V časopise Světlo 38/2012 vyšel zajímavý článek o celibátu.
Kardinál Alfons Maria Stickler SDB (1910–2007), prefekt Vatikánské knihovny, vydal v roce
1993 knížku Celibát duchovních, jeho vývoj, dějiny a teologické základy. V těchto dnech
vyšlo v nakladatelství Sarto její druhé vydání. Přinášíme z ní jednu kapitolu.
V trvalém závazku k životu
oběti je možno
vytrvat jen s živou vírou,
protože lidská slabost se hlásí
vždy znovu a znovu.
Nadpřirozené zdůvodnění
může vycházet jen z vědomě
prožívané víry: kde slábne víra,
slábne i síla k odporu, kde vymírá
víra, vymírá také zdrženlivost.
Jedním ze stále nových důkazů
pro tuto skutečnost jsou
všechna po sobě jdoucí heretická
a schizmatická hnutí v církvi.
Prvním znakem takových
hnutí je vždy zrušení pohlavní
zdrženlivosti duchovních. Proto
nikoho nemůže udivovat, že
při velkých herezích a vlnách
odpadu od Církve v 16. století
u protestantů, anglikánů, kalvinistů,
zwingliánů byl ihned zrušen
celibát. Reformní hnutí tridentského
koncilu za pravou víru
a kázeň v katolické církvi se zcela
logicky muselo zabývat útoky
na kněžskou zdrženlivost.
Tridentský koncil
(1545–1563)
Z dějin koncilu víme přesně,
že císař, králové a knížata, kteří
se v církvi zasazovali o všeobecné
ulehčení nebo dispens
od těchto závazků, měli dobrý
záměr získat zpět odpadlé duchovní,
smířit se s odpadlickými
hnutími a vyjít jim vstříc.
Komise, kterou jmenoval papež,
se však na základě celé tradice
rozhodla pro nekompromisní
trvání na povinnosti celibátu.
Z pastoračních důvodů existovala
pro Anglii a Německo
určitá zvláštní opatření, že kněží,
kteří zcela zrušili manželské
společenství, mohli být znovu
začleněni do církevní služby.
Ti, kteří to odmítli, mohli získat
platné manželství, ale byli nadále
z kněžské služby vyloučeni. Pozoruhodné
je, že koncilní otcové
nejen obnovili původní závazky,
ale odmítli prohlásit zákon o celibátu
za ryze církevní zákon latinské
církve, stejně jako odmítli
zařadit Pannu Marii do všeobecného
zákona o dědičném hříchu.
Základním rozhodnutím tridentského
koncilu k ochraně
a podpoře kněžského celibátu
je založení kněžských seminářů,
které bylo schváleno známým
kánonem 18 na XXIII. zasedání
koncilu a uloženo všem
diecézím. V těch se měli připravovat
mladí mužové určení pro
kněžské povolání, vzdělávat se
a upevnit. Toto prozřetelnostní
rozhodnutí, které pak bylo všude
realizováno, přineslo církvi tolik
svobodných kandidátů pro vyšší
kněžská svěcení, že mohla rezignovat
na ženaté kandidáty, které
si někteří koncilní otcové přáli.
Od té doby existuje dosavadní
pojem celibátu, který představuje
pro vysvěcené povinnost
pohlavní zdrženlivosti a zákaz
pozdějšího uzavření sňatku.
Pevnost celibátu
v těžkých dobách
V následujících těžkých dobách
církev vždy trvala na tradici
celibátu, i v nejtěžších krizových
situacích, jaké prožíval
francouzský klérus za revoluce
od konce 18. do začátku 19. století.
I zde byla obnovena praxe
ze 16. století. Kněží, kteří se během
revoluce oženili, byli postaveni
před volbu buď se vzdát neplatného
manželství a opět se
ujmout církevní služby, anebo
sanovat manželství, ale zříct jakékoliv
duchovní služby. Tak to
stanovil synod v Elvíře.
Církev se postavila i proti dalším
podobným pokusům o odbourání
kněžského celibátu, jak
tomu bylo v Bádensku-Würtembersku
za Řehoře XVI. († 1846)
nebo u hnutí československé církve
za Benedikta XV. († 1922).
Příznačné je okamžité zrušení
celibátu u starokatolíků
po I. vatikánském koncilu. Stejně
jasné je po II. vatikánském
koncilu odmítnutí opětovného
požadavku po svěcení ženatých
mužů.
Kirchliche Umschau 7–8/2012
Překlad -lš-
