Děda byl statný starý pán, vdovec. Ve svých 86 letech měl o všechno zájem, četl noviny. I když téměř neslyšel, byl plný svérázného humoru.
Přestože měl na některé věci víry zvláštní názor, každou neděli šel na mši svatou. Nevynechal, ať bylo jakékoli počasí. Beze mše by pro něj nebyla neděle nedělí.
Najednou však přestal téměř jíst. Ztratil zájem o noviny, o dění kolem sebe a stěžoval si na bolesti. Následoval asi týden v jedné nemocnici. Tam se mu pomoci nedostalo. Domů se vrátil v snad horším stavu. Druhý den znovu do nemocnice, tentokrát do Ivančic. Tam se o něj vzorně starali, provedli potřebná vyšetření.
Přese všechno byl dědův stav vážný. Nebyl to žlučník, jak jsme si mysleli. Byla to rakovina v pokročilém stádiu. Paradoxně díky ohromnému zavodnění břicha netrpěl děda nesnesitelnými bolestmi. Nemoc však postupovala velmi rychle. Neuměli jsme odhadnout, kolik mu zbývá života. A děda nebyl ještě zaopatřen.
Byla první sobota měsíce října roku 1998. "Musíme nechat dědu zaopatřit", přemítal jsem. "Ale jak?" Šel jsem na faru.
"Důstojný pane, dejte mi telefonní číslo na kněze do Ivančic. Musím se s ním domluvit, aby zaopatřil děděčka. Odpoledne za ním pojedeme. I když bych byl nejradši, kdybyste jel s námi vy. Vás on zná... Než mu vysvětlím, že ten cizí pán je kněz a že ho přišel zaopatřit, bude už děda hodně vyčerpaný. "
Pan farář řekl: "A v kolik hodin pojedete, udělal bych si čas."
Byl jsem ohromen. "Vy byste jel s námi?"
Tento dobrý kněz, už sám špatně pohyblivý, obtížený nemocemi a stářím osmdesáti let s námi opravdu jel. To byl první zázrak.
Přišli jsme do pokoje, kde byl děda. Seděl, zdůrazňuji, seděl!, na nemocničním lůžku. Když viděl pana faráře, celý se rozzářil a řekl: "To ste hodné, že ste za mnó přišel." Pan farář mu udělil svátost nemocných. Pomodlili jsme se, trochu s dědou pobyli a rozloučili se. Byli jsme překvapeni, jak dobře dnes děda vypadal, protože předchozí dny byl v mnohem horším stavu. To byl druhý zázrak.
Hned následující den, v neděli, upadl do komatu, ze kterého se už neprobudil. Zemřel ve středu 7. října večer na svátek Panny Marie, Královny svatého růžence. Pohřeb se konal 13. října, kdy si připomínáme šesté, poslední zjevení Panny Marie ve Fatimě.
První sobota, 7. a 13. říjen, tři mariánské dny. Jakoby Panna Maria chtěla říct: "To já jsem měla dědu na starost. To já jsem to zařídila." Jakoby to byl Mariin podpis.
Děkujeme ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát! Měj nás, prosím, všechny, celé naše rodiny na starosti.
Tento skutečný příběh mého dědy vyšel v brožurce
NO PROTO aneb STALO SE 3 ,
kterou vydal
Tiskový apoštolát FATYMu
v roce 2002.
(Na Fatym.com vyšlo 10. 7. 2013;
6. 10. 2018 - 8774; 5. 10. 2020 - 11384; 6. 10. 2021 - 13560; 3. 10. 2022 - 14524; 7. 10. 2023 - 15286; 4. 10. 2024 - 16322 přečtení)
Zasvěcení rodiny mateřskému srdci Mariinu
naleznete v článku
Zásvětné modlitby k Panně Marii...
