4. srpna se ve Spišské Kapitule začalo XV. sympozium kanonického práva na Slovensku s mezinárodní účastí. Úvodní příspěvek na téma
"Žít v pravdě: Náboženská svoboda a poslání katolíků v novém pořádku světa" pronesl arcibiskup Denveru
Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap. Přinášíme
plné znění této přednášky:
"Tertulián jednou výstižně řekl, že krev mučedníků je semenem Církve. Dějiny mu daly za pravdu. A Slovensko je ideálním místem k tomu, abychom si dnes znovu připomněli jeho slova. Zde i v jiných zemích střední a východní Evropy katolíci trpěli 50 i více let pod nacistickými a sovětskými zločineckými režimy.
Znají tedy skutečnou cenu křesťanského svědectví ze své trpké zkušenosti a také - naneštěstí - i cenu zbabělosti, kolaborace a sebeklamu tváří v tvář zlu.
Chtěl bych začít tím, že mnozí katolíci ve Spojených státech amerických a v západní Evropě dnes jednoduše tuto cenu nechápou.
A zdá se, že se o to ani nesnaží. Výsledkem toho je, že mnozí z nich jsou lhostejní vůči procesům v naší zemi, které sociologové označují jako "sekularizace", ale které v praxi zahrnují odmítání křesťanských kořenů a křesťanské duše naší civilizace.
Američtí katolíci nemají totiž zkušenost se systematickým útlakem, tak důvěrně známou vaší Církvi. Je pravdou, že protikatolické předsudky vždy hrály v životě Američanů jistou roli.
Tato náboženská bigotnost pochází v prvé řadě z protestantské kultury, která je v mé zemi dominantní, a nyní i od postkřesťanských vládnoucích tříd. Ale to je něco zcela jiného, než záměrné pronásledování. Obecně se katolíkem v USA dařilo. Důvod je jednoduchý. Amerika měla vždy široké křesťanské a náboženství nakloněné morální základy a naše veřejné instituce byly založeny jako ne náboženské, ale zároveň ne protináboženské.
V jádru americké zkušenosti je instinktivní "biblický realismus". Z našeho protestantského dědictví jsme vždy - alespoň dosud - chápali dvě základní věci. Zaprvé, že hřích je reálný a že
moc a prosperita mohou muže i ženy zkazit. Zadruhé, že
"Boží stát" je něco zcela jiného než "lidský stát" a máme být obezřetní, abychom je nesměšovali.
Alexis de Tocqueville ve své Demokracii v Americe napsal: "Tyranii lze použít bez víry, ale svobodu ne ...". Nuž "co se stane s lidem, který je sám svým pánem, pokud neposlouchá Boha?"
Zakladateli Ameriky byly různé skupiny praktikujících křesťanů a osvícenských deistů. Téměř všichni byli nakloněni náboženské víře. Byli přesvědčeni, že svobodní lidé nemohou zůstat svobodnými bez náboženské víry a ctností, které ji podporují.
Snažili se udržet Církev a stát odděleny a autonomní. Jejich důvody byly zcela odlišné od revoluční agendy v Evropě. Zakladatelé Ameriky nesměšovali stát a občanskou společnost. Nepřáli si, aby byl veřejný život radikálně sekularizovaný. Jejich záměrem nebylo "vymknout" náboženství z veřejných záležitostí. Naopak, chtěli zajistit občanům svobodu prožívat svou víru veřejně a aktivně, a svým náboženským přesvědčením přispívat k budování spravedlivé společnosti.
Samozřejmě je třeba připomenout, že existují i další velké rozdíly mezi americkými a evropskými zkušenostmi. Evropa trpěla těmi nejhoršími válkami a tyranskými režimy v lidské historii. Spojené státy, naopak, nezažily na své půdě válku už 150 let. Američané nemají zkušenost s bombardováním měst či s kolapsem společnosti, a mají jen malé zkušenosti s chudobou, politickými ideologiemi a hladem.
