že jsme Boží děti." (Řím 8,15-16)
Bůh není myšlenka. "Bůh je láska." (1 Jan 4,8)
Proč disciplína?
Tohle všechno může znít jako vznešené představy, ale co nám to říká o nás samotných - o tom, jak bychom měli žít? Pokud jste sjednoceni s Bohem skrze víru, pak život, který ve vás žije, je životem, který žijete i vy. Jinými slovy, jak nám Syn ukazuje, že Otec je úplným darem lásky, tak my jako synové se musíme také stát úplnými dary lásky, abychom žili navenek to, kým jsme - stvořeni k jeho obrazu a podobě.
Co má tedy toto všechno do činění s mou nevolí brzy vstávat a dělat si úkoly? Jak jsem tak rostl v lenosti a sobectví,
nemohl jsem se dát pro druhé. Byl jsem otrokem pohodlnosti a dokonce i neřestí a hříchům, které jsou s ní spojené. Abych se mohl dát pro druhé, musel jsem získat kontrolu nad sebou samým - musel jsem být naplno sám sobě pán.
Život v Kristu dělá všechno utrpení a potíže smysluplnými; a to zvláště tím, že dělá naše utrpení a disciplínu ne o nás, ale o lásce. Když nám Kristus říká, že chce, abychom šli a vzali svůj kříž, dovoluje nám sjednotit každý náš skutek utrpení a disciplínu s jeho křížem. A jaký byl smysl jeho kříže? Zachránit lidstvo největším skutkem lásky všech dob. Veškerá naše disciplína, utrpení, sebezápor a pokání jsou sjednoceny s Kristovým křížem a pouze v něm nacházejí svůj smysl - a tím je láska. Nechoďte ven a nepokoušejte se mít silnou vůli a být sebedisciplinovaní, ale jděte a sjednoťte se s jeho křížem a dělejte to pro lásku.
Disciplinovaný život kvůli lásce - a ne kvůli světským cílům - nám pomáhá žít jako synům a ne jako otrokům hříchu a čemukoliv jinému. "Každý, kdo hřeší, je otrok," říká Ježíš, "a otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn "(Jan 8: 34-35). Tehdy jsme muži, když se dáváme pro druhé. A proto
být mužem znamená mít nad sebou plnou kontrolu prostřednictvím disciplíny.
Jason Craig
Zdroj:
https://www.catholicgentleman.net/2016/09/ite-necessity-discipline/
Převzato z
http://zastolom.sk,
článek z 28. 11. 2017 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 26. 5. 2018)
