Klariska Caritas Pirckheimerová nám může být vzorem pevné víry a vytrvalosti v těžkostech.
Světlo 38/2012:
480 let od smrti klarisky matky Caritas
Pirckheimerové, bojovnice za pravdu a právo
Nezachovala se žádná její dobová podobizna. Až do roku 1959
byl její hrob zabedněn, a přitom to byla nejslavnější a víře věrná
abatyše kláštera klarisek v Norimberku a jedna z nejvýznamnějších
ženských postav z doby reformace. Humanitně vzdělaným je
známé jméno jejího bratra Willibalda. Ještě dnes existuje společnost
„Willibald-Pirckheimer-Gesellschaft“.
Caritas pochází z velmi
vzdělané patricijské
rodiny. Narodila
se 21. března 1467 v Eichstättu.
Již ve 12 letech byla podle tehdejších
obyčejů předána na výchovu
do kláštera sv. Kláry v Norimberku.
Z jejích osmi sester sedm
vstoupilo do řádů v Mnichově,
Giesenfeldu a v Bergen. Dva bratři
záhy zemřeli. Willibald své sestře
celý život pomáhal.
Klášter jako centrum
reformní činnosti
Svým chovankám předávaly
klarisky v Mnichově základy
mravnosti, vytříbeného vzdělání
a pořádku. Klášter v Norimberku
patřil k významným střediskům
reformní činnosti. Vycházel
z nábožné společnosti „Kajícnic“
zvaných také „Magdalény“.
Ty byly v německých městech
velmi rozšířeny a vytyčily si za
cíl zachraňovat padlé dívky. Papež
i císař je hojně podporovali.
Rozjímavý, Bohu zasvěcený
život a výborný duch kláštera
přesvědčovaly dívky, aby zde
hledaly svůj další domov.
Abychom pochopili správně
osobnost Caritas, musíme
si připomenout tehdejší poměry.
V období končícího středověku
nacházela idea jednoty císaře
a říše své poslední útočiště
v říšských městech. Probouzelo
se nové nacionální uvědomění,
především mezi humanisty. Norimberk
platil za kulturní střed
říše a císař zde často pobýval.
Luther nazýval toto město „oko
a ucho Německa“. Žily a působily
zde přední osobnosti včetně
Hanse Sachse a jeho mistrů pěvců
norimberských. Bratr Willibald
překládal klasickou řeckou
literaturu do latiny.
Klášter svaté Kláry patřil
k nejvýznamnějším a podporovalo
ho více než sedmdesát obcí.
Městem stanovený správce
se staral o materiální záležitosti.
Duchovní péči vedli bosí františkáni.
Caritas na sebe upozornila
již jako velmi mladá svou
vzdělaností, kulturou a lidskostí.
Dopisovala si latinsky s nejpřednějšími
humanisty. Slavný
Celtis jí poslal díla Roswithy
z Gandersheimu i svou vlastní
ódu. V děkovném dopisu mu napsala:
„Jednejte vždy podle toho,
co je nahoře, nikoliv co je na zemi...
Jsem Vaše nadšená příslušnice,
a chtěla bych dodat, milovnice
Vaší věčné spásy. A proto
Vás prosím, abyste světskou filosofii
sice neodkládal, ale dále
rozvíjel, to znamená, pozvedal
svými spisy duše pohanů k svatým
knihám a k tomu, co je v nebi,
od tvorů ke Stvořiteli.“ Také
svému bratru dělá výčitky, když
po smrti své manželky vedl příliš
uvolněný život.
V roce 1503 byla Caritas zvolena
abatyší. 25 let vedla klášter
tato duchaplná žena s neobyčejnou
moudrostí a rozhledem.
Udržovala styky s velkými tohoto
světa. Patřil k nim Kilián
Leib z Rebdorfu a benediktin
Johannes Butz bach z Maria Laach.
Ovšem při tom všem nezanedbávala
Caritas hlubokou víru
a duchovní život. Dělala čest
svému jménu (caritas = láska).
Abatyše sama ošetřovala nemocnou
spolusestru a nedbala na
možnou vlastní nákazu.
Čas zkoušky začal, když Luther
vyhlásil r. 1517 své reformační
teze a dal signál k náboženskému
převratu v Německu.
Caritas popsala události z těchto
pohnutých let v tzv. „Pamětihodnostech“.