V důsledku minulosti jsou mnozí Evropané poznamenáni světským zaměřením a pesimismem, které jsou velmi odlišné od optimismu charakterizujícího americkou společnost. Ale tyto rozdíly nic nemění na skutečnosti, že naše cesty do budoucna teď konvergují.
Dnes, v období globálního propojení, jsou výzvy, kterým čelí katolíci v Americe téměř stejné jako v Evropě: čelíme agresivní sekulární politické vizi a konzumnímu ekonomickému modelu, který v praxi ústí do nového druhu státem podporovaného ateismu, ačkoli to nemusí být explicitní záměr.
Objasním to ještě z jiné strany:
světonáhled vycházející z osvícenství, jehož důsledkem byl vznik velkých zločineckých ideologií minulého století, je stále velmi živý. Jeho jazyk je jemnější, jeho úmysly se jeví příjemnější a jeho tvář přátelštější. Ale jeho základní motiv se nezměnil -
sen o vybudování společnosti bez Boha; svět, kde jsou muži a ženy zcela soběstační a uspokojují své potřeby a touhy pomocí vlastní vynalézavosti.
Taková vize předpokládá jasně "postkřesťanský" svět, řízený racionalitou, technologií a kvalitním sociálním inženýrstvím. Náboženství má v tomto pohledu na svět své místo, ale pouze jako individuální doplněk života. Lidé jsou svobodní uctívat si a věřit cokoli chtějí, pokud si svou víru nechají pro sebe a neodváží se vnášet své náboženské výstřednosti do činnosti vlády, do ekonomiky či kultury.
Nuž, na první pohled to může vypadat jako rozumný způsob organizování moderní společnosti, která zahrnuje široké spektrum etnik a kulturních tradic, rozdílných filozofií života i přístupů k životu.
Ale ihned nám do očí udeří dva detaily.
První - "svoboda uctívání" není vůbec totéž jako "náboženská svoboda". Náboženská svoboda zahrnuje právo modlit se, vyučovat, shromažďovat se, organizovat a angažovat se veřejně ve společnosti a v jejích problémech, ať už jako jednotlivci nebo jako celé společenství víry. To je klasické chápání občanského práva na "svobodné praktikování" svého náboženství podle prvního dodatku Ústavy Spojených států. Vyplývá to také jasně z čl.. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. V protikladu s tím je idea svobody uctívání mnohem chudší a užší.
Druhý detail - jak se dá osvícenská rétorika sekulární tolerance sladit s aktuální zkušeností věrných katolíků v Evropě a Severní Americe v posledních letech?
Ve Spojených státech, kde je stále 80 procent křesťanů, z nichž mnozí praktikují své náboženství,
se vládní instituce stále více snaží diktovat, jak mají služebníci Církve vykonávat svou službu a nutí je konat aktivity, které zničí jejich katolickou identitu. Byly také snahy odrazovat od hlásání některých katolických přesvědčení nebo je kriminalizovat jako "nenávistné". Naše soudy a legislativa nyní běžně dělají kroky poškozující manželství a rodinný život a usilují vyčistit veřejný život od křesťanských symbolů a znaků vlivu.
)
V Evropě vidíme podobné trendy, poznamenané otevřenějším pohrdáním křesťanství. Církevní představitelé byli v médiích a dokonce i před soudem obviňováni pouze za to, že hlásali katolické učení. Před několika lety, jak si mnozí z vás vzpomínají, jeden z vedoucích katolických politiků naší generace,
Rocco Buttiglione, nedostal jeden z vedoucích postů v Evropské unii pro své katolické přesvědčení.
Začátkem tohoto léta jsme byli svědky takové pomstychtivé nevraživosti na tomto kontinentu, jaká tu nebyla od dob nacismu a sovětských policejních metod.
Do arcibiskupského paláce v Bruselu vtrhli agenti; biskupové byli zadrženi a vyslýcháni devět hodin bez náležitého procesu; jejich soukromé počítače, mobilní telefony a soubory byly zadrženy.
Dokonce hroby zemřelých příslušníků Církve byly během zátahu porušeny. Pro většinu Američanů by takovýto druh záměrného veřejného ponížení církevních představitelů byl urážkou a zneužitím státní moci. A to ne pro ctnosti nebo viny jejichž nositeli jsou speciální církevní představitelé, vždyť my všichni máme povinnost poslouchat spravedlivé zákony. Spíše
jde o urážku, protože občanská autorita svou tvrdostí ukazuje neúctu vůči víře a věřícím, které tito představitelé reprezentují. Tvrdím následující: toto není akce vlády, která hledí na Katolickou církev jako na důležitého partnera ve svých plánech pro 21. století. Právě naopak.
Tyto události naznačují objevující se systematickou diskriminaci Církve, která se již zdá být nevyhnutelná.
Dnešní zastánci sekularismu se poučili z minulosti. Ve své bigotnosti jsou vynalézavější; ve veřejných vztazích jsou elegantnější; ve svém úsilí vyloučit Církev a jednotlivé věřících z ovlivňování morálního života společnosti jsou inteligentnější.
V následujících desetiletích se křesťanství stane vírou, která se bude stále méně svobodně vyjadřovat na veřejném fóru. Společnost, kde se víře brání v nekompromisních veřejných vyjádřeních, je společností, která si ze státu vytvořila modlu. A když se stát stane modlou, muži a ženy jí budou nabídnuti jako oběť.
Kardinál Henri de Lubac jednou napsal, že
"není pravda ..., že člověk nemůže uspořádat svět bez Boha. Pravdou je, že bez Boha může [člověk] uspořádat jen takový svět, který bude proti člověku. Exkluzivní humanismus je nehumánní humanismus. "
Západ se nyní plynule posouvá k novému "nelidskému humanismu". A pokud chce Církev poctivě na tento trend odpovědět,
musíme čerpat z lekcí, které se vaše církve naučily během totalitarismu.
Katolický odpor vůči těmto trendům musí být založen na Kristových slovech: "Pravda vás osvobodí". Taková víra vám dala vhled do povahy totalitních režimů. Pomohla vám najít nové způsoby následování Krista. Když jsem si při přípravě tohoto projevu znovu četl slova slovenské vůdčí osobnosti Václava Havla, byl jsem zasažen hlubokým křesťanským humanismem jeho myšlenky "žít v pravdě". Dnešní katolíci musí vidět své učednictví a své poslání právě v tomto:
"žít v pravdě".
Žít v pravdě znamená žít podle Ježíše Krista a Božího slova v Písmu svatém. Znamená to hlásat pravdu křesťanského evangelia nejen slovy, ale i příkladem. Znamená to žít každý den a každou chvíli z neochvějného přesvědčení, že Bůh žije a jeho láska je hybnou silou lidských dějin i každého opravdového lidského života.
Znamená to, že pravdy Vyznání víry jsou hodné toho, aby se pro ně trpělo a umíralo.
Žít v pravdě také znamená říkat pravdu a pojmenovávat věci jejich pravými jmény. A to značí odhalovat lži, podle kterých se někteří lidé snaží přinutit žít ostatní.
Dvě největší lži dnešního světa jsou tyto:
zaprvé, že křesťanství mělo relativně malý vliv na rozvoj západní kultury, a zadruhé, že
západní hodnoty a instituce mohou být vytrvalé i bez toho, že by byly založeny na křesťanských morálních principech.
Dříve, než budu mluvit o těchto dvou nepravdách, bychom se měli na chvíli zastavit a popřemýšlet o smyslu historie.
Historie není totiž jen poznáním faktů. Historie je i jistou formou vzpomínky a vzpomínka je základním kamenem sebeidentity. Fakta bez významového rámce jsou neužitečné.