Ty byly objeveny teprve
v roce 1852 a jsou nyní ve
Státním archivu v Norimberku.
Volání po reformě církve trvalo
již celé století. Ve smělém
vystoupení augustiniánského
mnicha spatřovali mnozí zaslíbený
nový počátek. Norimberk
přijímal Lutherovo učení velmi
ochotně, ba s radostí. I Willibald
byl krátkou dobu nadšen.
Pro Caritas však bylo jasné, že
v tomto duchovním boji nejde
jen o povrch, a tušila, že klášter
čekají těžké časy. Kašpar Nützel,
který se o klášter zatím staral
a měl v něm svou dceru, nyní
holdoval nové víře a chtěl zvrátit
všechen dosavadní církevní řád.
Sestry hledaly pomoc u církevního
právníka, profesora Hieronyma
Emsera v Lipsku, který byl
dosud velkým odpůrcem Luthera.
Byl kaplanem vévody Georga
von Sachsen. Dopis matky Caritas
padl do nepovolaných rukou
a byl uveřejněn s karikaturami.
Již zmíněné „Pamětihodnosti“
začínají rokem 1524. Caritas
referuje o lidech, kteří vtrhli do
kláštera, aby diskutovali s řeholnicemi
o zbytečnosti duchovního
stavu. Žádná z 60 sester však
z kláštera neodešla. Správkyně
Felicitas napsala svému otci dopis
plný nářku, a prosila ho, aby
se nenechal zmást. Nakonec bylo
rozhodnuto, že bude podán
městské radě přípis, aby se zabránilo
zrušení duchovní péče
františkánů. Záležitost byla projednávána
velmi liknavě, až konečně
3. března 1525 došlo na
radnici k náboženské disputaci.
Norimberští se rozhodli pro
novou nauku. Augustiniáni, benediktini,
karmelitáni i kartuziáni
odložili řeholní roucha. Karmelitánský
převor Andreas Stoß,
syn slavného Veita Stoße, musel
opustit město. Kašpar Nützel
řekl bez obalu abatyši: „Hleďte,
vznešená paní, pokud vy se
obrátíte na novou víru, obrátí se
celá norimberská země. Všichni
u vás hledají radu a říkají: Co
udělají paní od svaté Kláry, to
uděláme také.“ Caritas však zůstala
víře neochvějně věrná až
do smrti 19. srpna 1532.
Začalo hrozné soužení. Rozhodnutím
radnice byla františkánům
zakázána veškerá činnost
od 17. března. 20. března vyhlásili
luteránský dómský kazatel
Johann Poliander, po něm Dominikus
Schleupner a nakonec
bývalý kartuzián Georg Koberer
novou nauku z kazatelny u Svaté
Kláry. Situace byla zoufalá. Na
chór sester dopadaly kameny,
na hřbitově se zpívaly sprosté
popěvky a odpadlý augustinián
chtěl sestry zpovídat. Ve franské
zemi řádila selská válka. Abatyše
prohlásila s rozhodností, že raději
se zřekne svátostí, než aby
se podvolila. Každou noc dala
vyzvánět a sloužit mši.
Dne 7. června 1525 se dostavila
delegace z radnice a předložila
sestrám program s pěti body,
který měly splnit do čtyř týdnů.
Abatyše měla všechny sestry
zprostit řeholních slibů. Při odchodu
z kláštera měla každá sestra
obdržet „výstupné“. Řádový
hábit musí odložit. Musí se předělat
okno v hovorně, aby každou
sestru bylo vidět. Měly zpracovat
inventární seznam všeho
majetku a všech příjmů.
Sestry jsou zoufalé,
abatyše prokazuje statečnost
Sestry jsou zoufalé, ale abatyše
neztrácí rozvahu a statečnost.
Vede rozhovory s bratrem
a bývalými radními. Je ochotná
splnit dva poslední dva body. Ve
věci hábitu setrvávají na svém.
V předvečer svátku Nejsvětější
Trojice se situace dále vyhrotí.
Do kláštera vtrhnou s velkým
doprovodem příbuzní tří
sester a proti jejich vůli je vyvlečou
násilím z kláštera. Jedná
se o Kateřinu Ebnerovou, Kláru
Nützelovou a Markétu Tetzelovou.
Abatyše je bez sebe bolestí.