Jedinečný duch a smysl západní civilizace se nedá pochopit bez dvaceti století křesťanského prostředí, v jehož rámci vznikal. Lidé, kteří neznají svou vlastní historii, neznají sebe samé. Jsou to lidé odsouzeni k opakování chyb své minulosti, protože nemohou vidět, co od nich vyžaduje přítomnost - která vždy vyrůstá z minulosti.
Lidé, kteří zapomněli, kdo jsou, jsou mnohem lehčeji zmanipulovatelní. Orwell tuto myšlenku zdramatizoval ve své slavné novele 1984, použitím obrazu "paměťové díry".
Dnes jsou dějiny Církve a dědictví západního křesťanství tlačené do takovéto paměťové díry.To je
první lež,
které musíme čelit.
Zlehčování křesťanské minulosti Západu se někdy dělá s dobrým úmyslem, ve snaze podpořit pokojné soužití v pluralitní společnosti. Ale mnohem častěji
se dělá s cílem marginalizovat křesťany a neutralizovat veřejné svědectví církve.
Církev musí pojmenovat tuto lež a bojovat proti ní. Být Evropanem nebo Američanem znamená být dědicem hluboké křesťanské syntézy
řecké filozofie a umění, římského práva a biblických pravd. Tato syntéza umožnila zrod
křesťanského humanismu, který je základem všech západních civilizací.
Zde bychom mohli zmínit
německého luteránského vzdělance a pastora Dietricha Bonhoeffera. V měsících, které vyústily do jeho zadržení gestapem v roce 1943, napsal tato slova:
"Jednota Západu není jen ideou, ale je historickou realitou, jejíž univerzálním základem je Kristus"
Naše společnosti na Západě jsou křesťanské od svého zrodu a jejich přežití závisí na přetrvání křesťanských hodnot. Naše hlavní zásady a politické instituce jsou do velké míry založené na morálce evangelia a na křesťanském pohledu na člověka a vládnutí. Hovoříme zde nejen o křesťanské teologii a náboženských myšlenkách. Mluvíme o ukotvení našich společností - o vládě zástupců (lidu) a oddělení moci; o svobodě náboženství a svědomí; a co je nejdůležitější, o důstojnosti lidské osoby.
Z této pravdy o esenciální jednotě Západu vyplývá, jak si to všiml i Bonhoeffer, že
pokud odstraníme Krista, odstraníme jediný spolehlivý základ našich hodnot, institucí i našeho způsobu života.
To značí, že
se nesmíme vzdát naší historie kvůli nějaké povrchní obavě, abychom neurazili své nekřesťanské sousedy. Navzdory řečem "nových ateistů" nikde na Západě neexistuje nebezpečí, že by křesťanství bylo lidem vnucováno násilím.
Jedinými "konfesními" státy ve světě jsou dnes ty, které jsou řízeny buď muslimy nebo ateistický diktátory - režimy, které odmítly západní křesťanskou víru v individuální práva a rovnováhu moci.
Chtěl bych také argumentovat, že
obrana západních ideálů je jedinou ochranou, kterou máme my a naši sousedé proti upadnutí do nové formy represe - ať už v rukou islámských extremistů, nebo sekulárních technokratů.
Ale lhostejnost vůči naší křesťanské minulosti přispívá i k lhostejnosti vůči obraně našich hodnot a institucí v přítomnosti. A to mě přivádí k
druhé velké lži,
kterou dnes žijeme - lži, že neexistuje neměnná pravda.
Relativismus je nyní občanským náboženstvím a veřejnou filozofií Západu. Opět se může zdát, že argumenty pro tento náhled jsou přesvědčivé. Na základě pluralismu moderního světa se může jevit smysluplné, že společnost chce potvrdit, že žádný jednotlivec, ani skupina nemá monopol na pravdu; to, co jeden člověk považuje za dobré a žádoucí, jiný nemusí; a proto musí být všechny kultury a náboženství respektovány jako stejně hodnotné.
V praxi však můžeme vidět, že bez víry v pevné morální principy a transcendentní pravdy, se naše politické instituce a jazyk stanou nástroji ve službě nového barbarství.
Ve jménu tolerance začínáme tolerovat nejhrubší netoleranci; úcta vůči jiným kulturám začíná diktovat zneuctění naší vlastní kultury; zásada "žij a nech žít" omlouvá život silných na úkor slabých.
Tato diagnóza nám pomáhá pochopit jednu z hlavních dnešních nespravedlností Západu - zločin potratu.
Uvědomuji si, že legalizace potratu je součástí dnešního práva v téměř každém státě na Západě. V některých případech tato legalizace odráží vůli většiny a je prosazována zákonnými a demokratickými prostředky. Uvědomuji si také, že mnozí lidé, dokonce i v Církvi, považují za divné, že pro katolíky v Americe je posvátnost nenarozeného života stále centrálním tématem jejich veřejného svědectví.
Dovolte mi objasnit, proč jsem přesvědčen, že potrat je klíčovým tématem naší doby.
Za prvé, protože potrat je také o tom, zda žijeme v pravdě. Právo na život je základem každého jiného lidského práva. Pokud toto právo není nedotknutelné,
pak žádné právo nemůže být garantováno.
Nebo, řečeno na rovinu:
vražda je vražda, bez ohledu na to, jak malá je oběť.
A tady je další pravda, kterou ještě mnohé osoby v Církvi plně neuznali: ochrana života před narozením i hned po narození byla ústředním prvkem katolické identity již od apoštolských dob.
Znovu opakuji:
od nejstarších dob Církve "být katolíkem" znamená odmítat se jakýmkoli způsobem podílet na zločinu potratu - ať už snahou o potrat, jeho provedením, nebo umožněním tohoto zločinu svou činností nebo nečinností v politické nebo právní sféře. Ale znamenalo to ještě více. Být katolíkem znamenalo ozývat se proti všemu, co uráží svatost a důstojnost života, jak ji zjevil Ježíš Kristus.
Už v nejčasnějších dokumentech církevních dějin lze najít toho doklady.
V naší době, kdy je svatost života ohrožována nejen potraty, vraždami novorozenců či eutanázií, ale i embryonálním výzkumem a eugenickými pokusy o odstranění slabých, postižených a churavých starých lidí - se tento aspekt katolické identity stává pro naše následování Krista stále důležitější.
Můj důvod proč vzpomínám potraty je tento: jejich rozšířené akceptování na Západě nám ukazuje, že
bez základu v Bohu nebo ve vyšší pravdě se naše demokratické instituce velmi snadno mohou stát zbraněmi proti naší vlastní lidské důstojnosti.
Naše nejdražší hodnoty nelze bránit jen pomocí rozumu, nebo jen pro ně samé. Jejich oprávnění není samo o sobě zřejmé, ani nespočívá v nich samých.
Neexistuje inherentní logický nebo utilitaristický důvod, proč by společnost měla respektovat práva lidské osoby. Ještě méně důvodů existuje proto, aby se uznávala práva těch, jejichž život představuje pro druhé břemeno, jak je to v případě dítěte v lůně matky, nevyléčitelně nemocného, či mentálně postiženého.
Pokud lidská práva nepocházejí od Boha, pak jsou ponechány na libovůli mužů a žen. Stát existuje, aby bránil práva člověka a napomáhal jeho prosperitě.
Stát nikdy nemůže být zdrojem těchto práv. Když si stát osobuje takovou moc,
i demokracie se může stát totalitní.
Vždyť co jiného je legalizovaný potrat než jistá formy intimního násilí, zahaleného do šatu demokracie? Touze silného po moci je dána síla zákona zabít slabého.