Velkou útěchou pro ni je, že
unesené sestry hovoří o klášteře
jen dobře. Nyní chce radnice
zbavit klášter materiálních prostředků.
Všechny příjmy a platby
jsou zastaveny a klášter musí
odvádět nové poplatky. Začíná
tíživá nouze. Zprávu o tom obdržel
sám císař Karel V. a poslal
r. 1530 klášteru 50 zlatých.
Zákeřná městská rada hledá
stále nové prostředky, jak zakročit
proti sestrám. Doslechl
se o tom Filip Melanchthon.
Willibald Pirckheimer jej požádal
o zásah ve prospěch kláštera.
Dostavil se do kláštera. Abatyše
o tom napsala v Pamětihodnostech:
„Mluvil mnoho o novém učení.
Ale když slyšel, že skládáme
svou naději v Boží milost a nikoliv
ve své dílo, řekl, že můžeme
být v klášteře blažené. Jen když
nebudeme spoléhat na své sliby.
Podle jeho názoru nebyly závazné
a není třeba je dodržovat. Odpověděla
jsem mu, že to, co se
Bohu jednou slíbí, musí se s jeho
pomocí dodržovat. Byl ve své
řeči skromnější než všichni luteráni,
které jsem slyšela. Bylo mu
proti srsti, že lidé jsou násilím
k něčemu nuceni. Rozloučil se
přátelsky a vytkl radním, že zakázali
františkánům bohoslužby
a násilím vyhnali děti z kláštera.
Řekl jim do tváře, že se dopustili
velkých hříchů.“
Celý klášter klečel
před Nejsvětější svátostí
O svátku Všech svatých roku
1527 vstoupila do kláštera
městská rada se záměrem v individuálních
rozhovorech s jednotlivými
sestrami dosáhnout jejich
„zlomení“. Ze všech však jen
Anna Schwarzerinová opustila
klášter na vlastní žádost a dostala
100 zlatých a „výstupné“.
Willibald Pirckheimer, který mezitím
onemocněl, veden moudrostí
a vůlí dosáhnout míru mezi
lidem i v církvi, sepsal spis na
obranu kláštera. Dosáhl jen toho,
že klášter byl uznán za „klášter
na vymření“. Novicky a nové
sestry nesměl přijímat.
Caritas zažila poslední velkou
radost. O Velikonocích 1529
slavila 25. výročí svého posvěcení
na abatyši. Napsala předtím
svému otci: „...ale kdybys věděl,
s jakou šetrností my hospodaříme
a v jaké nouzi musíme žít,
vyvolalo by to u tebe soustrast.“
„Ráno přišel celý klášter
k matce a každá sestra nesla
hořící svíci. Matka převorka jí
nasadila věnec. Zanesly jsme ji
do chóru a zpívaly responsorium
Regina mundi... Matka abatyše
dala vystavit Nejsvětější svátost.
Celý klášter před ní klečel a my
jsme to vnímaly jako svaté přijímání.
Těšily jsme se slovy svatého
Augustina: Crede, et manducasti.
– Věř, a přijal jsi.
Pak se matka posadila před
oltář. Všechny sestry k ní přicházely
od nejstarší až po nejmladší,
chórové a laické sestry. Matka
každou přijala, objala a políbila
a my jsem se znovu sjednotily.
Matka měla plnou hrst prstenů
a nasadila je každé jednotlivé
sestře jako znamení nového zasnoubení.“
Tyto prsteny se později při
vykopávkách našly. Je to prostý
důkaz klášterní věrnosti. Chudičké
pozůstatky, které přečkaly
staletí.
Zvláštním pokladem je
modlitební knížka matky Caritas,
rukopis, který je nyní v majetku
Bavorské státní knihovny
v Mnichově (Cod. germ. 7380).
Jsou zde zapsány modlitby, které
svědčí o statečnosti, s jakou
prožívala tvrdé období bez kněží:
pobožnosti, kající modlitby,
vyznání pro případ, kdy zpověď
je nemožná, i modlitby za umírající.
Knížka by stála za samostatné
pojednání. Statečná bojovnice
zesnula pokojnou smrtí
19. srpna 1532 ve věku 65 let.
Byl to oktáv svátku svaté Kláry.
Poslední sestra kláštera sv. Kláry
zemřela v roce 1590.
Die Tagespost 18. srpna 2012
Překlad -lš