Právě tam dnes na Západě směřujeme. A byli jsme tam už dřív. Slováci a mnozí další obyvatelé střední a východní Evropy to už prožili.
Už jsem tu naznačil, že
náboženská svoboda Církve je dnes ohrožena takovým způsobem, jak od nacistické a komunistické éry ještě nebyla. Věřím, že nyní již lépe chápeme proč.
Richard Waever, americký vědec a sociální filozof píšící v 60-tých letech, řekl:
"Jsem pevně přesvědčen, že relativismus musí nakonec vést k režimu síly."
Měl pravdu. Existuje jistý druh "vnitřní logiky", která vede relativismus k represi.
To vysvětluje paradox, proč západní společnosti veřejně prohlašují toleranci a respektování odlišnosti, zatímco agresivně podkopávají a trestají život podle katolické nauky. Nauka o toleranci nemůže tolerovat víru Církve, že některé myšlenky a chování nemohou být tolerovány, protože nás dehumanizují. Nauka, že všechny pravdy jsou relativní, nemůže připustit, že některé pravdy nesmí být takovými.
Katolická přesvědčení, které nejvíce dráždí ortodoxní zápaďáky jsou ty, které se týkají potratu, sexuality a manželství muže a ženy. To není náhoda. Tato křesťanská přesvědčení vyjadřují pravdu o lidské plodnosti, o jejím významu a určení.
Tyto pravdy jsou chápány jako podvratné
ve světě, který by rád věřil, že Bůh není nutný a že lidský život nemá vnitřní zaměření nebo cíl. Církev třeba trestat, protože navzdory všem hříchům a slabosti svých lidí, je stále nevěstou Ježíše Krista; stále je zdrojem krásy, smyslu a naděje, která odmítá zemřít - a stále
je nejpřesvědčivější a nejnebezpečnější kacířkou nového světového pořádku.
Dovolte mi shrnout, co jsem řekl:
Můj první bod: myšlenky mají své důsledky. A špatné myšlenky mají špatné důsledky. Dnes žijeme ve světě, který je pod nadvládou některých velmi destruktivních myšlenek. Nejhorší je ta, že
muži a ženy mohou žít tak, jakoby na Bohu nezáleželo a jakoby Boží Syn nikdy nechodil po této zemi. Výsledkem takové nesprávné představy je to, že
je napadána svoboda Církve vykonávat své poslání. Musíme pochopit, proč tomu tak je, a musíme proti tomu něco udělat.
Můj druhý bod je prostý:
už si nemůžeme dovolit vést diskuse o sekularizaci - která ve skutečnosti znamená vymazání křesťanství z naší kulturní paměti - jako by to byl jen problém intelektuálů. Vytváření "nové Evropy" a "budoucí Ameriky" z jiných kořenů než jsou reálná fakta našich křesťansky formovaných dějin bude mít škodlivé důsledky pro každého skutečného věřícího.
Nesmíme a neměli bychom se vzdát namáhavé snahy o poctivý dialog. Právě naopak. Církev vždy musí usilovat o přátelství, nacházet oblasti na dohodu a cesty k pozitivním, rozumným argumentům ve veřejném prostoru. Ale
je hloupé očekávat vděčnost, či alespoň respekt od představitelů dnešních vládnoucích a kulturních tříd. Naivní neopatrnost není evangelní ctností.
Pokušením každého období Církve byly snahy vycházet zadobře s císařem. A to je naprosto správně: Písmo nám říká, že máme respektovat své představitele a modlit se za ně. Máme mít zdravou lásku ke krajině, kterou nazýváme svým domovem. Ale nikdy nemáme dávat císaři to, co patří Bohu.
Nejdříve musíme poslouchat Boha; povinnosti vůči politickým autoritám jsou až na druhém místě. Nemůžeme spolupracovat se zlem bez toho, aby se postupně nestalo i naším zlem. Toto je nejživější trpká lekce 20. století. A je to lekce, z níž jsme se - jak doufám - poučili.
To mě přivádí k třetímu a poslednímu dnešnímu bodu:
žijeme v době, kdy je církev vyzvána, aby se stala věřícím společenstvím odporu.
Musíme pojmenovávat věci jejich pravými jmény. Musíme bojovat proti zlu, které vidíme. A nejdůležitější je to, že si nesmíme lhát, myslíc si, že když budeme následovat hlasy sekularismu a odkřesťanšťování, můžeme jaksi věci usnadnit nebo změnit. Pouze Pravda může člověka učinit svobodným. Proto musíme být apoštoly Ježíše Krista a vtělené Pravdy.
Co to tedy znamená pro nás jako jednotlivé učedníky? Dovolte, abych na závěr dal pár návrhů.
Můj první návrh pochází opět od významného svědka proti pohanství Třetí říše, Dietricha Bonhoeffera: "Obnova západního světa spočívá pouze v duchovní obnově Církve, která ji povede k následování vzkříšeného a živého Ježíše Krista."
Svět naléhavě potřebuje znovuprobuzení Církve v našich činech a v našem veřejném i soukromém svědectví. Svět potřebuje každého z nás, aby dospěl k hlubší zkušenosti našeho vzkříšeného Pána, ve společnosti našich spoluvěřících. Obnova Západu závisí do značné míry na naší věrnosti Ježíši Kristu a jeho Církvi.
Musíme skutečně věřit tomu, co říkáme, že věříme. Pak to musíme dokázat svědectvím svého života. Musíme být tak přesvědčeni o pravdách Vyznání víry, že jsme zapálení pro to, abychom žili těmito pravdami,
milovali a bránili tyto pravdy až do takové míry, že to bude pro nás nepohodlné a způsobí nám to utrpení.
Jsme vyslanci živého Boha ve světě, který směřuje k zapomenutí na něj. Naším úkolem je udělat Boha skutečným; být tváří jeho lásky; nabízet mužům a ženám dneška dialog spásy.
Lekce 20. století spočívá v tom, že neexistuje "levná" láska. Bůh, v jehož věříme - ten Bůh, který miloval svět tak, že poslal svého jediného Syna, aby za něj trpěl a zemřel - od nás požaduje, abychom žili stejně odvážným, obětavým způsobem života, jaký nám ukázal Ježíš Kristus.
Forma Církve a forma každého křesťanského života má podobu kříže. Naše životy se musí stát liturgií, sebeobětováním, které ztělesňuje Boží lásku a obnovuje svět.
Velcí slovenští mučedníci minulosti to věděli. A udržovali tyto pravdy živé, když trpké břemeno nenávisti a totalitního režimu doléhalo na váš lid. Myslím teď zvlášť na vaše hrdinské biskupy, blahoslaveného
Vasila Hopko a Pavla Gojdiče, a na hrdinskou sestru
Zdeňku Schelingovou.
Musíme si toto nádherné poselství sestry Zdeňky vzít více k srdci:
"Moje oběť, moje mše svatá se nyní teprve začíná. Od Pánova oltáře jdu k oltáři své práce. Všude musím umět pokračovat v oběti oltáře ... Krista musíme vyznávat svým životem, přinášet mu svou vůli jako oběť i krocení svých smyslů a srdce. "
Zvěstujme Ježíše Krista se vší silou našeho života. A pomáhejme si navzájem, ať to stojí cokoli, abychom - když budeme skládat účty našemu Pánu -
byli připočtení mezi věrné a odvážné, a ne zbabělé nebo uhýbavé, nebo takové, kteří dělají kompromisy, dokud z jejich vlastního přesvědčení nezůstane nic; ani ne mezi takové, kteří mlčeli, když měli říkat ta správná slova ve správném čase. Díky. A ať Vás Bůh žehná. "
Zdroj:
TK KBS
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek, vydaný 29. 9. 2013, naleznete
zde.
